Hned první scény filmu v člověku vyvolají smíšené pocity. Před Leninovým pomníkem stojí děti a skládají pionýrský slib. Ale vše se točí na digitál a děti působí, jako by pocházely z dnešní doby. Vypadá to jako dokonalé propojení různých epoch. Kdo ale přesně ví, v jaké době to vlastně žijeme?

Když jsem byl v muzeu poprvé, fascinovalo mě, jak snadné je zakonzervovat čas. Přišlo mi zvláštní, že muzeum pořád stejně funguje i v dnešní době a že v něm pracují lidé, kteří pořád ještě věří v někdejší ideály. Pozoruhodné je i to, že vláda budovu z nějakých důvodů udržuje při životě – přičemž ji nehodlá ani zavřít, ani ji ale nijak nerozvíjí. Jako by bylo za každou cenu nutné to všechno zachovat – kdo ví, třeba to jednoho dne zase budeme potřebovat. Plamen minulosti tu tedy plápolá dodnes. Prostě jen tak, pro každý případ. A zajímavá je i spousta věcí, které se dějí kolem muzea.

Tak například na pozemku přímo naproti muzeu začala ortodoxní církev budovat kostel a organizovat procesí. Kostel by sice mohli postavit i někde jinde, ale oni měli zájem právě o tohle místo, jako by vyzařovalo nějakou zvláštní energii. Ve své podstatě jde o podobný efekt, jako když se na sebe naskládají různé vrstvy a pak vznikne dojem, že jsme uvízli, zasekli se v nějakém přechodném období – nebo se s největší pravděpodobností začali dokonce pomalu vracet nazpátek. V poslední době se děje tolik divných věcí, že ten pocit, že to, co se právě děje, vlastně není reálné, je čím dál intenzivnější. Člověk má dojem, jako by se to všechno vlastně ani nikdy nestalo (na mysli mám Ukrajinu, Krym, rušení zpravodajských webů, pronásledování novinářů a propagandu v televizi – události, které připomínají ty nejhorší sovětské časy).

A jak jste se dostal do Gorkého?

Nejdřív jsem se tam ocitl spíš náhodou. Společně ještě s několika kamarády architekty jsme se vypravili s průvodcem na výlet po stopách díla Leonida Pavlova. To je architekt, který celý ten komplex kdysi postavil. Tehdy jsem si nedovedl představit, že muzeum stále funguje jako muzeum, a že tam pracují tito jedineční lidé, kteří vše uchovávají dodnes. Po nějaké době, to jsem už měl vystudovanou filmařinu, jsem dostal chuť se sem vrátit a natočit o tom film. Nejdřív jsme se pohybovali po různých lokacích, ale po roce jsem si našel práci v Gorkém a s muzeem jsem začal spolupracovat. Mým úkolem bylo natáčet pro muzeum „videokroniky“. Celkově jsme Leninland točili dva a půl roku.

Váš film je natočen poněkud jiným stylem, než na jaký je člověk znalý dokumentární školy Mariny Razběžkiny zvyklý…

To je pravda. Během studia na vysoké škole studenti pracují samostatně. Každý je zároveň režisér, producent i zvukař. To člověku umožňuje točit filmy, ve kterých se hlavním protagonistům může velmi dobře přiblížit. I po technické stránce platí během studia určitá omezení, která je třeba respektovat. To ale neznamená, že by člověk po skončení školy nemohl točit filmy úplně jinak – tak, jak to každý pro svůj film považuje za adekvátní. V případě Leninlandu jsme měli jak producenta, tak zvukaře. Bylo mi totiž jasné, že jednoduchá ruční kamera mi pro zachycení celkové atmosféry muzea nebude stačit. Architektura budovy, její interiéry, ale i audiovizuální instalace jsou skutečně něčím velmi ojedinělým. Když se člověk ocitne uvnitř budovy muzea, tak chtě nechtě zažije pocit určitého náboženského zjitření. Ve filmu se objeví jedna scéna, ve které se starší žena třikrát pokřižuje před pomníkem Lenina a bezhlasně si něco šeptá - jako při modlitbě.

Jaké scény filmu Vás zvlášť chytly za srdce?

Mám rád scénu s břišním tancem v muzeu a pak tu, kde se jeden školák marně snaží vyslovit zkratku RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika). A nejhlubší je zřejmě scéna, kde jde o spor dvou hlavních protagonistek o to, zda mají větší prioritu hodnoty duchovní nebo materiální. Na tu situaci jsem si musel počkat hodně dlouho. Obě protagonistky se totiž nejdřív pořád kontrolovaly a během natáčení se takzvaně samy režírovaly. Měly jasnou představu o tom, jak ve filmu chtějí vypadat. A proto chvíli trvalo, než se mi podařilo s nimi dostat na jednu vlnu. A pak jsme se konečně dočkali okamžiku, kdy přestaly vnímat kameru a začaly o věcech hovořit přirozeně tak, jak je pro ně ve skutečnosti důležité. Pro mě je vrcholem celého filmu právě tato scéna.

Které z recenzí filmu pro Vás byly nejdůležitější? Nebo jinak: které z recenzí Vám nejvíc uvízly v paměti?

Četl jsem recenze na internetu. V některých se píše, že jde zase o další snahu očerňovat Lenina a ideály, které jsou pro život části příslušníků starší generace stále ještě aktuální. Jiné zase naopak film vyzdvihují jako důležitý, neboť může člověku pomoci pochopit stav, v jakém se naše společnost právě nachází.

Hlavní protagonistky filmu spolu v tuto chvíli nejsou v kontaktu, ale ani jedné z nich se film nelíbil. První reakce byly vesměs velmi odmítavé. Podle Jevgenije Olegovny (to je ta žena, která v závěru filmu muzeum opouští) je film hanobením „Ducha svatého“. Ačkoli i ona sama tuto svou prvotní reakci posléze trochu zrelativizovala. Druhá postava filmu Natalia Viktorovna to vnímala tak, že vše, co filmu ukazuje, v detailech sice odpovídá pravdě – ale celkový dojem, který film zanechává, se jí nelíbí, působí na ni odpudivě.

Jste s lidmi, se kterými jste natáčel, ještě v kontaktu?

Ne, teď zrovna nejsme v kontaktu. Když jsme natáčeli, tak jsme se ale dost přátelili a podle mě by byla velká škoda, pokud by to film měl navždy změnit. Nedávno jsem na webu novin „Sovětské Rusko“ četl text jedné z protagonistek filmu, ve kterém o Leninlandu hovoří jako o dokumentu, který má být podle ní dokazem o špatné politice nového ředitele muzea.

Chování žen, které se ve filmu objevují, u diváků často vyvolává pousmání. Ony samy k sovětským ideálům však přistupují s velkou vážností. Neměl jste při natáčení etický problém s tím, že vlastně protagonisty filmu zachycujete v nepříznivém světle?

Tato otázka určitě vyvstala a já se po celou dobu snažil udržet si neutrální postoj. Zároveň jsem nikdy nepředstíral, že bych ideály a hodnoty mých postav sdílel. S tím jsem si nikdy nezahrával. Od začátku do konce pro mě bylo důležité jim naslouchat a zjišťovat, jak žijí a co pro ně muzeum a tato epocha znamenají. Chtěl jsem jim dát příležitost, aby se mohly vyjádřit. A jestli jsem si uvědomoval, že to může vyznít ironicky? Samozřejmě – ale absolutně nebylo mým cílem si z nich dělat legraci. Mám k nim velmi úzkou vazbu a záleží mi na nich takových, jaké jsou.

Film končí groteskní scénou, ve které na pódiu muzea vystupuje čínský pěvecký sbor…

Tenhle čínský pěvecký soubor v Gorkém vystupuje pravidelně – je to stará tradice. V posledních letech bohužel zájem místních obyvatel o jejich koncerty klesá, a proto se sem posílají vojáci z nejbližších kasáren. To je taky taková sovětská tradice, že se divadelní a koncertní sály plní muži, kteří slouží v armádě.

Jaké hlavní změny přinesla perestrojka Vám?

Perestrojka přišla, když mi bylo dvanáct let. To je zrovna věk, kdy člověk prožívá velké změny. Mně se tehdy změnil celý svět tak jako tak - i bez ohledu na perestrojku. Moje dětství, které jsem prožil jako pionýr, bylo ovlivněno kontrolou ze strany státu, plněním povinností a tichým strachem. Vzpomínám si ještě, jak jsem jednou jako dítě vpadnul do pokoje, kde si moji rodiče vyprávěli vtipy o Brežněvovi. Maminka mi pak dlouho kladla na srdce, že o tom nikomu nesmím říct, že by je jinak poslali do vězení. Navíc byl život v době perestrojky zajímavější – objevovaly se nové knihy, filmy a hudba. A co bylo nejdůležitější - strach pomalu slábnul.

Natočil jste film o homosexuální mládeži a v současné době pracujete na dokumentu o ukrajinském režisérovi Olegu Senzovi, kterému za současné situace hrozí odnětí svobody na 20 let. Jak se dokumentaristům v současných podmínkách vlastně pracuje?

Myslím, že je nepravděpodobné, abychom se vrátili do situace roku ´37 – i proto, že ani vláda samotná dnes nemá zájem uzavírat hranice a zavírat lidi po tisících do kriminálu. Hranice zůstávají naopak otevřené, aby všichni, kdo jsou nespokojení, mohli odcestovat. Já jsem se sám pro sebe rozhodl, že nikam odsud neodjedu, dokud nebude ohrožena má svoboda a bezpečnost.

Pro mě samotného se zatím nic zásadně nezměnilo, protože jsem dosud na své filmy od vlády nikdy nedostal žádnou finanční podporu. „Leninland“ se v podstatě točil bez budgetu, na moje náklady. Děti 404 jsem točil za peníze posbírané v rámci mezinárodní crowdfundingové akce. A protože nám bylo jasné, že film Děti 404 se nikdy do televize nebo do kina nedostane, tak jsme ho dali rovnou na internet. Dokud tato možnost ještě existuje. Přál bych si, aby ten film vidělo co nejvíce lidí.

Přinášejí Vám Vaše filmy také nějaké poučení?

Vždycky říkám, že dokumentaristika je pro mě taková soukromá psychoterapie. Pokud má člověk nějaký problém, který ho trápí, aniž by s ním uměl něco udělat, tak prostě natočí film, aby se s problémem vyrovnal. Můj absolventský film jsem točil v Uzbekistánu, ve městě, kde jsem se narodil. Stal se z něj film o ruských ženách, které zde zůstaly a žijí tu dodnes. Tehdy jsem si všiml, že když se člověk někde objeví s kamerou v ruce, tak může začít proměňovat realitu. Před kamerou se události odehrávají tak nějak jinak, podle úplně jiného řádu. Na jednu stranu si tě nikdo až tak moc nevšímá, ale zároveň kamera přitahuje události a zážitky, ze kterých můžeš udělat film. Mám jednu příhodu, která se stala, když jsem do filmu sháněl ruské ženy. Jakmile skončila bohoslužba, vešel jsem do ortodoxního kostela a snažil se zavést hovor s představiteli církevní obce. Ale všichni hned utekli pryč, jako bych byl ďábel. V Uzbekistánu je složitá situace. Lidé mají strach mluvit před kamerou, protože to není příliš bezpečné. Pak jsem si všiml uzbecké ženy, která v kostele uklízela a čistila svícny. Hned mi bylo jasné, že to bude silný příběh, protože pro muslimku je nebezpečné a složité přijmout ortodoxní víru. Společnost to nechápe, a tak se to odsuzuje. No a tak ona byla nakonec jedinou ženou, která se mnou byla ochotná mluvit. Nakonec mi přiznala, že jsem byl za ta léta, co v kostele pracuje, první, kdo se o její život zajímal. Do té doby se jí na minulost nezeptal ani duchovní obce. A tím mi došlo, že je pro lidi důležité, když mohou svůj příběh sdělit někomu jinému, kdo ho nějak uchová.

A pak jsem pracoval na filmu 25. Září. Osobní příběh, jehož hlavní postavou je můj adoptivní syn, kterého znám od jeho šesti let života. Od svých čtyř let žil v dětském domově a pak tedy v rodině svých adoptivních rodičů. Jednoho dne, když už mu bylo dvacet let, se rozhodl vyhledat své bratry a otce, který mu matku zavraždil přímo před očima. Odjel tedy do své rodné vesnice, našel je, dověděl se drsné detaily z historie své rodiny a vnesl světlo do svého vztahu s otcem. Natáčení trvalo jen 12 hodin a pro mě je tento film ideální doklad neuvěřitelné koncentrovanosti, všechno se v něm „prostě jen tak děje“. A tobě stačí, když osobu, o které natáčíš, prostě jen následuješ.