Život

Mládež z nových spolkových zemí, tedy ze zemí někdejšího východního Německa, se jednadvacet let po znovusjednocení už neliší od svých vrstevníků na „západě“. Dávno sdílí názory na módu, náplň volného času nebo naděje do budoucnosti. Žádný div, konec konců lidé pod pětadvacet už převrat – natož pak dobu před ním – v podstatě nezažili. Otázka, jestli přemýšlí v kategoriích „Ossi“ a „Wessi“ čili „výchoďák“ a „zápaďák“, je tudíž vlastně zbytečná. Nebo snad ne?

„Ossi: ‚Jsme jeden národ!‘ Wessi: ‚Ano, my také!‘“ Především v devadesátých letech byly takové vtipy hodně oblíbené. Tento částečně zlomyslný posměch si museli nechat líbit hlavně občané z nových spolkových zemí. Dnes máme spolkovou kancléřku z východu. Ale hraje původ v rámci Německa ještě vůbec nějakou roli?

Richardovi je 23 let a pochází z Drážďan. Tam také studuje strojírenství. „Cítím se jako východní Němec, jen když někdo vytáhne zase ten hloupoučký vtip o nových spolkových zemích. Jinak se tím vůbec nezabývám.“ Richardův stejně starý spolužák Georg má jiné zkušenosti. Do Drážďan přišel studovat – z hornobavorského Ingolstadtu: „Moje přítelkyně taky pochází z Ingolstadtu. Jeden z jejích profesorů jednou promítal nějaký bavorský film. Potom se pokoušel mluvit Bavorsky a dělal si z toho dialektu legraci. Všem ostatním studentům kromě mojí přítelkyně to připadalo vtipné.“ Že Porýňané, Frísové a Falcové atd. o Bavorsku občas žertují úplně stejně, ví Georg samozřejmě taky. A musí připustit, že i hodně Bavorů umí být stejně bezohledných: „O východních Němcích mluví s despektem jako o „Ossis“ a stěžují si na daň solidarity.“

„Ossis“ a aboriginci

Do Dolního Saska přivedly Antonii z Gothy okolnosti. Čtyřiadvacetiletá doktorandka žijící v Göttingenu už dokončila studium indologie a etnologie: „Východ a západ nehrají na univerzitní půdě žádnou roli. Pocházím z Německa, přesněji z Durynska. Ovšem, že se cítím jako východní Němka, když se dělají vtipy o „Ossis“. To se pak taky bráním.“ Osmadvacetiletý Rasmus pochází z Oldenburgu a diplomovaným matematikem se stal v Göttingenu, obojí je na západě: „Moje první setkání s východem bylo ve čtrnácti letech na cyklistické túře v Harzu. Můj otec mě upozornil, že teď jsme přijeli na východ, a že lidi tady mají často špatnou náladu. Tento dojem se potvrdil a ještě dnes mám tu a tam pocit, že to tak je.“ Když dělal Rasmus maturitu, nebylo už ale studium „na druhé straně“ dávno záležitostí jen pro pár zasvěcených: „Několik mých spolužáků se bez většího váhání rozhodlo pro studium na univerzitě v Greifswaldu v Meklenbursku – Předním Pomořansku.“ On sám se vydal na studia do Göttingenu: „Původ jednotlivce tady nehraje žádnou roli. Pokud nejsi přinejmenším aboriginec, nikdo ve škole ani nehne brvou.“

Co mají hodiny společného se „Soli“?

Dvacetiletá Nele z Drážďan má naopak spíše nepříjemné zkušenosti. Absolvuje v Bielefeldu učňovský obor scénického výtvarnictví: V mé třídě pocházíme ze všech koutů Německa a je jedno odkud. V divadle, kde dělám praxi, jsou ale pracovníci, kteří mi čas od času můj původ předhazují. Například po jednom jazykovém nedorozumění ohledně rozdílného časového údaje - místo za čtvrt celá totiž v Sasku říkáme tři čtvrtě – mi bylo řečeno, že na východě promrháme daň solidarity, kterou museli obyvatelé ze západu zaplatit. Nejdřív jsem nevěděla, co to „Soli“ vůbec je. Když jsem se ptala svojí matky, zjistila jsem, že i ona, stejně jako všichni občané spolkové republiky, platí tento příspěvek.“

Špatné vtipy a hospodská hesla: I u mladých Němců více než dvě desetiletí po znovusjednocení ještě existuje takzvaná „zeď v hlavách.“ Svých předsudků se věrně drží především starší ročníky. Georg z Ingolstadtu a jeho kamarádi z Drážďan už jsou v tomto ohledu dál: „Skutečnou zeď už jsme nezažili, ale existuje ještě jedna, ta v myslích. Mohli bychom naše zdi zbořit. Jen tak se můžeme stát všichni Německem.“