Nejdelší školní výlet na světě
Řemeslničtí tovaryši na zkušené
Ve známé německé lidové písni "Das Wandern ist des Müllers Lust" ("Putování mlynářovou radostí jest") se o nich zpívá, o putujících, „vandrujících“ tovaryších. Dnes jsou to většinou truhláři, tesaři a pokrývači, kteří se na toto několikaleté dobrodružství vydávají. Mladí muži (a teď už také i ženy) jsou člověku nápadní především svým převážně černým a dobře promyšleným pracovním oděvem.
Kalhoty do "zvonu" nejsou návratem do dob hippies, ale účinná metoda, jak zabránit pilinám, prachu a špíně dostat se do bot. Šest knoflíků na pracovní bundě je symbolem šesti pracovních dnů v týdnu. Pracovní den trvá osm hodin a proto zdobí vestu osm knoflíků. Okolo krku něco na způsob úzké vázanky, takzvaná „barva čestnosti", která symbolizuje příslušnost k některému z tovaryšských spolků - „šachet“ (něm. „Schacht“).
Globalizovaní a před médii ostýchaví
Tovaryši mnoha řemesel se vydávají na nejméně tři roky a jeden den dlouhé putování, během něhož si prohlubují své odborné znalosti. Ty se mohou lišit nejen od země k zemi, ale především od mistra k mistrovi. Již dobrých 800 let existuje tradice, která byla dříve pro mnoho profesí povinností, avšak dnes ji absolvuje už jen málo lidí. Anachronismus? Snad. Avšak jak tehdy, tak i dnes není lepšího způsobu, jak vedle dalšího odborného vzdělávání poznávat jiné lidi, národy a životní návyky.
Putující tovaryš se zřídkakdy neomezuje jen na Evropu. Nezastaví se ani před kontinenty jako jsou Afrika a Asie. A dokonce někteří se nezaleknou ani cesty do Austrálie anebo Ameriky. Jelikož cestování a práce se odehrává vždy v přímém styku se zemí a jejími lidmi, nabízí se neocenitelná příležitost nasbírat lidské znalosti, životní zkušenosti a sebevědomí, které se ukážou jako velice užitečné při zakládání a vedení vlastního podniku.
Během takového putování lze samozřejmě zažít velmi mnoho zajímavých situací, ale tovaryši o tom neradi mluví. Prý nemají žádný zájem o příliš velkou popularitu. Své stanovisko říkají přátelsky, ale jasně. Našel se však jeden, který byl přece jen ochoten se o své zážitky ze své cesty po světě podělit. Maik Scharf je 30letý muž, kterého zavedlo putování až do Namíbie, kde se pak dokonce oženil a zdomácněl. Jako starý tovaryš se ještě dnes stará o záležitosti jeho „vandrujících“ následovníků. Maik tuto cestu podnikl jako člen nejstaršího tovaryšského spolku, s názvem „Ctihodní a vzdálení tovaryši tesařští a pokrývačští“.
Maik se vyučil truhlářem. Než se však v roce 2003 vydal na zkušenou, musel nejprve před staršími členy spolku prokázat, že je „hoden“ svého poslání. Na pravidelných setkáních cizích a tuzemských tovaryšů byl navíc seznámen s přísnými pravidly a zvyky jeho spolku. Mobilní telefony zakázány! Vlastnění se trestá zničením! Během putování je okolí v oblasti 50 kilometrů od domovské obce tabu! Totéž platí i o svátcích, jako jsou Vánoce. Cestuje se pěšky anebo stopem. Veřejné dopravní prostředky sice nejsou zakázané, ale přece jen se nedoporučují. „Je dobré se naučit dodržovat určitá pravidla,“ odpovídá Maik na mou otázku, proč si právě on vybral to nejstarší a nejkonzervativnější společenství s nejpřísnějšími a nejpočetnějšími pravidly. „Svým způsobem mu to dodává pocit jistoty,“ odvětí.
Díky skromnosti se dá přeží
Odjezd následoval podle zvyku cechovní oslavou a výhledem do budoucna. „Vandrování není žádná procházka růžovou zahradou, ale nejdelší školní výlet na světě,“ říká Maik. Dva až tři měsíce potřeboval na to, aby zjistil, jak to chodí. Vandroval (tak se říká cestování mezi různými pracovišti) napříč Německem. Nakonec nastal čas chopit se první práce a „naskočit do vlaku“.
Následovaly tři měsíce ve Švýcarsku, potom převzal Maik ve Schwarzwaldu náročnou výstavbu hostince. O nocleh a stravu bylo na stavbě bohatě postaráno. To bylo příjemné a nezvyklé, protože na cestách není blahobyt pravidlem. „Když se uskrovníš, dá se to docela slušně přežít. To však nefunguje vždy,“ vysvětluje Maik v tovaryšském žargonu. „Uskrovnění znamená, že se řádně ohlašuješ u pekařů, mistrů anebo hostinců. Tímhle způsobem můžeš žádat o nocleh, práci nebo něco k snědku. K tomu systému existují různá rčení. Při řádném jejich přednesu jsem měl skoro vždy úspěch. Dokonce mi i mé boty opravili, když už mi skoro padaly z nohou."
Avšak ne všude jsou putující tovaryši vítáni a ne všude jsou jejich pravidla známá. Na jednom malém městě posílali Maika od hotelu k hotelu. Nikde mu nenabídli místo k noclehu. Po nepříjemné noci pod širým nebem mu zastavil řidič luxusního vozu. „Nikdy jsem nemusel příliš dlouho čekat, když jedu stopem. S tímto ohozem tě každý brzy sveze. Ale taková nóbl kára, to byla výjimka. Ještě jsem byl pěkně naštvaný, protože jsem se špatně vyspal na jedněch starých dveřích, které jsem někde našel. Během jízdy v onom luxusním vozem jsem docela nadával na hotely, lidi a tak.“ Reakce řidiče byla dost nečekaná: „Najednou se mi ten chlap začal omlouvat! Pak mi vyprávěl, že vlastní několik hotelů a že svému personálu při nejbližší příležitosti řekne, aby putujícím tovaryšům ochotně poskytli nocleh a něco k jídlu.“
Lodí do širého světa
V Hamburku se nacházejí hlavní sídla tovaryšských společenství. Tuto metropoli utvářejí přístavy již od dob jejího hansovního statutu. Maikovi se naskytla jedinečná šance, nechat se najmout na loď jako lodní tesař. Na obrovské nákladní lodí se vydal na čtyřměsíční cestu kolem světa. Gigantická, jako dům vysoká kliková hřídel se dopravila do Koreje. Do nákladních prostor v podpalubí musel Maik postavit vhodnou dřevěnou konstrukci k přepravě mohutného autojeřábu.
Jenže 1000 mil na jih od Havaje se cesta přerušila kvůli poruše motoru. „Bezvětří uprostřed nicoty a vedro bez jediného závanu. Všude okolo jen oceán, hladký jako zrcadlo. Nakonec se to strojníkům po dvou dnech práce podařilo. Poloviční rychlostí jsme pak mohli plout dál. Díky zpoždění jsme však propásli termín průplavu Panamským kanálem, což znamenalo ještě jeden týden před branami žhavého Panama City. V texaském Houstonu se pak loď definitivně odporoučela. Zpáteční let zorganizovaný rejdařstvím proběhl hladce.“
Z tropických veder to Maika zahnalo až na daleký sever Norska, do Tromsö. I když zima byla před dveřmi a polární noc nechtěla pustit město ze svých spárů, byl Maik rozhodnutý.
„Slyšel jsem o dlouhých nočních mejdanech a samozřejmě o holkách. Sebevědomých holkách, které si vezmou co chtějí...!“ Tromsö je nejsevernější univerzitní město světa, daleko za polárním kruhem. Maik zde skutečně zažil dobré časy, s dobrým výdělkem a intenzívními kontakty nejen s domácím obyvatelstvem.
V jižním Norsku pak Maik přestavoval staré dřevěné domy na komfortní prázdninová sídla. Po polární noci v Tromsö mohl zažít také krásu nocí uprostřed léta, kdy slunce nezapadá. Práce ho bavila a zbývalo mu rovněž dost času na rybaření na lodi svého šéfa, který by si ho rád ponechal. Avšak ještě jedna zimu v takovém mrazu si už nedovedl představit: „Všechno, co máš a smíš si s vzít sebou, nosíš u sebe v malém látkovém uzlíku, zvaném „Charlottenburger“. Nejdůležitější nářadí, kartáček na zuby, druhý mundůr a samozřejmě mycí potřeby a oblečení. S tím si musíš vystačit v létě i v zimě. V létě je hezky teplo a v zimě chladno. To se ti pak chce na jih.“
Nový domov
Volba padla na Namíbii, nejen proto, že se tam nacházela tovaryšská ubytovna. Hledání vhodné práce proběhlo rychle a úspěšně. Brzy poté poznal svou dnešní ženu. Zůstal zde, jak dlouho to jen šlo.
Celý týden trvala oslava na počest jeho návratu domů. Vedle hromady jídla zmizelo také 500 litrů piva. Koneckonců, přátelé a rodina neviděli Maika přes tři roky. „Moji rodiče si pronajali obecní tělocvičnu. Přicestovalo mnoho kolegů-tovaryšů. Při takovéto příležitosti jsou pozvány všechny tovaryšské ubytovny a všichni staří tovaryši. Každý, kdo se potom na oslavě zastaví, ví o co jde. Tak to má být, to uděláš jen jednou za život. Tím si musíš projít!“
Již brzy poté se spolu se svou ženou vrátil do Namíbie. Tam dodnes pracuje ve firmě, která vybavuje domy dřevěným nábytkem nejvyšší kvality. Řemeslnické umění, které v Německu pomalu, zato jistě upadá.
