Kultura

Jak dát památníkům nový smysl

Rudolf studuje šestým rokem sochařství na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové. Město a jeho veřejný prostor pro něj bylo přirozenou oblastí zájmu, protože se v něm jako sochař může realizovat – a jednou formou jsou pomníky. Začal si pokládat banální otázky, na které ale nebylo jednoduché odpovědět: Co je to pomník a proč je součástí města? „Pomníky jsou pro mě zvláštním místem v městské struktuře. Stojí v něm jako taková překážka a nic nedělají. Najednou mi došlo, že vlastně nevím, co pomník opravdu je,“ popisuje Rudolf počátky svého uvažování.

Začal se o ně tedy více zajímat a přicházel na pozoruhodné věcí. „Ačkoliv většina pomníků vypadá, že vznikla někdy na konci 19. století, pocházejí například pražské sochy Boženy Němcové nebo Aloise Jiráska až z konce padesátých let minulého století.“ A hned přichází s vysvětlením: „Socialismus použil starou formu, přivlastnil si tak ideály národního obrození, ale zároveň naplnil skulptury svou vlastní ideologií.“ Přesto by stávající pomníky podle něj měly zůstat, kde jsou. „Měly by dál připomínat tu událost, kvůli které se stavěly,“ myslí si Rudolf a podle něj to platí i pro kontroverzní, ideologická díla.

Příkladem může být například Sbratření ve Vrchlického sadech u Hlavního nádraží v Praze. Jedná se o českého a sovětského vojáka, kteří se líbají na důkaz „vzájemného“ přátelství. „Ve mně to ale evokuje úplně něco jiného než osvobození naší země. Spíš mě napadne, že jde o objetí dvou homosexuálů. Proto jsem uvažoval nad tím, jestli nedám nefunkčnímu pomníku nový význam, který by měl v dnešní době smysl, a to právě tento. Jinak bych na něm nic neměnil,“ popisuje Rudolf svůj záměr.

Kontaktoval Jiřího Hromadu, předního aktivistu za práva homosexuálů a zeptal se ho, jak by se na takové znovuoživení sochy dívala homosexuální komunita. „Jeho odpověď mě docela překvapila. Prý to už není potřeba. Skulptura takovou roli hraje už od 90. let. Lidé se scházejí ‚u objetí‘, stejně jako na Václavském náměstí ‚pod ocasem‘.“

Protože Rudolf v současnosti žije v Praze, uvažuje většinou právě nad zdejšími sochami, kolem kterých denně prochází. Padl mu do oka i bronzový pomník Josefa Mánesa, který je umístěný na nábřeží Vltavy a přímo naproti Rudolfově škole. „Mánes byl romantický malíř, k němuž se odvolávali další umělci, nazvali po něm i svůj spolek. Byl to vzor, ale i šílenec. Většina lidí ale nic o něm neví,“ popisuje impuls ke svému zásahu.

Zdálo se mu, že soše, která zachycuje daného umělce při malbě, něco chybí. Proto k ní umístil na jaře 2012 malířský stojan a krajinu. „Chtěl jsem ukázat, že socha tam nestojí sama, ale komunikuje s krajinou před sebou, stejně tak jako s divákem.“

Rudolf se chystá i na další sochu významného českého umělce – Aloise Jiráska. Zásah, který zatím existuje pouze v modelu a který bude oproti tomu předešlému interaktivní, má nést jméno Ticho pro Jiráska. Rudolf chce vytvořit odhlučněný „domeček“, kterým by zakryl sochu Aloise Jiráska u Tančícího domu. K boudě by měly vést schody, po kterých by mohl kdokoli k Jiráskovi vyšplhat, posedět si tváří v tvář slavnému spisovateli a sdílet s ním ticho uprostřed velmi rušné pražské křižovatky.

To jsou zatím sochy českých klasiků. Rudolf se chce v budoucnosti zaměřit i na pomníky, které stavěl komunistický režim pro své velikány. Velká část z nich již z českých měst zmizela, tudíž nebude hledání snadné. „Rád bych vytvořil dílo nazvané Mohou sochy vidět barevně? Zabývalo by se ideologickou náplní sochy,“ popisuje svůj nápad Rudolf, „vyřízl bych do ní zezadu dveře, aby divák mohl vejít dovnitř. Pak by mohl vylézt po žebříku a podívat se jejíma očima ven na svět.“