Jen tak si zajet k pekaři a koupit housky, zaletět do sousedící obce kvůli setkání s přáteli, svištět si to po dálnici za obchodním jídlem z Kielu do Füssen: Mnozí si nedovedou den bez auta představit. Pro řadu lidí je taková jízda čirou zábavou, pro jiné otravnou nutností, přesto téměř pro všechny nejnormálnější věcí světa.

Pro Nathalie S. to však znamená ryzí stres: Překladatelka a autorka si ani nedokáže „jen tak“ sednout za volant. Trpí fóbií z jízdy autem. Přesto si právě – ve svých 39 letech – dělá řidičák.

Dříve si Nathalie nedělala z jízdy autem žádnou velkou hlavu. Taky nemusela. Vyrostla ve velkoměstě a tak mohla všechny cesty urazit pomocí městské hromadné dopravy. „Proto jsem si ve svých 18 neudělala žádný řidičák,“ vypráví. „Prostě jsem ho nepotřebovala.“

Na začátku jejích 20 se ale z nejasného odporu proti jízdě autem stala velká porucha. Příčinou byla nehoda během noční jízdy z Mnichova do Hamburgu. Její tehdejší přítel řídil a byl přesvědčený o tom, že je ještě dostatečně bdělý na to, aby dovedl ujet téměř 800 kilometrů dlouhou trasu. Té nehodě by se bylo dalo zabránit, věří dnes Nathalie.

Ve skutečnosti mladý muž za volantem usnul – a skoro by byl najel do náklaďáku. „To, co tu situaci pro mě dělalo hroznou,“ popisuje Nathalie, „bylo, že jsem sama spala. Vylekala jsem se a ve fázi probouzení se, kdy je člověk dezorientovaný, jsem zaslechla, jak můj přítel najednou křičí a nadává. Nato jsem uviděla zadek náklaďáku, samozřejmě až příliš těsně před námi. Můj přítel strhl řízení, vyjeli jsme z jízdního pruhu, strhli s sebou svodidla a klouzali se po půlce louky, až se vůz konečně zastavil.“

Štěstí v neštěstí, dalo by se říci. Každopádně oba dva vyvázli z nehody bez vážných poraněních. Jenže Nathalie už od té doby nedokázal opustit výjev zadní strany náklaďáku. „Tehdy začala má porucha,“ věří.

Od té doby je pro ni jízda autem spojená se strachem a pocity paniky. Obzvláště nepříjemné jí přijdou dálnice a silnice nižší třídy: při vysoké rychlosti a malých odstupech k ostatním vozům prožívá onu nehodu stále znovu jako záblesk z minulosti. Vedle psychických symptomů jako napětí a nervozita se projevuje tento problém také na tělesné úrovni: je jí špatně, její ruce se třesou a dostává návaly pocení. A i její vnímání je narušené: „Často se stává, že řidiči vytýkám, že najíždí příliš těsně, přitom si drží zcela rozumně dostup. Obávám se, že mé vnímání je hysterické,“ zjišťuje.

Její okolí reaguje se smíšenými pocity: Její muž o tom problému samozřejmě ví a proto přebírá jízdu autem. Nedělá to však rád pokaždé: „Jasně že je často na nervy, hlavně když musí ještě po práci jezdit,“ říká Nathalie, která má pro to naprosté pochopení. Na druhou stranu se tím cítí ještě více pod tlakem. „Zacházení s pacientem se strachem je ožehavá situace,“ přiznává. „Na jedné straně má člověk láskyplně brát ohled, ale zase ne tolik, aby se ještě více neposilňovalo chování, kterým se člověk dané situaci vyhýbá. Najít tu pravou míru není pokaždé jednoduché.“

Mezitím ovšem Nathalie přes svou fóbii pracuje na získání vlastního řidičáku. Je to prostě věc nutnosti: Již totiž bydlí v menším městě v Severním Porýní-Vestfálsku, kde „bez auta nejde nic“, jak jí samotné připadá. Navíc má malého syna, který příští rok začne chodit do školy. Do té doby by nechtěla být již více odkázána jen na „služební jízdy“ jejího muže.

Její učitelka z autoškoly o jejím problému ví a nakládá s ním velmi dobře: „Pokaždé mě ujišťuje, že to zvládnu a jednoduše šíří totální optimismus,“ říká Nathalie. Přesto se občas stane, že jsou její symptomy strachu natolik silné, že musí jízdu v autoškole odříct. Samosebou, že je pak frustrovaná a věří, že udělala krok zpátky. „Překonat se a přitom samu sebe nedostat do stresu není zas tak jednoduché,“ vypráví. Do podzimu 2013 by chtěla Nathalie mít řidičák v kapse.

To, že vůbec někdy bude schopná jet autem zcela uvolněná, považuje za nepravděpodobné. „Jsem ještě zkrátka úplnou začátečnicí,“ obává se, „a všichni ostatní v mém věku mají navrch díky jejich 20leté řidičské zkušenosti. A já mám před sebou nanejvýš 20, možná 25 let, až zas nebudu schopná jezdit autem kvůli vysokému věku. To mi nepřijde skutečně moc.“

Přesto považuje za velký pokrok, že se odvážila jít do autoškoly a sednou si sama za volant. „Můj terapeut je na mě rozhodně hodně hrdý!,“ říká a směje se.