Becherovka, pivo a to ostatní
Co mě jako Rakušanku čeká v Česku, kam se chystám na rok na Erasmus
Pivo a becherovka, pečené vepřové s knedlíkem a zelím, hokej, prostitutky a možná ještě pár jmen známých sportovců – podle mojí zkušenosti to je tak asi všechno, na co si Rakušani v souvislosti s Českem vzpomenou. Člověka ale rakouská neznalost svého souseda ani příliš nepřekvapí. Pokud totiž zrovna prezident nekrade propisky, nebo se opile nepotácí na zahájení výstavy, tak se o Česku v rakouských médiích nedočtete téměř nic. V takové situaci může pomoci jedině ironie.
Pro řadu lidí je nepochopitelné, že se někdo na roční Erasmus pobyt vydá zrovna do Česka. Když jsem o svém rozhodnutí říkala svým známým, byly jejich reakce podle očekávání všelijaké. Všichni měli více či méně vážně míněný strach a hlavně celou řadu předsudků. Někteří si začali dělat starosti o moje játra (velké množství alkoholu a tučná jídla), jiní zase o mé cennosti a další měli tak nějak obecně obavy ze všeho neznámého, co pochází z „východu“ – a přitom Praha leží o celé dva délkové stupně, tedy o asi 150 kilometrů západněji než Vídeň.
Na jednu stranu se u některých lidí setkáte s překvapením z toho, že je vČesku vůbec možné studovat. Zároveň jsem ale narazila, a zřejmě budu narážet i nadále, na otázku, co je proboha na univerzitách na „východě“ o tolik lepší, a jaký to má vůbec smysl jít studovat „do východního bloku“, kde je komunismus přeci stále všudypřítomný. Ale právě o to při studiu slavistiky přeci jde – objevovat zemi, jejíž jazyk člověk studuje.
A jak by se člověk na takový pobyt měl připravit? Přečíst spoustu knížek, které se snaží přiblížit mentalitu Čechů a vysvětlit jejich zvláštnosti? Pokud by člověk uvěřil například jedné z těch novějších, tak celý příští rok strávím v obklopení samých Švejků. Průvodce Xenophobe’s guide to the czechs totiž naprosto přesně ví, že Češi jsou stejní jako hrdina z tohoto Haškova románu. Nezbývá mi tedy, než doufat, že dnešní Pražané jsou jazykově již lépe vybaveni než někdejší dobrý voják, a že se kolem mě nebudou pohybovat jen samí idioti. To, že je další českou pýchou pivo, naopak příliš nepřekvapí.
Při tom všem ale můžu mluvit o pěkném štěstí, že jsem se nenarodila v Německu. Protože to bych se mohla těšit na o dost “parádnější” předsudky – tedy pokud budeme věřit Xenophobe’s guidu. Podle něj má totiž hodně Čechů strach, že Němci jejich zemi vykoupí, a taky si prý myslí, že co Němci v minulosti nezvládli zbraněmi, toho dosáhnout nyní prostřednictvím peněz. A Češi jsou navíc ve srovnání s Němci lepší jen ve třech oblastech: v pití piva, v hokeji a v tom, že ve světových válkách vždycky stojí na správné straně.
Česko-rakouský vztah je o poznání uvolněnější: „Když se Rakušan a Čech dívají jeden na druhého, je to, jako by se dívali do zrcadla, a každý v něm viděl chyby toho druhého.“ – i to se dočtete v Xenophobe’s guidu.
Pokud by to tedy byla pravda, tak ten jeden rok strávím vlastně skoro jako doma. A moji známí by měli přemýšlet spíš o tom, kolik “východu” (tedy kolik Česka) lze nalézt v Rakousku, nebo přímo ve Vídni.
| Magdin Blog o Erasmus pobytu #2: Vítejte v Praze!  |
