Kultura

Jak si namíchat identitu

Falcon, Czech Republic

Skupina Ztohoven se v novém dokumentu Občan K. ptá, co určuje naši identitu.

Jak je to vlastně s identitou, vztahem jednotlivce a systému, společenskými strukturami a (ne)svobodou? Foto: © Falcon, Česká republika

Představte si, že vaši identitu sdílí ještě někdo druhý. Že s vaším občanským průkazem může cestovat, volit, uzavírat půjčky, registrovat se u lékaře. A že se nad tím žádná autorita ani náznakem nepozastaví. Fotka na identifikačním dokladu totiž odpovídá jak vaší vizáži, tak i vizáži toho „druhého“. Co když se pak stanete svědkem na vlastní svatbě či ten „druhý“ projde nejhlídanějším letištěm v Evropě s vašimi doklady? Na co to upozorňuje? A co to vypovídá o systému, pro který jsme možná jen odosobnělými čísly? Přináší na to odpovědi snímek Občan K. , který tento experiment zdokumentoval?

Odpovědi se snažila se střídavým úspěchem najít kontroverzní umělecká skupina Ztohoven, která už (nejednou) zčeřila české (nejen) mediální vody. Aby zjistila, jak je to vlastně s identitou, vztahem jednotlivce a systému, společenskými strukturami a (ne)svobodou, spustila v roce 2010 neotřelý projekt Občan K. V rámci něj si 12 členů skupiny Ztohoven nasdílelo a namixovalo identity. Dva fyzicky nejpodobnější členové se vyfotili, aby pak ze dvou fotek vytvořili pomocí techniky, které se nazývá morfing, jediné foto, jakýsi průsečík podob. Členové Ztohoven pak na příslušném úřadu nahlásili ztrátu občanského průkazu, přičemž si hned zažádali o nový. Každá ze zmíněných dvojic ale k žádosti přiložila dvě naprosto stejné fotky. Fotky vlastně neexistujícího člověka. Úřad jim po několika týdnech nové doklady bez problému vydal. Každý z participujících členů Ztohoven pak operoval s fakticky falešnou občankou. V příslušné dvojici si navíc aktivisté doklady vyměňovali a používali je v nejrůznějších situacích. Získali s nimi zbrojní pas. Dostali se na čínské EXPO. Odvolili ve volbách do Poslanecké sněmovny. Nakonec uspořádali výstavu, kde celý projekt představili veřejnosti. Podívat se ale přišla i policie. Nucené sklizení výstavy Ztohoven neminulo, soud ale akci s falešnými občankami nakonec neoznačil ani jako přestupek.

Ztohoven by patrně chtěli přinutit diváka k zamyšlení, jak je to vlastně s plíživou ztrátou soukromí, svobody a identity. Foto: © Falcon, Česká republika

Domácí video

Režisér (a aktivní člen Ztohoven) Michal Romeo Dvořák celý projekt zmapoval. A natočil. Vznikl tak celovečerní, 72minutový dokument Občan K., který na začátku listopadu 2012 vstoupil do českých kin. Práci odvedl standardní a ničím nevyčnívající. Po filmařské a technické stránce Občan K. skutečně nijak nezaujme, neoplývá novými nápady ani postupy. Spíš občas připomíná amatérské domácí video, což nepřekvapuje zrovna pozitivně. I díky úsporné stopáži však nenudí, jednotlivé eskapády s „fejkovými“ doklady se Dvořákovi daří vrstvit svižně a dokonce zábavně. Vrcholem je absurdně bizarní scénka svatby, v níž je svědek zároveň ženichem a ženich svědkem. Nebo tak nějak. V prolínání identit mají občas zmatek i jednotliví členové skupiny.

Dvořákovi se ale drolí sdělení filmového díla. Obraz, který o sobě prostřednictvím Občana K. umělecká skupina Ztohoven vysílá, totiž není zrovna přesvědčivý. Proč to celé dělají? Je to „jen“ konceptuální umění nebo to má upozorňovat na palčivé problémy společnosti? Ztohoven by patrně chtěli přinutit diváka k zamyšlení, jak je to vlastně s plíživou ztrátou soukromí, svobody a identity. Jak je systém nedokonalý a snadno zneužitelný. A jak pro něj jako jednotlivci představujeme jen položky v seznamu. Myšlenky to nejsou zrovna objevné.

Vrcholem je absurdně bizarní scénka svatby, v níž je svědek zároveň ženichem a ženich svědkem. Foto: © Falcon,Česká republika

Odpovědi nejasné

Když se jednoho z členů Ztohoven v dokumentu kdosi zeptá, proč to vlastně celé dělá, dočká se jen snůšky vágních odpovědí a spousty prázdných frází, které obsahují zmíněná slova „identita“, „svoboda“ a „systém“. Celá akce s občankami působí z filmu jen jako nezávazná hříčka, která by asi chtěla být něčím víc, tvůrcům a aktérům se ale nedaří „přidanou hodnotu“ vykomunikovat a předat. Promluvy o budoucnosti plné čipů nedobrovolně implantovaných do těla potom působí jen jako lehce tragikomické strašení milovníků konspiračních teorií. I když se tyto promluvy mýlit nemusí. Jedno se však umělecké skupině nedá zapřít: je z nich cítit upřímný zápal a nadšení pro věc.

Dokument tedy asi neposlouží jako studnice nových idejí. Může ale fungovat jako sonda do skupiny Ztohoven, která čeří vody českého společenského, politického a mediálního života zas a znovu. Příště je však třeba si najmout profesionálnějšího mluvčího. Už proto, že otázky, které Ztohoven a Občan K. pokládají, si odpovědi zaslouží. Pořádné odpovědi.

Ukázka filmu Občan K.

P. S.: Je pozoruhodné, že film podpořila Česká televize, tedy televize, do které se Ztohoven nabourali v roce 2007 poupraveným vysíláním (viz odkaz níže).


Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2012
odkazy k tématu

Akce Ztohoven

  • 2003: Ztohoven překryli část neonového srdce na Pražském hradě, které tam svítilo během posledních dnů Václava Havla v úřadu prvního prezidenta České republiky. Zakrytím vznikl otazník.
  • 2007: Skupina se nabourala do ranního vysílání České televize. Do přímého přenosu z Krkonoš zakomponovala výbuch atomové bomby.
  • 2010: Akce Občan K.
  • 2012: V červnu Ztohoven rozeslali poslancům a novinářům stovky falešných esemesek, které se zmiňovaly o Morální reformě, tedy vizi ideálních vztahů v politickém spektru. V listopadu pak v galerii DOX zveřejnili telefonní čísla všech poslanců, členů vlády, premiéra i prezidenta. Ztohoven za to čelili kritice, uveřejnili pak i mobilní kontakty na svoje členy.

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...