Job

Příprava

Za prázdniny 2012 jsem, obávám se, strávila více času hledáním než samotnou brigádou. Z drobného zoufalství, že již žádnou jinou práci neseženu, jsem se nahlásila na pohovor na hostesku. V inzerátu stálo: slečny na prezentaci produktů exkluzivní povahy v obchodních domech a potravinových řetězcích a - jak je obvyklé - jediným požadavkem byla komunikativnost.

Pán, který pětiminutový pohovor vedl, a obzvláště prostředí kanceláře na mne nepůsobili dvakrát důvěryhodně. Ačkoliv recepce i kancelář byly absolutně čisté, nově a moderně zařízené, včetně kožených židlí, exotické sošky a motivačních plakátů. Možná právě ona záměrná, samoúčelná a na odiv stavěná vizáž, která jako by držela ceduli s nápisem důvěryhodnost, ve skutečnosti křičela: tohle je jen maska.

Cítila jsem varovné mrazení v zádech, ale vytrvala jsem. A celodenní školení jsem si domluvila na další týden. Pokud jím úspěšně projdu, budu moci hned začít pracovat a počítat s výdělkem osmdesát, postupně i sto korun na hodinu.

Zatímco jsem na chodbě před kanceláří čekala spolu s druhou budoucí vyškolenou dívkou, zevnitř se začaly ozývat podivuhodné rytmické pokřiky podkreslené hlasitou hudbou. Večírek se na devátou ráno zdál nepravděpodobný. Stejně tak rozcvička aerobiku. Rituální motivační tanec? Snaha získat energii pohybem namísto ranního kofeinu? Utužování kolektivu? Co to přesně bylo, jsem se už nikdy nedozvěděla.

Po chvíli jsem nasedala do auta s vedoucím manažerem a svojí školitelkou, tou nejupovídanější slečnou, jakou jsem kdy potkala, a dvěma dalšími, které kontrastně k ní až záhadně mlčely. Na základě pozdějších zkušeností jsem si uvědomila proč: byla to jedna z prvních zkoušek prověřujících mé schopnosti - v tomto případě výmluvnost a výřečnost. Nevím, zda jsem zvládala odpovídat dostatečně rychle a obšírně. O své školitelce a jejích zálibách jsem se ale dozvěděla mnohé. Každopádně řeč na to, kam vlastně jedeme, se omezila jen na „kousek za Brno“, a k otázce, jaký produkt a v jakém supermarketu budeme nabízet, jsem se nedostala. Na vině byla jistě i má počáteční ostýchavost (což by se určitě k vhodným povahovým vlastnostem nezapočítalo).

Po více jak třicetiminutové jízdě jsme zastavili ve vesnici za Brnem a záhy jsem měla poznat svůj omyl, marně se ohlížejíc po obchodním domě. A když jsem - vybavená  deskami na poznámky, ve kterých mě znepokojovala kolonka „% prodeje“ - po boku své školitelky zvonila na první z domů, sepnulo mi konečně všech pět.

Krok dozadu, prostor pro odpověď.

Podat krabičku do ruky a nechat ji tam maximálně tři vteřiny – cílí se tak na chtivost a ztrátu příležitosti získat omezenou nabídkou znovu.

Potom postříkáte každou ruku oslovené/ osloveného jinou vůní, zatímco čichá, rozvinete řeč o zemi původu (Francie), ceně (vysoká tam, poloviční u nás). Zeptáte se, zda by za tuto cenu (1500,-) voňavku koupili a která vůně se líbila víc a zapíšete.

To je úvodní část „prezentace“ podomních prodejců parfémů, jejichž členkou jsem se na jeden den stala. Postup a marketingové strategie jsou důkladně promyšlené tak, aby se dosáhlo maximalizace zisku. Jednou z nich je útočení na závist, a sice zmiňováním sousedů, kteří nakoupili a byli z takové výhodné a jedinečné nabídky jednoduše nadšení. Jedna paní na tuto větu reagovala slovy „a kteří?“.

Podání ruky. Ve chvíli, kdy osoba při podání ruky očekává ukončení milé, lehce neformální konverzace, ji vyvedete z míry a ruku nepustíte:

Do ruky vložíte krabičku parfému. Než se stihne vzpamatovat, vypálíte otázku vyžadující reakci, aby byla zaplašena případná jiná:

Ať už je odpověď jakákoliv, gratulujete znovu a vložíte do ruky další dva až tři parfémy.

Na nechápavý výraz pána či paní domu stojící ve svých dveřích s náručím krabiček (váhajících, jestli skutečně tohle všechno dostali zadarmo, nebo co) zopakujete, že dnes je jen jeden parfém za zaváděcí cenu (tisíc korun) a ty dva jsou k němu gratis.

A pozor přichází důležitá část. Tlesknete dlaněmi, ustoupíte o krok dozadu, přičemž znovu gratulujete šťastnému k jedinečné nabídce. Z kabelky vytáhnete peněženku a projedete palcem bankovky.

V žádném případě není nikdy zmiňováno, že nabízíte věc ke koupi, neříkáte „Budete to chtít? Koupíte?“. To je už hotová věc. A hlavně: vám je to fuk, zda si to koupí. Vám ještě zbývá celá vesnice, která bude mezi prvními dvaceti.

První věc (po lehkém probuzení z prvotního šoku), která mě překvapila, bylo množství lidí, kteří si prezentaci poslechli celou. Z nějakých třiceti oslovených pouze tři čtyři se zachovali podle mnou očekávaného stereotypu odporu Čechů vůči narušovatelům jejich soukromí: Zabouchli dveře a odmítli, aniž by se dozvěděli, o co vlastně jde. Navíc nepočítám množství dveří, která se na zazvonění ani neotevřela. Druhá věc, která mě uváděla v úžas hned po té první, bylo, že jsou nejen ochotní si vás vyslechnout, ale že si balíček věcí, o kterých ještě před chvílí netušili, že by mohli chtít, i koupí. Že se tedy otočí, vejdou zpět do svého domu a donesou tisícovku.

Když jsem celé ráno a odpoledne poslouchala jednu a tutéž prezentaci za druhou (s obměnou pouze v úvodní zdvořilosti podle přítomnosti dětí, květin, nové omítky či laku na nehtech), nemohla jsem uvěřit tomu, že to na každého funguje. Je ale jiná věc, když prezentaci slyšíte poprvé (a taky naposled), když vám někdo takto zkušený vpadne mezi dveře, je skutečně velmi zdvořilý a bez ustání mluví, sotva se nadechne. Viděla jsem, že si lidé rádi popovídají, využijí i nečekané a neznámé návštěvy jako pobídku k vyprávění o vnoučatech a dnešním „náročném“ světě.

Úsměvné situace vznikaly na obou stranách. S jednou paní jsme mluvili přes okno, které umývala, a gratulovali jí přes gumovou rukavici. Ovšem jiný pán zase hrozil, že na nás zavolá Národní výbor. A další paní nám nadějnou zákaznici vyloženě odtáhla za ruku pryč - pravděpodobně to byla její dcera.

Obecně jsem vypozorovala, že se dali snadněji zmanipulovat starší lidé. A těch mi bylo líto nejvíc. Chtěla jsem těm v podstatě milým lidem oznámit, že i kdybych školením prošla, dělat tohle rozhodně nebudu.