Satanské: „Křížová cesta“ Dietricha Brüggemanna

© Dietrich Brüggemann „Kreuzweg“ | © Dietrich Brüggemann
„Kreuzweg“ | © Dietrich Brüggemann

Němečtí režiséři na křižácké výpravě proti zneužívání dětí – nejdříve soutěžní film Edwarda Bergera „Jack“, nyní světová premiéra nejnovějšího filmu Dietricha Brüggemanna „Kreuzweg“ („Křížová cesta“). 37letý režisér se festivalu Berlinale účastní letos už počtvrté.

Na začátku jeho filmu je trest smrti; míněn je tím jak Ježíš, tak i filmová postava Marie, kterou Brüggemann posílá s křížem na zádech na kamenitou cestu na Golgotu.

Proces, trest, hřích, válka, peklo, satan, oběť – to jsou převládající slova první kapitoly. Místo, které je tu ukazováno, není hezké. 14letá Maria vyrůstá ve fundamentalistické katolické komunitě, která ji žene do zoufalství.

Ve druhé kapitole se setkáváme se sadistickou matkou, kterou vynikající Franziska Weisz hraje tak přesvědčivě, že jsem se musela pevně držet sedadla, když se později ve filmu znovu vynořila. Podobně jako Jackova matka z Bergerova filmu ani tato matka nezvládá svůj život, je emocionálně zmrzačená. Základní potřeby svých dětí, jako je něžnost, pozornost a útěcha, prostě ignoruje. 14letá Maria, která je nejstarším ze čtyř dětí v téhle problémové rodině, je inteligentní a soucitná. Trpí však jhem náboženské výchovy, protože kdyby se to, co požaduje obec, domyslelo do konce, skončilo by to rozsápáním sebe sama. Zdá se, jako by Maria byla lapena do jakési obžaloby sebe sama, protože o zásadách, které jí byly vštěpovány, neustále znovu uvažuje.

Vážné a precizní obrazy oneshot kamery jsou skutečně úchvatné – Brüggemann tomu říká „hyperfokus“. Začátek filmu tvoří působivá patnáctiminutová „večeře Páně“ s představiteli hlavních rolí, šesti teenagery a mladým otcem Weberem, horlivostí planoucím farářem, který neustále uděluje náboženské pokyny. Jeho představitel Florian Stetter, kterého bylo možné vidět také jako Friedricha Schillera ve filmu Dominika Grafa Geliebte Schwestern (Milované sestry), naplňuje roli Webera, lapeného v jeho extremistickém korzetu, přesvědčivě. Ztvárňuje faráře jako učence, který svádí lidi a jehož citové výkyvy, vyjadřované subtilně se měnící polohou hlasu, která se dokáže změnit během vteřiny, mají v sobě cosi děsivého. Jeho zvolání „Já přece poslouchám!“ zde lze chápat spíše jako hrozící porušení důvěry než jako pomáhající ruku. Jeho požadavky působí lichotivě, což jeho výbuchům hněvu propůjčuje ještě větší váhu.

Zpověď ve čtvrté kapitole je rovněž velkolepá scéna s podivnou sexuální narážkou, která nastoluje otázku, ve kterých jiných oblastech farář asi ještě provozuje své emocionální vydírání. Zařazením filmu bezprostředně před Nymfomanku Larse von Triera v paláci Berlinale chtěl patrně ředitel Berlinale, Dieter Kosslick, poslat publiku před hédonistickou zábavou vážné varovaní.

Dietrich Brüggemann je výřečný a svéhlavý dvorní šašek nové řady filmových tvůrců. Jeho vzory jsou, jak sám vždycky rád zdůrazňuje, Monty Python, což se navzdory několikerému nevyhnutelnému zasmání při projekci tohoto filmu nedá tak docela vysledovat. Mnoho lidí si ještě pamatuje, jak v posledním roce vášnivě, polemicky a ikonoklasticky volal: „Táhni do pekel, berlínská školo!“ Jeho oblíbeným slovem v interview je „Quatsch“ neboli „kecy“. K tomu stále vymýšlí aforismy, jako nejnověji v interview o německých filmech: „Film může být klidně jako adventní kalendář nebo jako nákup v supermarketu.“ Jeho rezolutní, radikální žíla se odráží také v jeho novém filmu, který logicky označuje za „hardcore-arthouse“. Film má pro Brüggemanna v každém případě sociální význam: „Je zajímavější, když se člověk ve filmu odreaguje“ – i když je tento film možná až příliš napuštěný jeho vlastní zlobou a vášní.

Svým tvrzením, že fundamentální katolicismus je „útok na současnost ze všech jiných časů“ vystihuje Brüggemann základní náladu filmu. Na rozdíl od jiných filmů, které se zabývají náboženskou horlivostí, následuje Maria ve svém poblouznění nakonec hlas církve. Logická omylnost „bojovníků za blaho“ s jejich náboženskou nesmlouvavostí je jasná od první kapitoly. Brüggemann kreslí své figury zřetelně, aniž by přitom dovolil, aby působily směšně; přestože představené charaktery se snad ani nemohly více vzdálit od pojmu „dobročinnost“.

Film není mistrovským dílem jako Requiem Hanse-Christiana Schmida z roku 2006 s hypnotizující Sandrou Hüller. Mně se film líbil a je dobře udělaný, ale z jakéhosi důvodu mě neuchvátil tak, jak by mě takhle dramatický námět uchvátit měl. Možná, že se nedokážu vcítit do Marie tak silně jako do jiných trpících a zneužívaných dětských duší. Otec respektive syn, který je ve vlastním i přeneseném smyslu slova hluchý, to je trochu moc selhání najednou. Snad je to tím, že mi film neukazuje nic, co bych už předtím nevěděla nebo co bych si už předtím nemyslela. Světová premiéra na Berlinale je koneckonců kázání před zachráněnými, ne před ztracenými.

Oba německé soutěžní snímky Jack a Křížová cesta mi připomněly film Philipa Gröninga Die Frau des Polizisten (Policistova žena). Ve filmu Jack panuje rovněž dysfunkční, vykořisťovatelská rodinná konstelace, která jejím členům téměř nedává možnost úniku; také zde se problémy popírají a zoufale zametají pod koberec. Brüggemann mi svým sonetovým formátem připomíná Gröninga, který pracoval s kompozicí tvořenou z 59 kapitol. V těchto filmech nemají lidé ani možnost ani volbu dělat správné věci. Není úniku, a proto zprostředkovávají pocit, který nás beztak asi stále obklopuje: Cítíme se polapeni.

Jutta Brendemühl
bloguje z Berlinale pro GermanFilm@Canada.

Překlad z angličtiny: Sabine Bode
Překlad z němčiny: Yvona Vašíčková
Copyright: Goethe-Institut e. V.
Únor 2014
odkazy k tématu

Jutta Brendemühl pracuje jako programová kurátorka v torontském Goethe-Institutu a bloggerka u GermanFilm@Canada. Po studiu anglistiky se její vášeň stala i pracovní náplní: pořádá kulturní programy napříč všemi žánry v globální perspektivě. Za posledních 15 let spolupracovala s takovými velikány jako jsou Bernardo Bertolucci, Robert Rauschenberg, Wim Wenders či Pina Bausch.

Twitter @JuttaBrendemuhl