Pronásleduje mě. Je všude. Přede mnou, za mnou, kolem mě. Co po mně chce?! Nebo je to obráceně? Úplné Memento – já naopak pronásleduji jeho. Ano, musí to tak být. Můj první festivalový den se točí jenom kolem něj.

Americký režisér Wes Anderson je tady v Berlíně všude. Obrovské plakáty k jeho filmu Grandhotel Budapešť, který zahajuje festival, visí všude podél cesty od domu v Kreuzbergu, kde jsem ubytovaný, až k Postupimskému náměstí – centru festivalu a centru mého života v příštím týdnu. Přecenil jsem své boty, když jsem se rozhodl jít pěšky. Promiň, metro! Zítra jsi zase na řadě.

Dorazil jsem do místa konání festivalu – do města ve městě. Začíná hon za poklady. Prvním pokladem je moje akreditace – vstupenka ke správnému hledání pokladu, kterým festivaly už zkrátka jsou. Jde o to zjistit, kde v programu jsou filmové poklady schované. A to nejlépe dřív než ostatní piráti – mám na mysli novináře. Jde to dobře, ale mám daleko k tomu být tady prvním pirátem, i ostatní totiž vědí, co je největším pokladem dne: Grandhotel Budapešť.

Fronta čekajících na první dnešní projekci pro tisk je neskutečně dlouhá. Každý chce film vidět. Potřebuje svět vůbec tolik novinářů píšících o filmech? Podle mého názoru ano. Optimisticky se potím a mačkám na svém místě ve frontě v Cinemaxx 6, přede mnou pár stovek ranních ptáčat, která se taky honí za pokladem. Sakra! Ještě deset je jich přede mnou, když se fronta zastaví. Už není místo. Uf, tak ne, byl to falešný poplach jako v nějakém dobrém dramatu s klasickým vyprávěcím schématem. Jen taktak zbylo místo i pro mě. Povedlo se! Otázkou je, co teď po mně bude chtít, tenhle Wes. To brzy zjistím.