Job

Vlastně se chtěla stát archeoložkou: procestovat daleké země, přehrabovat se v prachu dějin a možná dokonce objevit nějakou novou Troju. Jako školačka proto Rebekka Hartmann trávila hodně času na archeologických vykopávkách. Postupem let ale přišlo poznání: Dobrodružství s Trójou jí už dávno vyfouknul Heinrich Schliemann, pracovní trh je spíš omezený a lidi s bakalářským vzděláním v oboru archeologie dnes stejně tráví většinu času u kancelářského stolu. Rebekka ale chtěla bezpodmínečně dělat něco praktického. Aby se úplně nezpronevěřila svým zájmům, vyučila se v oboru knihvazač, s odborným zaměřením na individuální a speciální produkty. Na to nyní navázala studiem konzervování a restaurování písemností, knih a grafiky. Láskyplně restauruje písemnosti staré stovky let a navrací jim původní podobu.

Ne všechno, co je realizovatelné, by se mělo realizovat

Rebekka kliká na tlačítko myši a na monitoru se v rychlém sledu míhá fotodokumentace jejího posledního projektu: „... a tady jsem musela nejdřív sejmout obal, abych zjistila, jak je poškození velké. Potom jsem hledala správný materiál, který bych mohla použít k opravě. A tady...,“ na tomto místě se 23letá Rebekka trochu rozpačitě podrbe v krátkých světlých vlasech, „tady jsem s foťákem trochu blbla, protože jsem byla nadšená z výsledku.“

Nutno přiznat, že na první pohled jsou ty záběry asi stejně vzrušující jako 13.486 stále stejných snímků krajiny, které jeden můj známý nafotil na své poslední dovolené v Mongolsku. Rebečiny snímky ukazují pouze jednu knihu, která je stará odhadem 300 let a nese výrazné stopy poškození vodou. Knižní vazba je zpuchřelá, stránky jsou zvlněné a na obalu jsou ještě přilepené zbytky jiných knih. Následující fotografie dokumentují různé pracovní kroky, díky kterým dílo postupně získává zase původní podobu. Jak to přesně funguje, se Rebekka naučila vyučení. A úplně na konci série fotografií vytuší možná i laik důvod jejího nadšení: Kniha totiž působí jako nová – každopádně alespoň tak nová, jak jen může působit 300 let stará písemnost.

Historická hodnota versus hospodářská hodnota

„Ale vlastně můžu všechno, co jsem se při vyučení naučila, zase zapomenout,“ pokračuje Rebekka. Tím ale rozhodně nemá na mysli techniky, které ji naučili v malé knihvazačské dílně ve městě Göttingen, právě naopak: „Bez odborného vzdělání bych se v žádném případě neobešla a jsem ráda, že jsem se naučila všechno, co bylo možné.“ V knihvazačství ale platí v podstatě stejná měřítka jako v ekonomice: Ne všechno, co je realizovatelné, by se mělo také realizovat. „Od knížky staré několik století se nedá očekávat, že bude vypadat tak, jako kdyby právě vyšla z tiskařského lisu,“ vysvětluje Rebekka. „A pokud byla poškozena vodou, protože knihovna byla zaplavena, pak je to jistým způsobem přece taky kus příběhu, který zažila.“

Na Rebečině staré pracoviště často přicházeli zákazníci, kteří chtěli, aby jejich knihy vypadaly „zase pěkně“. Takoví klienti nepatřili zrovna k jejím oblíbeným: „Existuje hodnota historická a hodnota hospodářská,“ vysvětluje Rebekka. „Ryze prodejní hodnota knihy se určuje nejen podle takových věcí jako náklad a stáří, ale samozřejmě také podle toho, jak je kniha zachovalá. V tomto ohledu může její zrestaurování bezpochyby zvýšit její hodnotu.“ Na druhou stranu ale platí, že restaurováním se snižuje hodnota historická, a to v mnoha případech dokonce nesmírně. Vysvětlit to zákazníkům však bývá podle Rebekky často velmi těžké a zčásti to prý i poškozuje podnikání v oboru: „Když odmítnu nějakou knihu restaurovat, protože se to neslučuje s mým svědomím, pak to zaručeně udělá někdo jiný.“ Čisté svědomí jí ale nájem nezaplatí. Proto podle Rebekky každý restaurátor knih tajně doufá, že na tom bude finančně tak dobře, aby mohl některé zakázky také odmítnout, a že bude nadán potřebnou výřečností k tomu, aby zákazníky přesvědčil, že některé renovace jsou prostě zbytečné.

Digitalizace?

„Není restaurování starých knih nudné? A má ta práce vůbec budoucnost? Dnes se přece všechno dělá digitálně!“ Takové výroky slyšela Rebekka snad stokrát, a proto jí už lezou na nervy. Svou práci rozhodně nepovažuje za nudnou, to ani trochu! A navíc: „Každá kniha přečkala nejrůznější časy a epochy, každé ohnutí stránky, každá vepsaná poznámka a každá stopa opotřebovanosti vypráví vlastní příběh.“ Laické opravy ukazují, že dílo pro majitele hodně znamenalo. „Kdyby knížky mohly mluvit, představte si, jaké příběhy by mohly vyprávět.“ Nedávno Rebekka našla v jedné staré knize prastaré drobky chleba. Bylo to v knihovně, kterou údajně často navštěvoval také slavný Johann Wolfgang von Goethe. Od koho drobky pocházejí, to se samozřejmě už nedá zjistit. „Podobně jako se nedá zaručit, že tu jistý pan Goethe nikdy nejedl svou housku se salámem,“ říká Rebekka. „Koneckonců i géniové mívají občas hlad, ne?“

Téma digitalizace je z hlediska knihvazačů dvojsečné. Elektronické čtečky, to pro Rebekku není: „Musím knížku držet v ruce, musím mít možnost dotýkat se jí a listovat si v ní.“ Knihvazači a restaurátoři knih se přesto zasazují o to, aby se obsah starých knih digitalizoval a tímto způsobem zpřístupňoval veřejnosti. „Největší laskavost, kterou staré knize můžeme udělat, je to, že ji vystavíme do hezké vitríny a už se jí vůbec nebudeme dotýkat,“ tvrdí Rebekka. Tak je kniha podle ní nejlépe chráněna před dalším chátráním. A digitalizace přinejhorším zachrání aspoň obsah: „Některá poškození, například po požárech nebo záplavách, už nedokáže napravit ani ten nejlepší restaurátor.“

Rebekka by se později nejraději specializovala na restaurování notových rukopisů. „Tajně doufám, že objevím něco úplně neznámého, třeba nějaký dosud nezveřejněný fragment nějaké nedokončené sonáty. To by byl úplný sen.“