Proč se jet přivázat ke stromu
Mám dohromady pár kamarádů, kteří o prázdninách přijeli na Šumavu. Místo aby si užívali dovolenou, šli se podívat ke chráněným stromům a podpořit tamní blokádu.
Jde o směs lidí různých směrů: studenty, zástupce občanské společnosti, pracující s mládeží a právníky. Každý si žije svůj vlastní život až do chvíle, kdy se objeví zpráva o nelegální těžbě dřeva v tomto národním parku. Shodují se, že je přece třeba s tím nebo proti tomu něco podniknout. K jejich aktivitě je vede přesvědčení, že pokud nic nedělá stát, potažmo policie, je se nutné angažovat občansky a na problém upozornit určitým způsobem. Proč? Bez povolení se tu totiž kácí na tři tisíce stromů. Přitom jde o přírodní oblast, do níž se smí zasahovat pouze až po získání úředního svolení ze strany Ministerstva životního prostředí a ne jen Správy NP Šumava, jak tom je v tuto chvíli.. Když je něco špatně, měl by se člověk ozvat.
„V Divokém srdci Evropy, které je největším územím divočiny ve střední Evropě, máme výjimečnou možnost zachovat skutečnou divokou přírodu pro příští generace,“ stojí psáno na stránkách projektu Divoké srdce Evropy. Jde o krajinu národních parků Šumava a Bavorský les, kde kdysi „železná opona“ rozdělovala lidi. Paradoxně právě díky několikaleté nedostupnosti na české straně se dokázal zachovat cenný kus nedotčené přírody. Pohled na ochranu přírody však mají na obou stranách hranice trochu jiný. Za hranicí se žádná velká diskuse nevede, zatímco se na české straně rozhořel boj o to, jak by se mělo nakládat s červotočem.
Začátek dovolené začal Lucce Macků krapet zvláštně. Budík ve čtyři ráno! Do tašky svačinu, foťák a repelent. Rychle na blokádu k ostatním. Rozdělení do hlídek. Přichází i několik novinářů. Včera v noci do základního tábora dojela z Brna i Katka Petrášová: „Dostala jsem od našich sms, co prý blázním, ať jedu raději někam na normální dovolenou. Nechápu to. U nás je pořád ve zvyku strkat hlavu do písku. S takovým přístupem bychom nic nezměnili,“ rozhořčeně dodává.
Před svítáním jsou králem noci všelijaké otravné mušky. Repelent koluje z ruky do ruky. Základní instrukce a pak rozchod každého na určené stanoviště. Hlídat les před dřevorubci! Ohromující ticho, šum lesa. Šum Šumavy. Den se probouzí a příroda otevírá svou náruč. Nedaleko zurčí potok...
Každá hlídka sleduje, jestli náhodou nepřijíždí auto s lesními dělníky. Hrají totiž hru na překvapení. Každý den totiž kvůli aktivistům kácejí v trochu jiných lokalitách. Den se rozednívá a přijíždí správa parku. Vystupuje pan „značkovač“ - chlapík pověřený sprejováním stromů, které se mají pokácet. Mnohé z označených jsou však zdravé. Mezitím stejný den probíhá tiskovka ředitele národního parku Jana Stráského. Jiní, akreditovaní novináři krouží s delegací vrtulníky nad lesem. Prý se má v některém z průseků postavit sjezdovka. Správa národního parku několik měsíců zpátky vystrnadila ze svých řad ornitology, dendrology a krajináře, kteří dřív vydávali svá odborná stanoviska ke správě NP Šumavy. Nový kurz vedení parku poté nabral politicko-podnikatelský duch. Proti němu brojí spolu s aktivisty i oni zhrzení vědci. Jistě, jedna věc je zájem místních na levném dřevě, lepší infrastruktuře a dostupnějších službách. Proti tomu však stojí doposud panenský kout země, „bezzásahové zóny“ národního parku, kde má být chráněna příroda tak, jak čaruje sama se sebou.
Přijíždí dřevorubci! Ruku v ruce s nimi je doprovází i policie. Někteří odvážnější aktivisté se přivazují ke stromům. Jiní nevěřícně pozorují zpovzdálí, co se děje. Rozezvučí se řetězové pily. Policie, aniž by promyslela další kroky, jednostranně zasahuje ve prospěch kácejících. Přichází televizní štáb. Obrovské divadlo uprostřed zeleného hvozdu. To vše v právě vrcholícím létě...
O dva měsíce později
Začátek října. Krajský soud v Plzni. Účastníci blokády netrpělivě čekají na vynesení rozsudku. Mojmír Vlašín, účastník protestu za pomoci spřátelených nevládek podal žalobu proti rozpuštění letního shromáždění na Šumavě. A ano. Soud mu dává za pravdu! Jednostranný postup policie byl označen za protizákonný. Odporuje ústavnímu pořádku země. Účastníkům se přiznává odškodnění. Je to velký okamžik, jak pro ně samotné, tak pro budoucí podobné případy. „O tom, jak budeme postupovat, se domluvíme na setkání s ostatními účastníky blokády. Já osobně o vyplácení odškodného za nezákonné zásahy do práv občanů nestojím. Považuji ale za důležité, že policie vyčíslila náklady na policejní manévry na milion korun a nyní je tedy jasné, že si za tyto náklady může sama,“ shrnuje své stanovisko Mojmír Vlašín.
Celkově by se to mohlo shrnout do hesla, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Přesto tento úsměv na rtech zhořkne při vzpomínce na již pokácené stromy a zvůli představitelů Správy národního parku Šumava. Ukázalo se ovšem, že protestovat má přece svůj smysl...
Copyright: Goethe-Institut Praha
listopad 2011
