Život

Já jsem

Foto: privat

Pátrání po svých „kořenech” v Bulharsku


Foto: privat
Nad střechami v Rusi

Třicet párů očí na mě upírá zrak, pozorně, plné očekávání prvních slov v cizím jazyce. Stojím před skupinou asi 30 lidí různých věkových skupin. Malá místnost autonomního centra v srdci Sofie je až do posledního místa zaplněna. Zájem o bezplatnou výuku němčiny rodilým mluvčím se zdá být veliký, větší než zájem o diskuze, které zde jinak pořádají moji známí. Diskuze, které se točí okolo kapitalismu, rasismu a korupce, snad nejnaléhavějších problémů v Bulharsku. Ale lidé chodí na výuku němčiny a je jich tolik, že se ani všichni nevejdou na šedé kancelářské židle a tak někteří z nich postávají mezi dveřmi, v rukou blok a tužku.

Já jsem, ty jsi, on je, my jsme, vy jste, oni jsou. Já jsem Němka. Krátce váhám, než přiložím křídu na malou břidlicovou tabulku, protože takovým větám se obvykle vyhýbám. Ano, mám německé občanství a němčina je můj mateřský jazyk, ale tak jednoduché to přeci jen není. Snad to je ten důvod, proč jsem přijela až sem, do země na hranicích Evropské unie, mnohými vnímanou jako periferie Evropy. Vyjádřeno čísly a grafy statistiků - chudobinec EU.

Já jsem Němka. Vážně?

Já jsem Němka. Křída vrže, mé prsty jsou bílé a suché. Didaktika vítězí nad dlouhým vysvětlováním. Ty jsi Bulhar. On je Bulhar. Ona je Bulharka. Odkud jsi? Libovolně ukazuji na lidi přede mnou a oni opatrně tvoří, ještě trochu nejistě svá první slova německy. Mám radost, začíná mě to bavit. Já jsem Nigériec. Mladý muž s tmavými kudrnatými loknami a bílými zuby se na mě usmívá. Oleho už znám z jedné akce před několika měsíci – tehdy jsme měli v autonomním centru na programu práva uprchlíků v Bulharsku. Tehdy mi vyprávěl, jak jako žák zpozoroval, že na třídním seznamu vedle každého jména stálo dlouhé číslo - jen vedle jeho jména ne. Když to zjistily úřady, dostal se na několik měsíců do uzavřeného tábora na kraji města. Tam, kde jsem i já po oné akci stála a spolu s ostatními skandovala „Svoboda!" A to v zemi, ve které Ole vyrostl a jehož řeč se stala jeho mateřským jazykem.

Já jsem Nigériec. Nejdříve jsem překvapena, zda-li by něco takového během přednášky řekl? Tehdy vyprávěl nahlas a pevným hlasem o rodné vlasti svého otce, kterou viděl jen jednou ve svém životě. Opět vítězí didaktika nad dlouhým vysvětlováním a já cítím úlevu nad variantou My jsme Bulhaři, vy jste Bulhaři, oni jsou Bulhaři.

Foto: Julia Serdarov
Ranní smog v Sofii

Z truhlice vzpomínek

„Užij si pátrání po svých kořenech!," napsaly mi tři kamarádky na pohledu na rozloučenou. „Ničeho nelituj," stálo na přední straně oranžové krabice. Pátrání po původu. To slovo mi bylo nepohodlné. Nechtěla jsem svůj pobyt v Bulharsku spojovat se svým otcem. Ne s tím, že víc jak před třiceti lety tuto zemi opustil a od té doby se sem nevrátil. Tolik chtěl zapomenout na místa svého mládí, že striktně odmítal naučit své děti jazyk, ve kterém napsal svá první písmenka, přečetl své první knihy a promluvil svá první slova. Když jsem se poprvé vrátila z letní dovolené v Bulharsku, tak se přece jen vyptával a chtěl vědět přesně, jak to nyní vypadá v jeho rodné malé vinařské vesničce, kde vyrostl. Sousedé, ulice, zda se někdo po něm neptal. Zda-li jsem viděla jeho pokoj a jestli jeho stěny stále zdobí květovaná tapeta a fotografie jeho prarodičů. Avšak tohle všechno nejsou ty důvody, proč jsem sem přijela, jak si často říkám. Když se lidé ptají na mé důvody, ráda cituji Iiljaha Trojanova, který jednou řekl, že životopisná náhoda jej zavedla zpět do Bulharska. To bylo ono, životopisná náhoda, nic víc.

Později, je horký letní den v parku Mládeže. Po lijáku je tráva ještě trochu vlhká, sluneční paprsky dopadající skrze zelené listy stromů na piknikovou deku, na které leží vedle sebe v plastových krabičkách bulharské taštičky z listového těsta a švábský třešňový koláč. Vedle toho chrastítka, plínky, dětská láhev. Dva mladí rodiče si hrají se svou roční dcerou, začínají jí zpívat dětské písničky, nejdříve německy, poté bulharsky. Něco mnou krátce projede a pak mě pomalu začínají napadat útržky slov. Slova, které pro mě tenkrát znamenaly jen abstraktní zvuky, náhle teď začaly dávat smysl po všech těch lekcích gramatiky a biflování slovíček. Můj otec mě chytá za ruce a točí se mnou dokola a zpívá: Beli peperudki - Bílí motýli. Tato scéna, několik veršů písně nalezených hluboko v truhlici mých vzpomínek mě znovu napadá v parném létě na piknikové dece. Ta dětská píseň přišla jako někdo, koho vidíte v metru a teprve po chvíli poznáte, že je to starý přítel. Je to zvláštní, toto propojení řeči a vzpomínek, jazyka a identity.

Foto: Julia Serdarov
Letní odpoledne na piknikové dece

Kdo jsi?

Pět minut přestávka. Mám vyschlo v ústech a houba na tabuli je už též suchá. Příliš mluvím a píši. Poté co jsem smazala poslední skloňovaná slovesa, zkouším nějaké tázací věty, kde bychom nová slovesa použili. Odkud pocházíš? Kde bydlíš? Jakými jazyky hovoříš? Pocházím z Německa, bydlím v Sofii, hovořím německy, anglicky a bulharsky.

Ale kdepak, na to nejdůležitější jsem zapomněla. Jmenuji se Julia.

Julia Serdarov
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2011

    „Životopisná náhoda“

    Julia Serdarov, 23 let, je ryzí mnichovské dítko s brzy ukončeným studiem politologie, sociologie a literatury. Posledních šest měsíců strávila v Ruse, bulharském městečku na břehu Dunaje. Po tamní stáži u Mezinárodní společnosti Eliase Canettiho se nyní pohybuje v Sofii, kde se věnuje svému vlastnímu projektu – až do konce roku bude doprovázet s fotoaparátem a diktafonem lidi na jejich cestách po hlavním městě. S Bulharskem byla doposud svázána jen svým příjmením. V 70. letech poznal její otec na pobřeží Černého moře Němku, kterou následoval do Německa. Od té doby dosud nevstoupil na bulharskou půdu.

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...

    cafebabel.com

    První evropský vícejazyčný internetový magazín. Dejte evropské generaci hlas!