Kultura

Recept je znám už od dob Williama Shakespeara. Vezmi všudypřítomnou nafoukanost, lidskou touhu po sebeprosazení, špetku závisti, která vykyne v nebezpečnou porci nenávisti, to všechno smíchej s udáváním a intrikami, hněť s pořádnou dávkou paličatosti, až vznikne pořádná šuškandová kaše, a v tomto konkrétním případě ještě přidej úzké údolí, dva tucty chalup a romantický potok, a nikoho neudiví, pokud se bude servírovat i vražda. Ačkoliv o detektivku ani pytlácký příběh se v případě povídky Johannese Urzidila Kde končí údolí o „levobřežných“ a „pravobřežných“ obyvatelích Hirschbergenu neboli Jelení v pravém slova smyslu nejedná.

Je to spíše tragikomický příběh, což obzvlášť podtrhuje jeden z protagonistů, Bierschimmlerů Alois, pohledný, ale duševně zaostalý mládenec, který se při každém neštěstí musí smát a nad štěstím pláče. Na konci vyprávění už se smát vůbec nepřestává, v takové šlamastyce se obyvatelé Jelení (které Urzidil překřtil na Jelení Hvozdy) ocitají. Dokonce ani farář, který své ovečky v neděli z kazatelny upomíná na to, že všichni lidé jsou dítka Boží, nedokáže zázraky. Kronikáři nezbývá než po nešťastném konci konstatovat: „Jako by nestačila ta míra utrpení určená každému přírodou. Nemoc, umírání a šestinedělí nestačily. Strom, který v pádu zabil člověka, pomatený syn, jehož řečí byly jen vzlyky a řehot, to všechno nestačilo.“ [Překlad Jan Mareš] Osobní katastrofa jelenských ústí v katastrofu všeobecnou, která uprostřed minulého století zcela zničila daný kulturní prostor.

Kdo by místo chtěl navštívit dnes, nemá to díky autorovu přesnému popisu cesty nijak obtížné. Po druhé světové válce zůstalo Hirschbergenu, „Jelení hoře“, jen jeho české jméno Jelení – jelen v názvu tedy zůstal.

Většinu návštěvníků sem přivádí nedaleké Plešné jezero, které spisovatel Adalbert Stifter nazval zkamenělou slzou. To dříve bývalo obklopené tmavými hvozdy, které se za slunečních dní zrcadlily v kalné vodě. Další příchozí sem míří kvůli obelisku z šedých, neleštěných žulových kvádrů. Na počest zmíněného spisovatele jej během jednoho léta vztyčilo na louce přímo nad příkrou skalní stěnou pět kameníků. Ještě před pár lety byl zarostlý, kolem se tyčily snad dvakrát tak vysoké smrky. Dnes je okolí převážně vymýcené. Ještě další poutníky sem láká starý tunel náležící ke schwarzenberskému plavebnímu kanálu, jehož horní konec se svým cimbuřím vypadá, jako by se uvnitř hory nacházela říše se zrcadlovými sály, rytíři, trubadúry, záhadnými dámami, trpaslíky a dvorními blázny.

Kdybychom se návštěvníků zeptali, kdo byl Johannes Urzidil, mnoho správných odpovědí bychom zřejmě nedostali. Pestrobarevní cyklisté na horských kolech by se kvůli takové otázce beztak nenechali zastavit. Uhánějí po silničce od lipenské přehrady a Nové Pece, Jelením jen prosviští, na plavební kanál, který se v dobách svého vzniku dal právem považovat za mistrovské dílo, ani nepohlédnou, a jen o chvíli později, to podle kondice, zmizí v lese nad jezerem. Pravděpodobně tuto trasu absolvují jen proto, že se zde nachází výrazné stoupání, že se dá zvládnout za určitou vymezenou dobu, poskytuje přiměřenou tréninkovou zátěž nebo se při ní spálí potřebné množství kalorií. Za svými tmavými brýlemi a vejčitými bezpečnostními helmami nevnímají nic než své přední kolo, přičemž vyjde nastejno, jestli zrovna zdolávají Alpy, moří se ve vedru na Tenerife nebo sem tam křižují Šumavu.

O pestrou historii oblasti se zajímá jen málokdo. V polovině 19. století, kdy se shánělo dřevo pro Vídeň a zbudoval se plavební kanál, který umožňoval přepravu klád ze Šumavy do císařského města po vodě, se v Jelení na přání knížete Schwarzenberga usídlili dřevorubci z bavorského Waldkirchenu. Není tedy nijak nepravděpodobné, že zde skutečně žily rodiny se jmény jako Bierschimmlerovi, Grünschmiedovi, Birknerovi nebo Schlehdornerovi, jaká používá Urzidil ve svém příběhu. V každém případě zde bydleli Saumerovi, Schröderovi a Stiniovi, to je zaznamenáno v dokumentech věnovaných Stifterovu pomníku. O velkém blahobytu se zde ovšem zřejmě mluvit nedalo, neboť Johann Saumer a Josef Schröder s rodinami odtud ještě před koncem století vycestovali do Nového světa, což pro ty, kteří zůstali, znamenalo totéž, jako by zemřeli.

Ani 20. století nepřineslo kraji žádnou velkou prosperitu. Konec první světové války pro obyvatele Jelení znamenal příslušnost k novému státu a konec druhé světové války, neboli „neblahé světové katastrofy“, jak ji nazval Urzidil, měl za následek vyhnání obyvatelstva německého původu a vyklizení celé vesnice. Gerhard Trapp píše ve své eseji Kronika a mene tekel: „byly i tady po roce 1953 domy osady, před vysídlením čítající na 800 obyvatel, nejprve ponechány zkáze a poté strženy. Zachováno zůstalo 9 domů, mezi nimi malá budova staré školy a myslivna... “ [Překlad Jan Mareš] Obec se sice nenacházela přímo v tři kilometry široké bezpečnostní zóně, která se svými strážními věžemi, ostnatým drátem, minami a pásmy smrti oddělovala Německo od Československa, ale zbývající obydlí se zřejmě využívala jako ubytovny pohraničníků. Pomník ani Plešné jezero nebylo v dobách studené války možno navštívit. Stará chatička na břehu sloužila jako přístřešek vojákům, kteří měli zajišťovat protiimperialistický val, a na okraji lesa byl výběh pro ostré psy.

Hlavní město Praha, Hradčany a vláda, ale i celý západní svět byly daleko. Trochu nahlédnout se do nich dalo jen díky televizi - jak na Východ, tak i na Západ, pokud se podařilo šikovně nastavit anténu pod střechou a byl dobrý příjem.

V roce 1968 zavál i do této části Šumavy vlahý větřík Pražského jara. Kolovaly pověsti o otevření hranic a snilo se o společném, bavorsko-českém národním parku. Ale světoví politici z obou stran železné opony neměli o změnu stávajícího stavu zájem. Jelení, Plešné jezero i Stifterův pomník dál zůstaly ztraceným koutem na okraji východního světa, neboli jak píše Urzidil:

„Údolí se proměnilo v zemi nikoho. I z velké dálky odtud bylo slyšet, jak se dvorce rozpadají, jak se uvolňují šindele a břidlicové tašky na střechách, jak okna a dveře vypadávají ze závěsů, co bouře vyvádí ve zvráceném tanci s opuštěnými dřevěnými stoličkami a stoly i s polámaným nářadím. Proslýchalo se i to, že kdysi obdělaná pole znovu pohlcuje les, že na obou cestách podél břehů potoka bují mladé srnčí a zvěř se volně potuluje v rozvalinách domů. Někdo také zaslechl, že kdesi na příslušném úřadě bylo vydáno rozhodnutí přehradit vody údolí, kde už nikdo nežil, a vytvořit tak umělé jezero, v jehož zátopovém pásmu pak zmizelo všechno, cesty i stromy, domy i pole, všechno, co tu kdy člověk vykonal a protrpěl.“

Přeložil Jan Mareš

Tím „někým“ byl spisovatel sám. V roce 1939 musel kvůli svému židovskému původu utéct před nacisty. Prchl přes Itálii a Anglii. V roce 1941 se mu podařilo emigrovat do USA, stejně jako jako Bertoldu Brechtovi, Thomasi Mannovi, Lionu Feuchtwangerovi a několika dalším, mezi nimi i pražskému spisovateli Hermannu Grabovi, a tak se nakonec dostal na stejné místo, kde mnoho let před ním hledali štěstí Johann Saumer a Josef Schröder.

Povídku Kde končí údolí, vycházející ze vzpomínek a vyjadřující nemalou míru stesku, napsal v padesátých letech na 116. ulici, v jedné ze soutěsek mezi newyorskými mrakodrapy. Urzidil měl onu část Šumavy obzvlášť rád pro její rozprostraněnost a často trávil léto ve Zvonkové, dokonce zde nějaký čas bydlel. Na svém psacím stole v New Yorku měl položený „kus žuly, sebraný na návrší ponořeném do mlhy jako od Caspara Davida Friedricha“ na hoře Třístoličník a přinejmenším soudě podle dopisů do Evropy se nevzdával naděje, že se ještě někdy bude moct přes hranice do českých hor vrátit.

Lidé z okolí lipenské přehrady, zbudované v padesátých letech minulého století, už byli pravděpodobně smíření s tím, že nejen do Rakouska, ale ani do Německa se už nikdy nepodívají, když tu se koncem osmdesátých let hranice otevřely. Ostnatý drát byl smotán, strážní věže odstraněny a protitankové zátarasy odklizeny. Na obou stranách se zvedly závory. Vztahy mezi sousedními státy po obou stranách Šumavy se obnovily – a byly nejlepší za dlouhou dobu.

Nyní můžeme brzy ráno vyrazit na túru z německé strany od hostince Zum Rosenberger Gut, z místa, kde Adalbert Stifter často trávil léto, a vydat se kolem Kamenného moře a majestátních pravěkých žulových bloků na Plechý. Na Trojmezí máme příležitost si oddechnout, možná dokonce vyměnit pár slov s kolemjdoucími o neuvěřitelných dějinách těchto hranic nebo si vyfotit bývalou demarkační linii tří sousedících států, Německa, Rakouska a České republiky. Následuje oblast slatí, jejíž přechod vyžaduje jistou míru opatrnosti, je však dobře zabezpečená lávkami. U Stifterova pomníku bychom měli pod malým můstkem, odkud se otevírá výhled na jezero, najít iniciály zhotovitelů, které se od zbudování obelisku každoročně nově natírají. Za špatného počasí budeme rádi, když budeme mít za sebou příkré serpentiny svažující se k jezeru. Dále se můžeme ubírat ve stopách Urzidilova příběhu:

Domy na levé straně potoka smetly bouře, které se ve dvacátém století přehnaly střední Evropou. Nezůstaly po nich ani základy. Louka, na které si vypravěč Stifterových Pamětí mého pradědečka rád četl na slunci, ustoupila parkovišti. České, německé, rakouské, italské, polské i švédské poznávací značky svědčí o tom, že dnes je tato část Šumavy opět přístupná všem. V Jelení v posledních letech vyrostly nové stavby, mnohé z nich nesou nápis „Penzion“. Časy se ovšem změnily: lidé si je už neprojímají na celé léto nebo alespoň na měsíc či šest týdnů, jak tomu bylo dřív.

Jelení pro mnohé představuje jen zastávku na cestě do Českého Krumlova nebo do Budějovic. Přesto by se nad ním Bierschimmlerovic Alois z Urzidilovy povídky Kde končí údolí dnes rozplakal – štěstím.