Vlasy pražských Y
Každá „výměna generací“ provokuje společnost. Té nové se říká Y. Nechce mařit čas činnostmi, které jí lezou krkem. Podle jedněch přivede svět do chaosu, jiní si od ní naopak slibují poslední naději pro odvrácení jeho konce. Co se odehrává v dejvické Klubovně, by tradicionalisté zřejmě nazvali podzemní činností pražské y-subkultury, která si klade za cíl přeměnit dorost na armádu od sebe navzájem nerozeznatelných individuí - hipstrů.
„Tenhle větrák ale natoč jinam, jinak se ty vlasy rozletí všude,“ naviguje Johana kamaráda snažícího se do místnosti propašovat více vzduchu. Venku se bouřka snaží pročistit dusno, vnitřek bývalé skautské klubovny se ale beztak snadno vydýchá. Na starých židlích u trochu starších stolků posedává asi dvacet lidí. Povídají si s kamarády u piva, někteří se ale drží stranou od ostatních a krátí si čas s knihou nebo s mobilem. Občas obrátí pohled směrem k pódiu na to, co je čeká. Je pondělí večer a Matěj s Johanou tu stříhají vlasy.
Bez okolků
Na improvizované kadeřnictví se Klubovna proměňuje pravidelně-nepravidelně jednou do měsíce už něco přes dva roky. Vylíhlo se z občasného kamarádského stříhání, po kterém se neustále zvyšovala poptávka. V běžném životě mimo stěny Klubovny se ale Johana ani Matěj neživí stříháním. Johana je fotografka na volné noze a Matěj pracuje jako grafik v postprodukční společnosti R.U.R. Po práci se občas sejdou s kamarády v Klubovně a někdy při tom navíc ostříhají víc než pětadvacet hlav za večer. Na své facebookové stránce mají nyní skoro čtyři stovky „lajků“, a to fanoušky získávají zpravidla jenom doporučením od kamarádů jiným kamarádům. Nepotřebují k tomu profesionální sedačky a není tu cítit ani vůně peroxidu či fénem spálené vlasy. Dokonce i slovo zákazník působí v tomto kontextu trochu nemístně. Přestože na podiu jeden člověk stříhá a druhý místo do zrcadla kouká do lidí pod ním, pivní pohoda zůstává netknutá.
Pod stoličkami přibývají chomáče vlasů, v půllitrech stříhaných a čekajících mizí pěna. Mluví se hlavně o tom, odkud kdo je, kde byl, kam jede, nebo co dělá. „Já se radši spíš soustředím na stříhání, než abych vymýšlela témata. Spíš poslouchám, o čem mluví Matěj, a pak se přidávám,“ vypráví Johana, zatímco krátí pramínky na hlavě před sebou. „Hodně záleží na lidech, jestli si chtějí povídat, nebo ne,“ říká Matěj. A když mlčí? „Tak mlčím taky.“ Předmět Komunikace se zákazníkem, který se běžně vyučuje na učilištích, za sebou nemají a proč taky. Intuice je v mnoha ohledech spolehlivější a účelem klubovního salónu není vyfoukat vlasy do bezchybné helmy a objednat příští termín. Kdo chce, přijde zas.
Spokojenost za sto padesát
Na židli před Johanou sedí Láďa a mžourá do dálky. „Takhle budeš chodit?“ ptá se ho kamarádka Bára. Ostatní v sále se jako na pokyn otočí jeho směrem. Odpovídá nejasným úsměvem, může si totiž jen domýšlet, jak vypadá, když mu Johana na temeno instaluje žlutý skřipec, aby se dostala k níže rostoucím vlasům. Na konci přichází chvíle překvapení – kulaté zrcadlo s červeným rámem odhaluje, co dosud viděli všichni kromě něho.
Dnes se ale zatím žádné radikální proměny nekonají, možná později, až když nesmělým dodá odvahu pivo. I když se stříhá v hospodě, s promile navíc obvykle problém nebývá. „Jednou se tu nějací opilí kluci chtěli válet v těch vlasech. Ale že by se tu někdo opíjel a pak tu dělal bordel, to se nestává,“ vypráví Matěj, jak se daří skloubit hospodu se salonem.
Během květnového stříhání padaly k zemi delší prameny i za střízliva. Kamarádky s vlasy po pás se nahlas domlouvaly, ke komu má která z nich jít. „No jestli chceš hodně zkracovat, tak pojď radši ke mně,“ smála se Johana, „Matěj nestříhá rád holky nakrátko.“ Proces stříhání u obou proběhl až podezřele snadno: jedna z kamarádek usedne, chvíli osciluje mezi tykáním a vykáním, řekne, jak si přeje ostříhat, a jakmile přijde chvíle červeně orámovaného zrcadla, s úlevou konstatuje, že „super“.
Dole „v publiku“ pokládám jednu ze základních novinářských otázek: Proč se chodí nechat stříhat zrovna do Klubovny? Nechce se jim objednávat do salonu. Mají kvůli práci málo času na kamarády a tady se dá zvládnout oboje. Stříhají tu víc než dobře. A v neposlední řadě pohoda a pivo.
Je dostříháno. Johana s Matějem vezmou do ruky půllitr a posadí se na okraj podia. Po chvíli se vrací zpět na jeviště, Matěj si sedá na stoličku, Johana mu kolem krku omotává zástěru, do rukou bere nůžky a pak i strojek. „No konečně,“ ozve se z hloučku kamarádů, když jeho vlasy mizí pod Johaninýma rukama. Kdo jiný by měl cíl dnešního večera dodržet, když ne ten, kdo to vymyslel. O generaci Y se nedá spolehlivě tvrdit nic. Ale vlasy, ty má dobrý.
