Život

Jako malá jezdívala s tatínkem na jeho motorce jako spolujezdkyně. „On se mě potom asi chtěl zbavit, tak mi koupil vlastní motorku. To mi bylo třináct. S ní jsem jezdila jen po zahradě, v šestnácti jsem si udělala řidičák, chvíli jsem jezdila na skútru a pak jsem dostala větší motorku. Na té jsem jela do Španělska.“ Našetřila čtyřicet tisíc korun a sama se vydala na Pyrenejský poloostrov. Občas spala v kempech, občas v hostelech a někdy si dala i večeři v restauraci. Cesta trvala 35 dní a pokořila při ní 9 840 kilometrů.

Seznámení s losem v říji

Dominičiným sólo cestám předcházely ty týmové - s čtyřčlennou výpravou absolvovala týdenní výlet do Rumunska, po kterém počítadlo na tachometru ukazovalo celkem 2 200 najetých kilometrů. Ještě předtím v sedmnácti letech podnikla za doprovodu svého otce patnácti set kilometrový výlet do Alp, který sama nazývá „prvním oťukáváním“. Dominika uvádí, v čem se cesty v partě nejvíce odlišují od individuálního ježdění: „Hlavně nic nemusíš řešit. Když tu výpravu vede někdo jiný nebo plánuje trasu, nemusíš nic řešit, prostě jenom jedeš. Naopak když jedeš sama, musíš se pořád rozhodovat. A někdy se dostaneš do situace, kdy musíš vyhodnotit sama, jestli je nebo není nebezpečná.“ V této souvislosti vypráví o nevítaných zvířecích návštěvách, když spala v přírodě, nebo o momentech, kdy se uprostřed ničeho ocitla bez benzínu v nádrži.

„Také jsem si všimla, že když jsem měla na cestách společnost, víc jsem fňukala: je mi zima, je mi teplo, mám hlad, jsem unavená, nechci jet. Když jsi sama, tak si nemáš komu postěžovat. Tak se na to vykašleš a radši to vyřešíš.“ Momentálně by si už jen těžko zvykala na vícečlenné výpravy. Ale nebrání se jim v případě nebezpečnějších destinací, jako je Afrika. Cestování o samotě dává navíc člověku možnost zjistit, jak bude reagovat na rozličné neočekávané situace. Dominika jich má na kontě hned několik.

Jednou v průběhu skandinávsko-pobaltské výpravy onemocněla, sedla na motorku, mžourala na cestu a málem ji srazil kamion, který jel v protisměru. I přesto nakonec deset tisíc severských kilometrů proběhlo bez nehod. Ve Finsku se zase musela potýkat s divokou zvěří. Kempy tam jsou jen v turistických oblastech, tak se Dominika nevyhnula příležitostnému spaní ve volné přírodě. Jednou v noci k ní při stavění stanu začaly doléhat hlasité zvuky neidentifikovatelného zvířete. Dominice nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena. S největší pravděpodobností se prý jednalo o losa v říji.

Nelze se tak divit, že se rodiče neohrožené cestovatelky obávají o její bezpečí. Dominika jim tak radši nedává o komplikacích vědět, dokud nejsou vyřešené. „Když mi prasklo v Itálii spojkové lanko, říkala jsem si: Nesmím volat domů. Ten den odpoledne - již poté, co jsem situaci vyřešila - mi táta telefonoval. Ptal se: jak to jde? Tak říkám: Dobrý, ale prasklo mi spojkové lanko. Táta se vyděsil, tak jsem ho hned uklidnila, že vše už je v pořádku.“

I když při takových potížích nemá Dominice kdo pomoci, trandění světa o samotě má však zřejmou výhodu: „Můžu se pohybovat, kam chci a kdy chci.“ Kromě této svobody a přehršle zážitků, dává motorkářce tento způsob požitek z jízdy. „Motorka má výhodu, že si užívám i tu jízdu, není to jen dálkový přesun jako autem.“ Zároveň tak získává jiný pohled na spoustu věcí, dodává.

Včas zastavit

Cesty mladé motorkářky nezůstaly dlouho bez povšimnutí a její fanouškovská základna se tak rychle rozšiřuje. „Předtím jsem si jezdila jen tak pro radost, s nikým jsem se o to moc nedělila, maximálně jsem tak napsala nějaký cestopis, ale to bylo všechno. Netahala jsem do toho žádné sponzory. A teď se to se mnou veze.“ Navíc se dá předpokládat, že zájem o její osobu ještě vzroste po absolvování asijské výpravy. Dominika se brzy chystá vydat cestopisy ze svých dosavadních výprav knižně. To si koneckonců vydupali také právě její nadšení obdivovatelé, kteří jí horlivě podpořili v kampani za vydání knihy. To je vedle šetření další způsob, jak cesty po světě financuje.

U svých předchozích dvou cest si Dominika mohla dovolit nesrovnatelně větší dávku spontaneity: „Když jsem jezdila po Evropě, prostě jsem se rozhodla a bylo mi jedno, kde zabočím. Protože všude to projedeš na občanku, nic nepotřebuješ.“ Zato při plánování letošní cesty, která vedla přes Polsko, Slovensko, Ukrajinu, Kazachstán a Kyrgyzstán až k čínským hranicím, bylo potřeba ohlídat mnoho povinností od zařizování víz až po očkování.

„Už se ta hranice posouvá zase o kus dál. Před první cestou do Španělska jsem si říkala: Nejsem magor, abych jela takhle někam sama, vždyť je to nebezpečné, to nezvládnu! Ale potom zjistíš, že to není zase tak hrozné, projedeš si to a zase si ty hranice posuneš a zase si řekneš: já nemůžu spát někde nadivoko mimo kemp, tam mě někdo zastřelí, přepadne a pak to zkusíš a říkáš si: a to není tak hrozné a stále to posouváš. Akorát se musím včas zastavit.“