V Německu právě dospívají vnuci tureckých gastarbeiterů, kteří do Německa přišli počátkem 60. let. Dokončují školu, studují, začínají chodit do práce a hledají svoje místo na světě jakožto mladí dospělí – tak jako my všichni. Nikdo by je, jejichž rodiny v Německu často žijí už po dvě či dokonce tři generace, neoznačil za přistěhovalce.

V Německu se narodili, chodili tu do školy a většina z nich má německé občanství. Mají často ale i turecké občanství a vyrůstali bilingvně. Právě to často bývají předpoklady pro fenomén, ke kterému v posledních letech dochází čím dál častěji: mladí Němci s tureckými kořeny se k Německu obrací zády a začínají nový život v Turecku.

Hodně z těchto „navrátilců“, jak sami sebe ve fórech a facebookových skupinách nazývají, odchází žít do Istanbulu a okolí, ale i mimo tuto metropoli. Už téměř deset let vykazuje německo-turecká „migrační bilance“ plus směrem do Turecka: v průměru to bývá téměř 50 000 lidí ročně. V Turecku pro tyto navrátilce existuje pojem almancı neboli „Němčouři“, který dle kontextu bývá používán láskyplně, ale i opovržlivě. Vyzpovídali jsme čtyři mladé navrátilce, jak odchod z Německa prožívali a jestli se jim po Německu stýská.

Když Leyla Ergeç (32) v Istanbulu někoho pozná, tak o svém původu nejdříve nehovoří. Jako dcera Němky a Turka sice vyrůstala a studovala v Německu, ale po dokončení studia módního managementu se přestěhovala do Turecka. Doufala, že když má dobré vzdělání a vyrůstala bilingvně, má velkou šanci najít si práci v istanbulské módní branži, která právě prožívá rozmach. Německá identita, která se jí ale v pracovním životě stala výhodou, jí v běžném životě spíše překážela: „Nechci být pro ostatní zajímavá svojí národností, ale svojí osobností.“

I když jí občas chybí německý bratwurst a puntičkářství, zpátky už nechce. Od roku 2007 žije v Turecku, do Düsseldorfu se vrátila jen na čas kvůli práci. Sice si více vydělala, ale cítila se tak osamělá, že po roce sbalila kufry a vrátila se do Istanbulu. „Turci nemají tolik strach navázat kontakt a život je tady sice chaotický, ale zároveň i mnohem uvolněnější.“

Cem Gökçimen (27) sice nemá obojí občanství, ale vlastní mavi kart, takže má v podstatě stejná práva jako turečtí občané. „Smím v Turecku všechno, jen ne volit.“ Narodil se v Mönchengladbachu Němcovi a Turkyni, ale jeho otci, který kdysi do Německa odešel za studiem, Turecko a rodina tolik chyběly, že se rozhodl s ženou a dětmi přestěhovat do Izmiru. „Dospívání v Izmiru mě určitě hodně ovlivnilo,“ říká Cem.

Roku 2008 odešel do Německa studovat grafiku, ale už roku 2013 se vrátil zpátky do Izmiru. Protože se mu stýskalo, dodává. „Přistihl jsem se, že sedím večer sám doma, piju raki a poslouchám kýčovité turecké písničky.“ V Izmiru sice začal hned pracovat, ale poměrně nudná práce grafika pro výrobce krabic na tabák Cema, který miluje, vyjadřovat se obrazy a hudbou, ho srazila zpátky na zem. Rozhodnutý jít si v Turecku svou vlastní cestou se nedávno přestěhoval do Istanbulu a založil s kamarádem z let dospívání animační studio. I když teprve přemýšlí, jak by se mu asi vedlo v Německu, je si jistý, že chce zůstat v Istanbulu.

Pro Melissu (23) je Istanbul město snů, které ji znovu a znovu láká, fascinuje a provokuje. Je vnučkou gastarbeiterů, studuje medicínu, má za sebou rok studia v Mexiku, mluví plynně čtyřmi jazyky a později se chce specializovat buď na pediatrii, nebo na neurologii. V Istanbulu absolvuje už svou druhou delší praxi, tentokrát v univerzitní nemocnici na východě města. „Tady můžu dokonce pomáhat na operačním sále. Ambulance je neustále plná, takže každý z nás se musí zapojit do práce. Pustí mě tu k mnohem více činnostem než v německé nemocnici.“ I Melissa má německé občanství a mavi kart, povolení k pobytu včetně pracovního povolení.

V Istanbulu si užívá nejen ruchu velkoměsta, ale také toho, že tu její vzhled není tolik nápadný, což má ale zase tu stinnou stránku, že se o to víc musí snažit, aby byla něčím neobyčejná. „Ten každodenní rasismus v Německu jsem už nemohla snést. Obzvlášť pacienti v nemocnici mi dali pocítit, že barva mých vlasů a očí jim nepřipadá normální.“ V Turecku jí ale nahání hrůzu tradičně silný nacionalismus a fakt, že většina obyvatelstva dlouhodobě žije na hranici existenčního minima. Jestli se chce po skončení studia v Německu vrátit do Turecka, ještě neví. „Možná půjdu někam úplně jinam...“

Když se čtyřiadvacetileté Tuğby Koyun zeptáte na to, jestli se cítí více jako Němka nebo Turkyně, dlouho uvažuje: „Cítím se spíše jako Němka a ze začátku jsem hodně vzbuzovala pozornost, nejen svým akcentem.“ Pochází z Ulmu, je vnučkou tureckých přistěhovalců, absolvovala studium ergoterapie a roku 2014 dostala nabídku na praxi v klinice v Denizli. V tomto malém městečku asi 150 kilometrů od Antalye stejně jako ve zbytku Turecku je ergoterapie neustále něčím ojedinělým. „Z počátku jsem neměla skoro žádné pacienty, jen třeba dva až tři denně.“

V létě 2015 se Tuğba dokonce osamostatnila, otevřela si vlastní praxi, v neposlední řadě také proto, že v nemocnici jí chybělo vybavení. „Teď pracuju podle svých vlastních pravidel, stejně jako bych to dělala v Německu.“ I přestože ve svém zaměstnání je úspěšná, neví, jestli chce v Denizli zůstat napořád. Co se Německa týká, chybí jí především rodina.