Názory účastníků Berlinale na film Wese Andersona Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel) se rozcházejí. Jedni jsou toho názoru, že se mu to zase povedlo, že natočil film, který nadchne svou indie-hipsterskou svérázností – který je rozmarný a jímavý. Druzí – ke kterým se počítám i já – si myslí, že jeho drzému opakování už pomalu chybí srdce. Svěžest je pryč.

Rickovi je to fuk. Seděl jsem v novinářské kavárně, když jsem zjistil, že Rick u vedlejšího stolu nemá na ten film vstupenku. Náhodou mi jedna vstupenka zbyla, a tak jsem ji tomu zoufalému Newyorčanovi nabídl. O vděčného kamaráda bohatší jsem byl hned na příští den pozván na párty – finskou párty, zřejmě cosi jako finské Rande ve městě z minulého roku.

Je možné, že finský film není nic víc než Kaurismäki, ale slavit Finové každopádně umějí. Místem pro finskou pařbu byla obří katedrála na kraji Kreuzbergu. Namísto svatého přijímání tu bylo berlínské pivo zdarma, večerní modlitbu odříkával přes zesilovač dýdžej a z nebe, do kterého se jinak posílají zbožné myšlenky, se blyštěla svatozář velké diskokoule. Teď šlo už jen o to, dostat se dovnitř. Nebyl jsem na seznamu.

Naštěstí se dá na festivalu se správnou „vipáckou“ pózou a vizitkou získat všechno. Už se mi otevírají dveře k posvátnému setkání. Na filmové párty jde hlavně o to dát se do řeči s co největším počtem lidí (a přitom sám předstírat svou důležitost). Říká se tomu navazování kontaktů. Brendan z CBS News byl v téhle disciplíně mistrem večera. „Ahoj ještě jednou! Neviděl jsem tě už?“ Ne-e, ještě nikdy jsem se s ním nesetkal, ale o dvě minuty později mi už jeho bílý úsměv podával vizitku. Nebyl jsem ale jediný. Stovky ostatních měly ten večer pocit, že jsou vystaveny jeho drzému opakování. Ale přesně stejně jako ve filmu The Grand Budapest Hotel tomu chybělo srdce.