Umění být sousedem
Jak mladá česká umělkyně spojuje lidi
Někdy se vedou spory o tom, jestli Kateřina Šedá vlastně dělá umění nebo něco jiného. Lze se shodnout na tom, že je to výjimečné, ať už to nazveme jakkoliv. Kateřinin přístup se dá popsat jako konceptuální: nevytváří sochy, obrazy, videa nebo fotografie, vytváří situace. Vesměs z nich vzniknou nějaké kresby nebo objekty, které později mohou být vystaveny v galerii. Ty však nejsou ani zdaleka tak podstatné jako ono samotné dění.
Jednou z hlavních oblastí Kateřinina zájmu jsou vztahy mezi lidmi žijícími v jednom místě. Nestuduje tuto problematiku s odstupem, obecně a teoreticky, právě naopak. Vybírá si pro své projekty konkrétní lidi a vesnice a přímo pro ně vymýšlí situace, které by obyvatelům umožnily zažít něco společně, poznat se a moci pak na to nejen společně vzpomínat, ale to také dál rozvíjet novými společnými zážitky. Kateřina tím vytváří dění, z něhož se mohou v budoucnu stát dokonce místní legendy. Takový potenciál je zcela jistě obsažen v jejím zatím posledním velkém projektu Od nevidím do nevidím, který v loňském roce uskutečnila pro londýnskou galerii Tate Modern spolu s obyvateli Bedřichovic.
Moravská vesnice v Londýně
Tato vesnice leží kousek od Brna, kam většina jejích obyvatel dojíždí za prací, tudíž jim nezbývá tolik času na setkávání se svými sousedy. Loni v září ovšem osmdesát z nich spolu s Kateřinou Šedou odjelo do Londýna a v jeho ulicích svou obec zpřítomnili před galerií Tate Modern. Na ploše, která odpovídá rozloze Bedřichovic, prožívali obyvatelé této vesnice svůj běžný den: chodili oblečení jako doma a zabývali se také stejnými běžnými činnostmi. Hráli fotbal, okopávali záhonky, zametali…
Obyčejné úkony přesazením do cizího prostředí najednou nabízely nový prožitek a lidé, kteří by si jeden druhého doma ani nevšimli, tvořili najednou na neznámém místě silně propojenou komunitu. Akce se zúčastnilo ještě osmdesát londýnských umělců, kteří předem dostali fotografie dané vesnice a během akce ji pak po paměti malovali, jako by v ní právě seděli.
Za okny – přes ploty
Umění se tu stalo tím, co lidi může spojovat, a podobně tomu bylo i v řadě Kateřininých předchozích projektech. Několik z nich se odehrávalo v Líšni, kde samotná umělkyně žije. Sto padesát Líšňanů se jí podařilo získat pro Výstavu za okny, během níž mohl kdokoliv ve svém okně vystavit cokoliv, co chtěl ukázat ostatním. Sousedé se najednou na něčem podíleli, měli o čem spolu mluvit a vpustili jeden druhého trochu dál do svého soukromí.
Líšeňští se účastnili také projektu Furt dokola, který reagoval na všudypřítomné zvyšování plotů kolem domů, kvůli nimž se obyvatelé během dne vlastně vzájemně téměř ani nezahlédli. Kateřina Šedá si vybrala přímou cestu vedoucí z jednoho konce obce na druhý a prošla jí přes ploty a zahrady svých sousedů. Na Berlínském bienále pak postavila věrné repliky překonaných plotů a odvezla tam čtyřicet jejich majitelů, kteří měli za úkol vzít si s sebou něco, co jim plot pomůže překonat a přelézt k sousedovi. Jak umělkyně říká, sousedi se v Líšni spolu moc často nebaví, takže bylo velmi těžké je přemluvit, aby společně někam jeli a trávili tam spolu celý den. Nicméně uspěla a pomohla tak obyvatelům lépe se poznat.
Častěji hovořit o počasí
Další malou vesničku Ponětovice se jí zase podařilo získat pro to, aby všichni její obyvatelé celý jeden den dělali ve stejnou dobu totéž. S pomocí dotazníků zjistila, co kdo z nich ve kterou denní dobu obvykle dělá, vyhodnotila typické činnosti a určila den, kdy šli Ponětovičtí houfně nakoupit, myli okna a tak dále. Během akce Nic tam není až překvapilo, kolik aktivit vlastně sdílejí. Naopak hornolužičtí obyvatelé díky Kateřině Šedé spolu objevovali Duch Uhystu – na společné kresbě vytvářené jedním tahem se snažili zachytit, co je na jejich vesnici jedinečného. Ačkoliv většina z nich na počátku pochybovala o tom, že je jejich bydliště něčím zvláštní, přinejmenším právě při společném kreslení zažili něco kdekoliv jinde neopakovatelného.
Kateřina Šedá říká, že skrze výstavu v galerii nikdy není schopná předat to podstatné; její projekty mají ten pravý smysl pouze pro své účastníky. Proto také v letošním roce na své první souhrnné výstavě v České republice v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí vůbec nic nevystavila. Místo toho do ní poctivě každý den docházela a návštěvníkům osobně vyprávěla o svých projektech.
Ačkoliv má většina z nás možnost dívat se na její práci jen jako na dílo v galerii, může nás přimět zamyslet se nad našimi vlastními vztahy se sousedy. Potkáváme je vůbec? Dáme se s nimi někdy do řeči? Pomáháme si? Nemusíme čekat, až nás Kateřina Šedá i s celým panelákem přestěhuje do Londýna, pro začátek by mohlo stačit dát se se sousedem jen tak do řeči. Třeba i o počasí.
