„Ta hranice je prostě absurdní a pro normálně uvažujícího člověka nepochopitelná,“ předčítá Helga nahlas z jednoho z dopisů. A pokračuje: „Nikdy na Tebe nezapomenu a budu Tě milovat až do konce svého života.“ Když Günther v roce 1962 psal na psacím stroji tyto řádky, on ani Helga netušili, kolik si jich ještě napíšou a kolik let uplyne, než se jejich láska dočká šťastného konce. Helga zažloutlý dopis skládá a založí k ostatním dopisům. Všechny si je schovala. „Když je mi smutno, tak vytáhnu naše staré dopisy, stejně, jako jsem to dělávala dřív, když Günther ještě žil, už mi ale nemohl říct, jak moc mě má rád,“ vypráví Helga.

„Pořád jsme si měli o čem povídat“

Poté, co se rozešel se svou první ženou, artistkou a tanečnicí, Günther se svými dvěma dětmi – tehdy devítiletým Gunnarem a šestiletou Iris – nastudoval artistické číslo, se kterým objížděl divadla po celém Německu. V listopadu 1960 vystupovali ve Zwickau ve varieté Lindenhof, což bylo tehdy nejlepší varieté v Sasku. Helga tehdy v Lipsku studovala knihovnickou školu a o víkendech jezdila za svou maminkou do Zwickau. Tady pracovala v restauraci při varieté Lindenhof, kam Günther s dětmi pokaždé chodíval před a po vystoupení.

Padli si do oka. Helga se v té době vyrovnávala se dvěma ranami osudu. V létě 1960 její otec spáchal sebevraždu a ve stejném roce jí zemřela babička. Günther tehdy dvacetiletou Helgu dokázal vymanit z pochmurných myšlenek. „Měli jsme si pořád co povídat, “ vzpomíná. „Během těch dvou víkendů, které jsme ve Zwickau strávili spolu, jsme ale zároveň byli smutní, že na sebe máme tak málo času. “ Hned v prosinci si tedy začali dopisovat, což jim vydrželo celých 21 let.

Naposledy se viděli v roce 1964. „Tehdy jsem už byla se svým prvním mužem, který ale na přátelství s Güntherem nežárlil, protože kvůli železné oponě pro něj nebyl konkurencí,“ vypráví Helga. Günther tehdy přijel do NDR, neboť měl vystoupení v Berlíně v divadle Friedrichstadt-Palast. Mohl přejet hranice do NDR, ale vždy jen na pár minut, směl zastavit jen na několika vybraných motorestech. Jedním z nich byl motorest Hermsdorfer Kreuz v Durynsku. Helga a Günther se tedy domluvili, že setkají právě tam. „Samozřejmě, že to bylo zakázané. Bylo to tehdy docela napínavé, touha ale zvítězila. Přemluvila jsem tehdy svého muže, aby mě k místu setkání dovezl na motorce. Zbytek cesty jsem došla pěšky.“

V roce 1974 Güntherovy děti vyhráli na mistrovství světa profesionálních krasobruslařů. Poté všichni tři – Günther, Iris a Gunnar – kteří si už od svých artistických začátků říkali „Drei Toddys“, začali vystupovat po celém světě. Helga zůstala zavřená za železnou oponou. „Svět jsem trošku mohla sledovat, a to prostřednictvím pohlednic, které mi Günther posílal z USA, Havaje, Japonska, Jihoafrické republiky a jiných koutů světa,“ vypráví s hrdostí v hlase Helga. Ale přese všechny city, které oba spojovaly, se kontakt nakonec na začátku 80. let přeci jen přerušil. „Už ani nevím, kdo nakonec jako první přestal odpovídat, ale najednou dopisy už nepřicházely.“

„Stejné oči jako ty, které se mi líbily už v roce 1960“

Až asi 10 let po pádu Berlínské zdi jela Helga na oslavu narozenin své kamarádky do Bayreuthu, kde sebrala veškerou odvahu a zavolala na poštu v Eschenbachu. Věděla, že pod ní spadá Barbaraberg, o kterém věděla, že tam Günther bydlel. Na poštu zavolala, aby zjistila, zda tam stále ještě žije. „Náhoda tomu chtěla, že jen půl hodinu po mém telefonátu, Günther na poštu přišel a poštovní úředník, se kterým jsem mluvila, mu o mém volání hned pověděl.“ Günther vzápětí poslal čtyřstránkový dopis a pozval Helgu na návštěvu.

„Když jsem ho pak uviděla, byly to ty stejné laskavé hnědé oči, které mi učarovali už v roce 1960,“ vzpomíná Helga na první setkání s Güntherem po 27 letech. A okolnosti měly rychlý spád. „S mým prvním mužem jsem byla tehdy už rozvedená. Günther a já jsme si byli brzy jisti, že spolu chceme zůstat až do konce života. Ačkoli jsme to vlastně ani neplánovali, tak jsme se po sedmi letech po našem shledání dokonce vzali.“ Společně pak podnikli řadu cest mimo jiné až do Austrálie, kde žije Güntherův syn Gunnar.

Po pádu Berlínské zdi spolu Helga a Günther prožili už jen pár společných zdravých let. „Když jsem se v roce 2000 po deseti letech pendlování mezi Lipskem a Barbarabergem kvůli práci ke Güntherovi konečně mohla nastěhovat, tak pět let na to dostal mrtvici.“ Sedm let se Helga o svého Günthera starala, než v roce 2012 ve věku 84 let zemřel.

„Na naše společně prožité šťastné okamžiky vzpomínám každý den. Ke konci života, když už Günther ani nemohl mluvit, tak mi pokaždé, když chtěl vyjádřit, že mi rozumí nebo mi dát najevo svou náklonnost, pevně stiskl ruku,“ říká Helga. Strach ze samoty nemá. Z očí jí čiší nadšení, oplývá energií. „Hodně cestuji, občas jezdím za synem do Stuttgartu, angažuji se pro nemocné demencí a ráda se vídám s přáteli.“