Job

Vlastní malá kancelář, na místě velký výběr knih, pravidelné konzultace s profesory, útulný pokoj uprostřed srdce starého města Řezna a hlavně ještě něco: žádné starosti s penězi a konečně čas na bádání a psaní vlastní dizertační práce. Přání, které se splnilo jedné mladé české akademičce.

Život v začarovaném kruhu

Poslední léta jí ubírala energii a drala nervy. Následoval brigáda za brigádou a vedle toho hlodalo špatné svědomí, že člověk ještě nic neudělal pro svou dizertační práci. Jenže nájem a pojištění se musely zaplatit a žaludek se ozýval kručením ve stejně pravidelných odstupech jako špatné svědomí.

Slovanistka Jana chtěla promovat na pražské Karlově univerzitě, ovšem stipendium vystačilo stěží na zaplacení nájmu za pokoj ve čtyřhlavém bytě. Tak jako jí se vede spoustě mladých Češek a Čechů, kteří se chtějí vydat na vědeckou dráhu. Stipendia a platy jsou na univerzitě nízké, zato výkonnostní očekávání a životní náklady vysoké. Některým doktorantům není dokonce dovolené si přivydělat brigádou na jejich živobytí, což je často nutí k tomu, aby se po úspěšně zakončeném studiu vysoké školy znovu nastěhovali ke svým rodičům – a to v polovině nebo ke konci dvaceti let.

Ačkoli měla Jana současně tři práce a večer přicházela domů zcela vyčerpaná, nebyla to pro ní žádná volba. „Občas jsem si nebyla jistá, jestli vůbec kdy budu schopná dokončit svou dizertační práci. Ovšem bydlet ve svých 27 letech u rodičů neodpovídalo mým představám o životě. Musela jsem tedy pracovat. Když ale člověk pracuje, nemá skoro žádný čas na vědu. Byl to začarovaný kruh,“ vypráví Jana. Vzdát napsání dizertační práce však pro ní nepřipadalo nikdy v úvahu. Jedině že by šla do zahraničí – a to taky udělala. Na jaře 2012 se ucházela o roční stipendium Bayhost pro vědce z východní Evropy a krátce nato ho získala, aby učila a bádala od zimního semestru na Univerzitě Řezno.

Do tří do noci u psacího stolu

Ještě než se Jana vypravila do Řezna, uměla se německy dorozumět dobře, aniž by kdy tento jazyk studovala. Německy mluvící spolubydlící a týdenní jazykové kurzy zlepšili její jazykové znalosti ještě velkou měrou. I kontakt s profesory slavistiky v Řezně je příjemný. „Často mě mí vedoucí práce lákají, abych se zúčastňovala zasedání a odborných kolokvií. V Praze jsem na něco takového vedle práce neměla téměř žádný čas,“ říká Jana.

Během jednoho půlroku se zúčastnila mladá doktorandka čtyřech slavistických konferencí v Německu a Česku. Příprava na jeden příspěvek takového setkání vyžaduje hodně práce se psaním a rešerší, především kvůli Janině dvojjazyčnosti. To, že je bádání intenzivní a někdy je nutné sedět u psacího stolu pozdě do noci, není pro mladou akademičku žádnou novou zkušeností – mít však vlastní kancelář, v níž lze nerušeně pracovat, již ano.

A tato práce se Janě vyplatí: „Je pro mě velmi důležité vyměňovat si názory o literárních tématech s ostatními vědci a nezískávat na svou práci jen odezvu, ale taky ji moct obohatit o nové poznatky z jiných přednášek.“ Prezentovat a prodiskutovávat výsledky bádání v kruhu odborníků je nejen nezbytné pro úspěch dizertační práce, ale je to také pro Janu navíc dobrý trénink její němčiny. Na jedné z konferencí dostala dokonce nabídku na vlastní vyučování, kterou po dohodě s vedoucím dizertační práce přijala. V letním semestru 2013 bude jednou do týdne vést na pasovském Institutu slavistiky literárně vědecký seminář.

Úplně bez češtiny to nejde

První úspěchy a trvalý pokrok její dizertační práce potvrzují Janě, že bylo její rozhodnutí jít do Německa správné. Jedno však bylo pro ni od začátku i přes německé stipendium jasné: „Mou dizertační práci nenapíšu v němčině – čeština je má mateřština a tím pádem jazyk, ve kterém se dokážu nejpřesněji vyjádřit. Kromě toho píšu o české literatuře.“ Kvůli konzultaci se svým vedoucím dizertační práce, ale i kvůli rešerším v české Národní státní knihovně (přezdívaná také Klementinum) nebo v literárním archivu Památníku národního písemnictví jezdí do Prahy každý druhý měsíc. Během bádání se nedá mnohé naplánovat a občas zjišťuje mladá doktorantka, že jsou některé zdroje a knihy jen v češtině.

Její rodina a přátelé vídávají teď Janu velmi nepravidelně. Ačkoli leží Řezno nedaleko Česka, chybí jí často čas na cestu domu. Také víkendy tráví Jana většinou u psacího stolu nebo jede na nějakou konferenci. Bádání a dizertační práce jsou středem jejího života. Jestli bude chtít po jejím dokončení zůstat v Německu, teď ještě neví. „Když dostanu nějakou dobrou nabídku, pak možná ano. Mám ráda svou vlast a Německo naštěstí není tak daleko.“