Z kanad do plavek Od armády k dobrovolné službě
Chvíli to trvalo, než si toho člověk všiml, ale je to tak: hordy mladých rekrutů, kteří se každou neděli valily vlakem do kasáren v Pfreimdu v horním Falcku, zmizely. Je to skoro zvláštní, když už si člověk nemusí razit cestu úzkou chodbičkou lemovanou olivově zelenými vaky, aby ukořistil volné místo mezi muži v zelenohnědé.
To, že armádního dorostu ubylo, je ale nápadné nejen ve vlaku. Také kasárny už dávno nejsou plné, jako tomu bylo ještě před několika měsíci. Někdo se dokonce obává zániku armády. Současné zrušení civilní služby udělalo díru také do organizace domovů důchodců, nemocnic a sdružení, jimž nyní hrozí kolaps.
Osmnáctiletý David Nowotny chtěl získat odstup a čas na přemýšlení o své další životní cestě. „Protože armáda intenzivně hledá dobrovolníky, rozhodl jsem se pak pro tuto variantu“, vypráví David, který letos ukončil svou školní docházku maturitou na Pindlově gymnáziu v Řeznu. Po odvodu byl přidělen k vedoucímu a podpůrnému praporu v Dillingenu na Dunaji ve Švábech.
Zdravý ale nemocný
Když vypráví o tomto prvním dojmu z armády, působí David sklíčeně. „Cítil jsem se pořád provinile, ačkoli jsem za tu situaci vůbec nemohl.“ Kromě toho potom skutečně onemocněl a byl na pár dnů poslán domů. „Když jsem se vrátil, cítil jsem se úplně jako hozený do vody, protože moji kamarádi už byli mnohem dál.“ A tak k rozhodnutí hodit ručník do ringu už mnoho nezbývalo.
Náhodou se objevila šance absolvovat tzv. „Dobrovolný sociální rok“ ve sportovní oblasti. Když David jako dlouholetý plavec vypomáhal při jednom závodu plaveckého klubu v Řeznu, přišel za ním trenér a navrhl mu tuto možnost. „V rozhodnutí pro „Dobrovolný sociální rok“ mě utvrdilo i to, že se na něj už zapsala také jedna bývalá plavecká kolegyně z mých aktivních dob ve výběrovém družstvu.“
David tedy v září dostal na starost začátečníky a uchazeče o místa ve výběrovém týmu: „Na to si budu muset udělat i trenérské zkoušky.“ Od října spadá k Davidovým úkolům i městem podporovaný projekt pro děti z mateřských škol. „Samozřejmě pomáhám taky na závodech a na soustředěních, takže všude, kde je zrovna nedostatek lidí“, říká David.
Se svými kolegy z armády je přesto ještě v kontaktu. „Byli jsme smíšená skupina z maturantů, absolventů základní školy, neúspěšných podnikatelů nebo kluků bez vzdělání.“ Hodně z nich vidělo armádu jako šanci na nový začátek. I když jeho start v armádě neproběhl bez problémů, zůstane Davidovi v paměti alespoň písmo, jímž bylo nad vchodem první čety napsáno: „Kdo bojuje, může prohrát, kdo nebojuje, už prohrál.“