Sarah Kröger dělá vlastně přesně to, o čem vždycky snila: jako fundraiserka a projektová manažerka na volné noze může být na jedné straně kreativní, na druhé straně může pracovat pro lidi, měnit společnost k lepšímu a věnovat se smysluplné činnosti. Podporuje sdružení a sociální projekty, které jí opravdu leží na srdci. Jeden z jejích klientů například financuje jazykové kurzy pro mladé uprchlíky a Sarah za tímto účelem shání u nadací peníze.

Když její žádost projde, je financování (a tím celý projekt) zajištěno na několik měsíců či několik let. „S uprchlíky se v Německu jedná jako s lidmi druhé kategorie a tady jde o teenagery, kteří nemají rodinu ani jiné blízké osoby a bez znalosti němčiny nemůžou ve škole držet krok,“ vysvětluje Sarah. „Je to neuvěřitelně krásný pocit, že svou prací můžu těmto lidem pomoct, že tedy svým dílem přispívám k opravdu dobré věci.“

Pomáhat jedněm, vykořisťovat druhé

Přesto se ale Sarah necítila ve své práci dlouhou dobu skutečně šťastná. Pro mnohdy mladé projekty a malá sdružení musela kvůli chaotickým procesům v organizaci opakovaně vyřizovat práci na poslední chvíli. Mecenášství bylo ztěžováno tím, že neexistoval žádný profesionální datový software – například pro zasílání děkovných dopisů a podobně. Sarah si všimla, že řada jejích kolegů mající navíc mizerný plat bez jakýchkoli protestů pracovala přesčasy. A konečně také opakovaně zažívala, že zadavatel po měsících a letech dobré spolupráce odmítl navýšení honoráře. „Jak je to jenom možné,“ říkala si Sarah v takových situacích, „že se mnoho sdružení a projektů na jedné straně sice zasazuje o to, aby se lidem vedlo lépe, na druhé straně ale očividně nemůže - či nechce - fungovat bez vykořisťování svých vlastních spolupracovníků?“

Sarah hovořila s kolegy a přáteli, kteří rovněž pracují v neziskovém sektoru. Zjistila, že v mnoha organizacích je vyjednávání o penězích tabu. Jako by panovala nevyslovená shoda v tom, že spolupracovníci se můžou považovat za šťastlivce už proto, že věnují čas a energii dobré věci.

Průzkum podporovaný Evropským sociálním fondem, který Sarah prováděla spolu s kolegyní Stephanie Schlosser mezi spolupracovníky neziskových organizací ve dvou berlínských obvodech, potvrdil výchozí hypotézu, že pracovní podmínky jsou těžké a že pracovníci jsou nespokojení se svým výdělkem. Po rozhovorech s mnoha experty je dnes Sarah přesvědčená, že problémy nejsou jen na straně neziskových organizací, ale mají i strukturální příčiny. Na rozdíl od firem jsou neziskovky závislé především na příspěvcích a státních dotacích, což komplikuje jejich dlouhodobé finanční plány. Oproti organizacím patřícím k velkým svazům sociální pomoci nebo k církvi, jako jsou například Diakonie či Charita, prakticky neexistují mezioborové organizace, tarifní smlouvy, odbory a hlavně ani lobby pro spolupracovníky v menších ekologických nebo kulturních sdruženích. A samotné neziskové organizace na veřejnosti hovoří částečně nerady o pracovních podmínkách svých pracovníků – ze strachu, že pak přijdou o příspěvky.

Angažovat se, ale neobětovat sám sebe

Sarah si přeje, aby politika jednoho dne vnímala dobré platové ohodnocení pracovníků jako předpoklad pro veřejné financování a aby také odbory braly menší neziskovky víc jako cílovou skupinu. Pro sebe si v mezičase Sarah stanovila minimální standardy a v tomto ohledu zůstává vůči zadavatelům také nesmlouvavá: „Neplacené přesčasy pro mě již nepřicházejí v úvahu,“ říká. „Lidé přece platí za všemožné služby, které si kupují. Neexistuje koneckonců žádný rozumný důvod pro to, proč by to v mém případě mělo být jinak.“

K jejímu údivu to klienti nejenom akceptovali, ale chovají se k ní dnes také jinak: „Dříve jsem spolupracovala s lidmi, které nešlo sehnat a kteří byli nespolehliví. Nyní mají moji klienti sami zájem na tom, abych odváděla dobrou práci. Podle všeho je pro ně motivací, aby investovali své peníze dobře.“ Sarah si tak dnes vyjednává honoráře mnohem sebevědoměji – byť pokaždé riskuje, že o toho či onoho zadavatele přijde. „Jsem sice šťastná, že můžu dělat smysluplnou práci. Práce, která by v mých očích neměla žádnou přidanou hodnotu, by mě nemotivovala, prostě bych nemohla prodávat žrádlo pro kočky nebo něco takového.“ Přesto jí už nestačí jen to, že její práce je dobročinná: „Abych mohla vést šťastný život, potřebuju také dobrý tým a dobrý plat.“