Kultura

Francie v roce 2022: Profesor literatury François žije jednotvárný život. Každý semestr přednáší to stejné. Jen ženy po jeho boku se neustále mění. Dodržuje kvótu: co rok to jedna studentka. Sice stárne, ale loví nadále v řadách dvacetiletých dívek. Většinou to pár měsíců funguje, pak mu ale milenka sdělí, že „někoho potkala“. Jinými slovy: někoho, kdo je mladší, kdo lépe rozumí jejím potřebám, kdo se o ni zajímá.

Neboť to je převládající dojem, který Houellebecqův hlavní hrdina vzbuzuje: nezajímá ho nic a nikdo. Jedinou výjimkou je Joris Karl-Huysmans, spisovatel druhé poloviny 19. století, o kterém François kdysi napsal dizertaci a jehož díla v něm vyvolávají alespoň nějaké emoce. Ztroskotání vztahu se oduševnělého profesora nikterak nedotkne, stejně jako politické dění v zemi, v níž žije.

Přitom se toho neděje zrovna málo: prezidentské volby vyhrál charismatický Ben Abbès. A společně se svojí politickou stranou, Muslimským bratrstvem, koná velké změny ve společnosti. Začne to tím, že z ulic mizí krátké sukně, později ženy dostávají zákaz pracovat. Je zavedeno mnohoženství a příručka Deset otázek ohledně islámu se stává bestsellerem.

Islamofob, rasista, nesnášenlivý vůči ženám?

François to všechno nadále sleduje bez jakékoli známky vzrušení, v nejlepším případě s jakousi neutrální zvědavostí vyčkává, co se dál bude dít. Osobní krize je ale nevyhnutelná. Jeho současná židovská přítelkyně se se svojí rodinou vystěhuje do Izraele, kde „někoho potkala“, on sám jako ne-muslim přijde o práci na nyní muslimsky zaměřené univerzitě. Ani četba Huysmannova díla už nepomáhá. A tak François přemýšlí o sebevraždě, navštěvuje profesionální sexuální pracovnice a tuší, že i on bude vzhledem k novým pořádkům muset zaujmout nějaký postoj.

Podobně jako příručka o islámu v Houellebecqově fiktivním příběhu i Podvolení se stalo bestsellerem. To, že se vydání časově křížilo s islamisticky motivovanými teroristickými útoky v Paříži, nejen zvýšilo prodejnost knihy, ale i obohatilo vášnivou debatu o islámu. Hodně reakcí na román nebylo zrovna pozitivních. Kniha bývá označována za islamofobní, rasistickou, nesnášenlivou vůči ženým, to stejné bylo vyčítáno i autorovi knihy.

Jedno je nutné uznat – znázornění žen v románu je hodně jednotvárné. Ženy jsou tu milenky, děvky, placené sexuální pracovnice – a jako takové po dosažení jistého věku spíše neatraktivní, pak už jsou užitečné jedině v kuchyni. V románu vlastně nevystupují žádné ženské postavy, které lze brát skutečně vážně. Je to ale skutečně koránem? Jsou to skutečně ty nové pořádky, které ženám zakazují pracovat, snižují je na objekt a ženou je buď do postele nebo k plotně? Nebo je to spíš perspektiva protagonisty, který ženy neumí nebo nechce vnímat jako rovnocenné partnerky? A je to skutečně jen jeho vyšší věk, kvůli čemu ho jeho mladé přítelkyně opouštějí?

Pegida je mnohem agresivnější, radikálnější a... bez špetky zamyšlení

Hlavní hrdina François si vás při četbě knihy kolem prstu neobmotá, nedojme vás. Je to apolitický slaboch, nic ho nezajímá – kromě červeného vína, jídla, sexu a Huysmanna, lze ho jen těžko uchopit: obávaný muž bez vlastností. Příběhem proplouvá jako pasivní molekula, více reaguje, než aguje. Zdá se, že moc neví, co vlastně chce.

Že by Houellebecq vytvořil „špatnou“ hlavní postavu? Naopak. François sice není sympatický, ale jeho jednání je příznačné. Kdo přesně tedy François je? Je to nepopsaný list. Pasivní občan, kterému je jedno, co se kolem něj děje. Nedělá nic proto, aby ovlivnil události, vzdává se jakéhokoli vlivu na věci a nakonec tedy nemá jinou volbu, než brát věci takové, jaké jsou.

François je člověk, který se pokaždé snaží si situaci co možná nejvíc ulehčit a vytěžit z ní pro sebe co nejvíc. Nikdy nebyl pobožný, ani spirituálno ho nikdy nezajímalo. Ale jakmile mu islám může přinést výhody, okamžitě se mu otevře. A přesně to je na této postavě tak děsivé, možná dokonce děsivě realistické. François se řídí okolnostmi a jeho ideály jsou zcela flexibilní. Kdyby mu to něco přineslo, tak by uznával klidně i papeže, Dalajlámu nebo klidně třeba i létající špagetové monstrum Pastafariho.

Houellebecqův román tedy rozhodně není islamofobní. Spisovatel téma pojednává provokativně, ale nikdy je nesnižuje a nehodnotí. Mnohem agresivnější, radikálnější a … bez špetky zamyšlení bývají třeba shromáždění přívrženců Pegidy. „Žádný autor nepředhazuje otevřené společnosti její noční můry tak nelítostně jako on,“ píše o Houellebecqovi v novinách F.A.Z. Sandra Kegel. Jak to tedy Houellebecq dělá, že když Podvolení dočtete, svírá vás tíseň?

Noční můra, o níž Houellebecq píše, nespočívá v tom, že uprostřed Evropy vznikne Boží stát. Tou noční můrou je především představa, že by svět mohl být plný lidí jako François. A že pár takových možná dokonce žije kolem nás.