Mezi Lineckými a Andernaskými panovalo nepřátelství. Linečtí přezdívali Andernaským „sedmispáči“ (Andernaští sedmispáči), údajně proto, že měli ve zvyku dlouho spát. Jednoho dne se Linečtí rozhodli Andernaské za svítání přepadnout. Ovšem tou dobou byli pekařští učedníci samozřejmě už dávno na nohách a právě se chystali předat městským strážím jejich ranní pečivo, tudíž byli zrovna na městských hradbách. Odtud zahlédli blížícího se „nepřítele“. Protože nezbýval čas na shánění pomoci, popadli slaměné úly, které tam stráže měly postavené, a naházeli je dolů z hradeb. Pro Linecké to bylo samozřejmě velice nepříjemné, protože malý hmyz vylétl z úlů pod jejich brnění, kde se srdnatě bránil. Nepřátelé, které se takto podařilo zahnat, odtáhli pryč. Ještě dnes uvidíte v městské bráně Rheintor v Andernachu dvě, dnes již poměrně dost poškozené sochy, které mají znázorňovat tyto pekařské učedníky.

Tuto příhodu vyprávěla 58letá cizojazyčná asistentka, která je sama rodačka z Andernachu a legendu od svého dětství slyšela už nesčetněkrát. Historka vychází ze tří na sobě zcela nezávislých historických událostí z rozmezí let 1365 až 1591, které ale vždy měly co do činění se svárem mezi oběma městy Linec a Andernach. V Pověsti o pekařských učednících se nakonec všechny tyto události spojily v jednu a dostalo se jim i veršované podoby:

Pověst o pekařských učednících

Andernaští pekařští učedníci
Andernaští dlouho spí;
Ve spánku se nesluší někoho zabít;
Před Lineckými mějte se však na pozoru
Radši stranou, neboť tady hrozí smrt.
Kdysi mezi Andernašskými
A Lineckými zuřila dlouhá válka;
Však dobře víte, že s těmi škarohlídy
Ještě dnes žádné děvče zasnoubit se nechce.
„Požehnejme sedmispáčům!“
Říkalo se kolem Lince při rozbřesku.
„Jen výtečně, upečme těm lenivým spáčům
chléb jejich poslední.“
Účet splatit bez hostinského
To nelze doporučit, říká dávné přísloví.
Protože i když všechno kolem spí, tak pekaři
se objeví na tom nejprohnilejším místě.
„Pekařům nesmíme důvěřovat;
Vstávají, aby dali péct chléb;
Když pak v dáli spatří nepřítele,
tak nás proberou k nákupu.“
Jedno jsme však v potaz nevzali;
že pekaři i učedníci
nepřitáhli kdoví odkud,
ale i oni jsou to sedmispáči.
Když mají chleba upečený,
natáhnou se vedle pece, aby si
před rozbřeskem ještě odpočali,
a v tom už nepřítel zuby cení.
Lineckým by se hra vydařila,
kdyby byli Andernašský chléb pojedli
a kdyby dva cizí učedníci
mistrům z nouze nepomáhali.
Utekli na věž
stáli tam, syti čerstvým medem;
když zahlédli kupu Lineckých,
jak se ženou k městu.
A co teď, když se k městské bráně řítí blíž a blíž,
Co jen byl pozdrav pekařských učedníků?
Slaměné úly na tisíc kousků
naházeli nepříteli pod nohy.
Vtom nekonečně malých bzučilek,
i stovka svede zabít jednoho muže;
Je jisté, že vyhrál ten,
kdo stihl utéct bez úhony.
Chlapci zvony rozezněli,
Andernašské pány probrali,
ti k snídani zasedli,
nepřítel žádný široko daleko.
„Výtečně jsme si ustlali
ano, takovou stráž rozum nám poradil;
ale nezachránili nás pekaři,
To mladý pekařský cech.“
Přijďte k nám a spatříte pekařské učedníky
stále v bráně stát.
A protože jsou na stráži důslední,
Linecké tu už jen tak nespatříte.

Zdroj: Karl Simrock, „Rheinsagen - aus dem Munde des Volkes und deutscher Dichter“; desáté vydání, nakladatelství Eduard Weber's Verlag (Julius Flittner), Bonn 1891