Smíšená čtyřhra | Visegrádská čtyřka

„Nechali jsme se zapřáhnout do cynické politické hry“

Illustration: © Ulrike Zöllner

#3 | MAĎARSKO

V Maďarsku hyne tisk na úbytě, z mnohých novinářů se stali protagonisté Orbánova režimu: Stoupenci vlády jednají z přesvědčení, liberálové z neschopnosti, oba tábory používají média jako zbraň v politickém boji, domnívá se Márton Gergely.

Milé kolegyně, milí kolegové,

jsme koneckonců mezi sebou, takže se můžeme bavit i o dilematech, o nichž se jinak nemluví. Tereza minulý týden popsala cynické PR vlády v Praze, které podkopává demokracii; a ukázala, jaké výzvy před námi stojí, máme-li bojovat proti frustraci z politiky. Když se ale dívám, kam se dostala veřejná debata v Maďarsku, zjišťuji, že v porovnání s Českem píšu ze sedmého kruhu pekla.

Kupříkladu minulý týden. Jeden z významných týdeníků musel skončit se svou tištěnou verzí, kolegové nyní vyčkávají, jaký bude jejich osud. Znamená to, že – kvůli finančním potížím po dubnových volbách – zmizely ze scény už tři mediální domy: tradiční deník „Magyar Nemzet“, rozhlasová stanice „Lánchíd Rádió“, a nyní „Heti Válasz“. V posledních letech všechny referovaly o vládě kriticky, zároveň se však v politické debatě definují jako konzervativní hlasy. Po jejich skonu zbývají v tomto pravicovém spektru už pouze tvrdě kontrolované kanály PR, napůl maskované jako noviny a magazíny, televizní a rozhlasové stanice.

Je celkem ironické, že Viktor Orbán v boji proti médiím ničí nejprve rozmanitost pravého spektra. Na vlastním dvorku se už netrpí nic, co není mocipánům ku prospěchu: Počítá se pouze absolutní oddanost. Z tisku se stává víceúčelová zbraň, z jeho zaměstnanců protagonisté Orbánova režimu. Za to jsou tyto tiskoviny udržovány při životě prostřednictvím inzerátů. Příjmy z reklamy pocházely u vládního listu „Magyar Idők“ minulý rok z 89 procent ze státních zdrojů. A to je jen příklad! Orbánova vláda zároveň zavedla daň z reklamy. Média nyní mají za povinnost poukazovat část svých beztak nízkých příjmů finančnímu úřadu. Groteskní je, že tyto peníze končí ve formě inzerátů a státní reklamy opět u mediálních domů věrných vládě, které by jinak svůj neúspěch nepřežily.

Orbán je vtipný: Musíme svoje života neschopné konkurenty financovat sami.

Kde je tedy dilema? Nuže, ony tři zavřené redakce byly před třemi lety samy součástí systému. Jejich majitel, oligarcha Lajos Simicska, ho vymyslel společně s Orbánem. Vezměme si Heti Válasz: List byl založen v roce 2001, aby zlomil dominanci levicově-liberálních médií nebo toho, co za ni pravicové strany považují, ať už je to cokoli. Tehdejší vláda strany Fidesz financovala projekt z veřejných zdrojů, prvním šéfredaktorem byl Orbánův někdejší poradce István Elek, od roku 2007 vede list první tiskový mluvčí Orbánova kabinetu Gábor Borókai. Noviny financované státem byly posléze prodány Simicskovi, tehdy ještě pokladníkovi strany Fidesz.

Týdeník byl rovněž probuzen k životu pomocí státního dýchacího přístroje, a nikdy se od něj neodpojil. Když začal být před třemi lety rozkol mezi Orbánem a jeho oligarchou pro všechny viditelný (Simicska premiéra ostře napadl), pozbyl Heti Válasz smyslu, zároveň byl ale také puštěn z vodítka. Před několika dny popsal šéfredaktor Borókai důsledky: Po konfliktu obou mocných v roce 2015 ztratil list za kratičkou dobu 20 procent předplatitelů a k tomu 82 procent inzerátů. Ta čísla je třeba nejprve strávit, protože ukazují, jaký vliv má Orbán na reklamní trh v Maďarsku. Simicska musel od té chvíle financovat noviny ze svého soukromého majetku, což činil až do voleb v dubnu letošního roku. Doufal ve změnu vlády. Když to nevyšlo, nechal okamžitě zavřít nejprve svůj deník a pak svoje rádio, nyní přišla řada i na Heti Válasz.

„Nenávidím fakt, že většina souhlasila s tím, aby se média používala jako zbraň v politickém boji.“

Kolik solidarity si tedy zasluhují moji kolegové, kteří byli kdysi sami součástí systému? Už od nepřátelského konce listu Népszabadság trpím tím, že maďarští novináři dopustili, aby byla jejich profese krok za krokem zničena. Nenávidím fakt, že většina souhlasila s tím, aby se média používala jako zbraň v politickém boji. Ano, v tomto předvolebním boji se dosáhlo nové dimenze, když byla veřejnoprávní maďarská média zaplavena fake news, avšak cesta k tomu byla dlouhá a spousta lidí napomohla systematické likvidaci tohoto povolání.

Lidé už nenaslouchají, když vypočítáváme pozitivní aspekty Evropské unie nebo když bráníme demokracii. Ano, je to katastrofální, ale z části si za to můžeme sami. Kde je tedy zodpovědnost těch, kteří píší? Tuto otázku položil jeden bývalý kolega v deníku „Népszabadság“, když Orbán v roce 2014 podruhé vyhrál volby s dvoutřetinovou většinou. Svou otázku směřoval na levicově-liberální intelektuály, kteří podle jeho názoru připravili svou arogancí, malicherností a zatvrzelostí znovuzvolení Fideszu cestu. Od dubna kladu tutéž otázku svým kolegům, protože si myslím, že jsme se částečně nechali zapojit do cynické politické hry. Novináři oddaní vládě tak činí záměrně, kritická média z vlastní neschopnosti.

My všichni jsme reagovali na politické provokace a příliš často jsme odpovídali výsměchem. Část veřejnosti jsme tak předváděli přesně ten obraz, který si Orbán přál: Obraz mediální elity, jež všeználkovsky popírá starosti a obavy obyčejných lidí. Sice to není pravda, ale proč by to Orbánovi mělo vadit? Odrazový můstek jsme mu poskytli.

„A udělali jsme ještě jednu chybu: Vysmívali jsme se novinářům z médií věrných vládě.“

A udělali jsme ještě jednu chybu: Vysmívali jsme se novinářům z médií věrných vládě a leccos jsme jim podsouvali. Ne že by si to nezasloužili. Sami jsme tím však napomáhali tomu, že zase věřili své prolhané práci o kousek víc –dodali jsme jim obraz nepřítele, s nímž mohli až příliš snadno bojovat, protože jsme se sami učinili zranitelnými.

Před rokem jsem byl svědkem toho, jak se dva polští novináři dostali na jedné tiskové konferenci před německým publikem do prudké hádky. Trpěl jsme spolu s nimi. Přesně to je způsob, jímž byl otráven celý novinářský stav v Maďarsku.

Kolik solidarity bys, Moniko, měla s kolegy, kteří se nechávají zneužít coby zbraň mocných? A jak lze bojovat proti rozštěpení našeho povolání, které chtějí politici úmyslně vyprovokovat? Já sám už pomalu nevím, jak na to odpovědět.

Márton Gergely
překlad: Michaela Škultéty

13. června 2018
Copyright: ostpol.de | n-ost e.V.


Smíšená čtyřhra #2 | Česko
Naše země tak nějak nevzkvétá
Smíšená čtyřhra #4 | Polsko
Jako za komunismu


Ve smíšené čtyřhře zaznamenávají veřejnou debatu ve svých zemích Michal Hvorecký (Slovensko), Tereza Semotamová (Česko), Márton Gergely (Maďarsko) a Monika Sieradzká (Polsko), kteří se po týdnu střídají. Zkoumají témata jako je dnešní význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice.

Goethe-Instituty v Polsku, Česku a online magazín jádu zveřejňují příspěvky série sloupků s přátelským svolením a v kooperaci s ostpol – platformou pro informování o východní Evropě.

    Márton Gergely

    Márton Gergely (*1976) je maďarský novinář. Studoval historii a mediální studia v Budapešti a Hamburku, byl praktikantem v novinách taz v Berlíně a přispíval do týdeníku Magyar Narancs. 12 let pracoval pro Népszabadság, nejčtenější noviny Maďarska, ve kterých působil jako šéf online vydání a nakonec jako zástupce šéfredaktora. V této pozici také v říjnu 2016 zažil konec novin po nepřátelském převzetí. Od roku 2017 pracuje pro HVG, kde se zabývá politickými tématy.

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...