Černé zlato
Mündendorf je fiktivní německé maloměsto na kraji Porúří. Vyrůstal tam hrdina nového románu Martina Beckera „Marschmusik“ („Pochodová hudba“). Pravidelně se tam vrací, aby navštívil svou matku. Pobyt v Mündendorfu jej přivádí také zpátky do minulosti a probouzí v něm vzpomínky na místo, na kulturu všednosti, která v takové podobě již neexistuje.
Mladý muž se vrací do vesnice, kde vyrůstal, venkov na kraji Porúří. Tak jako každý rok tam jede za svojí stárnoucí matkou, která je poznamenaná kouřením a životem vůbec. Otec už několik let nežije.
Teď už je to jen několik metrů pěšky. Mohl bych se loudat, ale čemu by to tak pomohlo. Tentokrát to nebude tak špatný, říkám si, když vystupuju z linkového autobusu. Nebudu tu přece dlouho. Spousta dcer a synů právě jede navštívit svoje rodiny. Nebo to, co z nich zbylo. Do míst, kterým říkají doma.
Doma, to je složitý pojem. I pro spisovatele, který ho už roky promýšlí a ptá se, co by to vlastně mělo být. „Tam, kde je mi přízvuk lidí důvěrně známý, kde znám pachy a vůně od svého dětství? Nebo spíš tam, kde jsou ti, které má člověk rád? Domov, abych použil ten pojem, je pro mě tak nějak přece jenom Porúří – byť tam bývám zřídka,“ tvrdí Martin Becker. V Lipsku má své důvěrníky a přátele. Ale má taky třetí domov: „Rozhodně Praha! Rozhodně bych Prahu označil za svůj domov. Protože tam zažívám – zase díky lidem, které mám velmi, velmi rád – jakýsi pocit bezpečí, pokaždé když tam vystoupí z vlaku nebo z letadla, dostaví se pocit určitého přijetí.“
Proletářské dětství
Beckerův román se odehrává na třech vyprávěcích rovinách. Máme tu mladého muže, který žije ve velkoměstě a pravidelně navštěvuje rodinu, nebo to, co z ní zbylo. Dále se skrze retrospektivy ocitáme v dětství hlavního hrdiny. Proletářské dětství se všemi možnými starostmi, úzkostmi, ale také sny. Například snem, že z něj jednou bude pozounista.
To ticho, než zazní první tón. Velký sál střeleckého spolku. Velký koncert místní dechovky. Několik stovek lidí sedí na židlích, dívají se na mě. Sólo pro pozoun a dechový orchestr. Lidové fantazie nad motivem Wolfganga Amadea Mozarta. Je tu suchý vzduch. V publiku někdo zakašle. Potím se. První tón je zásadní. V něm je úplně všechno. Dirigent pozvedne hůlku. Orchestr začne hrát. Soustředím se. Je to moje první sólo. Zůstane to moje jediné sólo.
Na třetí rovině se odehrává život otce, Juppa. Vzhledem k tomu, že byl synem horníka, nepřicházelo pro něj v úvahu nic jiného než také pracovat pod zemí, aby se později mohl oženit, založit rodinu, postavit dům.
Mýtus zůstane
Stejně jako Porúří i rodinu hlavního hrdiny charakterizuje těžba černého uhlí. Zlaté časy horníků, kteří „černé zlato“ těžili z hlubokých, vydýchaných šachet, jsou pryč. A zánikem tohoto průmyslu hrozí i ztráta kulturní identity Porúří. Počínaje industrializací v polovině 19. století žádný region v Německu nebyl tolik utvářený hornictvím jako Porúří. Zavřením posledního dolu uhelný průmysl mizí, zůstávají jen příběhy, vzpomínky a nakonec mýtus.
Během rešerší k románu Martin Becker sám zamířil do šachet. Byl to pro něj neuvěřitelný zážitek: „Je to pro mě dodnes nepopsatelný pocit! Mám v sobě obrovské množství strachů – právě pod zemí by měly vypuknout naplno – ale stal se pravý opak. Svět pod zemí mě naprosto fascinoval. A taky to, jak moc horníci na své práci lpí, jak pyšní jsou na to, co tam dělají.“
Becker se ve své knize nezabývá jen minulostí tohoto regionu. Zkoumá i svoji vlastní rodinnou historii, svoji identitu, která z jeho původu vychází. Stejně jako hrdina jeho románu se narodil v Sauerlandu, jeho rodinné kořeny jsou ovšem v Porúří, které je pro něj skvělým regionem „s neuvěřitelným kulturním životem, spoustou zeleně kolem měst, už žádný uhelný prach a špatný vzduch – co mám ale obzvlášť rád, jsou tamní lidé: na první pohled bývají skoupí na slovo a mrzutí, ale jsou neuvěřitelně přímí a milí – tak jako můj otec, a proto je mi taková povaha extrémně blízká.
Pochodová hudba není jen jakýmsi nekrologem regionální kultury, která brzy vymře, ale také návratem autora k sobě samému. Někomu možná bude chybět napínavý příběh. To však nelze považovat za nedostatek. Spolu s hlavním hrdinou zažíváme, jak se ve svých pozorováních, vzpomínkách a myšlenkách citlivě a jemně blíží sám k sobě. A tak se román pohybuje mezi radostí a melancholií, mezi současností a minulostí jedné rodiny a celého regionu, tak barvitě, až by si jeden pomyslel, že čte příběh své vlastní rodiny.
