Za poražence, který převratem hodně ztratil, by se můj otec nikdy neoznačil. Naopak – převrat zůstane v jeho očích vždycky dobrý a správný jako vykoupení z bezbožného komunismu. Přesto si myslím, že táta tím přišel o mnohé.

Táta je katolík a volí Křesťansko-demokratickou unii (CDU). Ani jedno ani druhé není v oblasti Eichsfeld, v části Durynska, hned u bývalých hranic se západním Německem, kde moje rodina žije, nic zvláštního. Ale táta je silně věřící a možná, že právě proto vkládal do převratu obzvlášť velké naděje. Na reformu reálně existujícího socialismu nevěřil – podle něj prostě srostlo dohromady to, co k sobě patří. A chopil se příležitosti. Do naší vesnice v pohraničí, kam se do té doby smělo vstoupit jen na zvláštní povolení, začali z druhé strany hranic proudit západní Němci. Táta si s nimi připíjel na bratrství, mnohé z nich tehdy pozval i k nám domů. Navázal kontakty s farními obcemi na Západě, přivedl do vsi investory a inicioval obnovení vesnické kaple, kterou zničili pohraničníci.

Zvěrolékařem se táta nestal z lásky ke zvířatům, ale z lásky k zemědělství. Možná, že za to dokonce vděčí „státu dělníků a rolníků“ – kde jinde by bylo tak samozřejmé, že rolnický synek půjde studovat? S tím, co ho v kapitalismu čekalo v jeho povolání, si zpočátku hlavu moc nelámal. Určitě nečekal, že by se mohlo změnit takřka všechno. Nejenže se musel stát podnikatelem, ale vzniklo i jiné zemědělství a nový vztah mezi člověkem a zvířetem.

V bývalé Německé demokratické republice (NDR) pracoval táta od rána do večera u krav a prasat ve velkochovech zemědělského výrobního družstva (LPG). Vytahoval zaklíněná telata z porodních cest, vsazoval vzpurným býkům kroužky do nozder. Vyšetřoval zvířata, podával infúze, odebíral vzorky krve, inseminoval, kastroval. Injekční stříkačkou, která vypadala jako pistole, očkoval řady krav, jalovic, prasnic a selat. Někdy i stovky za den. Z toho všeho měl napuchlé prsty. Služebně jezdil moskvičem, který jsme někdy používali i soukromě. Měli jsme dokonce telefon, přípojku jsme sdíleli s policajtem. Ale tátovi se nelíbilo, že v podstatě nevydělával víc než běžný zaměstnanec, pracující na směny ve stájích.

„Jít s někým do holportu je vždycky risk“

Táta je zvěrolékař se specializací na prasata. To zní skoro jako vtip, protože v našem zemědělství představují prasata levné zboží, bezmála odpadní produkt. Když jedno prase onemocní, bude spíš utraceno než ošetřeno. V současné době táta pracuje přibližně jednou do měsíce ve výkrmně jatečných zvířat nebo v zařízení pro chov dojnic. Zvěrolékaři tam ale fungují už jen jako poradci. Příležitostně jen dodávají léky. „Americký systém”, který se začal uplatňovat po převratu, dovoluje chovatelům dobytka, aby většinu ošetření prováděli sami. Očkování, kastrace, inseminace – na nic z toho už nepotřebují zvěrolékaře, to všechno obstarají nekvalifikovaní pracovníci ve chlévech. S kravami je to sice ještě trochu složitější, ale dokonce i u krav se práce pro zvěrolékaře zredukovala na minimum.

Táta tam už v podstatě neměl žádnou práci. Jenom o sobotách. To se na vesnicích v Eichsfeldu konají zabíjačky. A někdo prostě musel zkontrolovat maso. V sobotu ráno vždycky přinesl desítky vzorků masa z jatečných prasat, která měla jít druhý den ráno na porážku. Seděli jsme všichni u kuchyňského stolu. Matka, sestry a já jsme musely kousky masa rozřezávat na tenké plátky a ty pak po řadách vkládat mezi sklíčka s očíslovanými políčky – 20 kusů na každé prase. Táta je pak zkoumal pod mikroskopem. Býval pak vždycky hrozně nervózní a o hektických sobotách ještě víc.

Zemědělská družstva byla rozprodána a získávala novou podobu. O chov prasnic táta přišel jako první. Péči o chov převzal jeden „dálniční zvěrolékař“, který přijížděl vždycky po několika týdnech zdaleka a předával léky na dálničních parkovištích. Mnoho zaměstnanců bylo propuštěno. Nikdy se nevědělo, jak dlouho bude příslušný chov ještě existovat. Stát, tedy zaměstnavatel mého otce, jako by zmizel. Na Západě byli zvěrolékaři samostatnými podnikateli.

Pak si táta se dvěma kolegy, které znal ze zemědělského družstva, založil společnou veterinární praxi. Starali se o několik starých chovů. Ale poměrně brzy se ti tři veterináři rozhádali. Vzájemně si vyčítali, že se okrádají o peníze, a nakonec se ve zlém rozešli. „Jít s někým do holportu je vždycky risk,“ tak zní poučka mých rodičů, která se mi v této souvislosti vryla do paměti. Říkají to vždycky, když přijde řeč na společné podnikání různého druhu.

Táta se pořád vychvaloval a tím se mi odcizil

V době kolem převratu jsme se přátelili s rodinou jednoho zvěrolékaře ze sousedního města v Hesensku. Doma měli černá kožená křesla, což na mě udělalo ohromný dojem, protože to pro mě znamenalo, že jsou bohatí. Práce toho našeho kamaráda zvěrolékaře nebyla tak špinavá jako tátova práce. Léčil psy, kočky a koně, za které lidi na Západě vydávali mnohem víc peněz. U nás ňafali psi na dvoře, uvázaní na řetězu u boudy, nebo se potulovali po ulicích. Kočky zase na jaře a na podzim ve stodolách rodily mláďata. Ale to se změnilo.

Táta se nakonec rozhodl, že se taky stane podnikatelem. I když na to moc není. Rád si hraje na velkorysého a při vyjednávání ceny za práci většinou vyměkne. A kromě toho si nelibuje v papírování a často zašantročí doklady.

Jednou v neděli večer, bylo mi asi jedenáct nebo dvanáct let, jsem seděla s rodiči v jedné pizzerii. Táta tam potkal starého známého. Přisedli jsme si k němu a ti dva se pak celou dobu bavili o nějakých obchodech, o tom, jak ten či onen po převratu uspěl. Slyšela jsem, jak se táta vychvaluje, sebe a své veterinářské schopnosti. Najednou se mi úplně odcizil. Jeho chování bylo ve velkém rozporu s výchovou, kterou jsem doma zažívala. Moji rodiče kladli velký důraz na skromnost. To znamenalo především nemluvit o sobě.

Nové způsoby chování nepostihly jen mého otce. „Jsme obchodní firma!“ volal, když někdo okamžitě neběžel k vyzvánějícímu telefonu a nezapsal, kdo volal. Do telefonu jsme se od té doby museli hlásit jako „veterinární ordinace“. „Copak táta není doma?“ zeptal se místní sedlák na druhém konci drátu. Většina lidí nás samozřejmě znala osobně. Učila jsem se zachovávat formálnost: „Ne, musel někam pracovně, můžu něco vyřídit?“

Museli jsme být profesionálnější, museli jsme splácet úvěr ve výši čtvrt milionu marek. Rodiče zrenovovali dům po mých zemřelých prarodičích. Tam táta v roce 1996 otevřel vlastní veterinární praxi pro malá zvířata. Místnost s ošetřovacím stolem, čekárna, lékárna a přístroj na odstraňování zubního kamene. Prostá ordinace venkovského veterináře. Tu prý jednou převezmu. Tak si to táta aspoň vysnil. Nabízel základní péči, nikoli náročné léčebné metody, ale zato vyšrouboval ceny hodně nahoru – často až do ještě legální šedé zóny. Ke zlosti konkurentů na Západě. Přátelství s hesenským zvěrolékařem vzalo zasvé.

Do ordinace mého otce přicházeli západní Němci, které zlákaly výhodné ceny. Přicházeli také východní Němci, kteří renovovali své domy a k nim si jako vhodný doplněk pořizovali retrívry nebo německé ovčáky, andulky nebo zakrslé králíky. Všechna tato zvířata bylo nutné naočkovat, odčervit a zbavit blech a klíšťat. Můj táta, zvěrolékař se specializací na hospodářská zvířata, byl nyní v kontaktu s chovateli domácích mazlíčků. Mnozí nechávali své zvířecí miláčky vykastrovat. Matka, sestra a já jsme se staly asistentkami. Sterilizovala jsem nástroje, chytala jsem zdivočelé kočky a pomáhala jsem otci při operacích. Při nich se táta často pořádně zapotil. Tlustými prsty, které mu během let očkování krav zůstaly opuchlé, musel teď v rozřízlém kočičím břiše najít vaječníky, které často nejsou větší než kulička hrášku.

Týden dovolené ročně

Nové vědomosti otec získával čtením knih a odborných časopisů. Kurzy dalšího vzdělávání navštěvoval jen zřídka. Nebyl na to čas. Během jeho nepřítomnosti by si totiž klienti okamžitě našli jiného zvěrolékaře, tvrdil táta vždycky. Navzdory tomu, že s mnoha klienty udržoval důvěrné vztahy, nikomu nevěřil. To byl vždy jeho zásadní argument pro odmítání rodinných výletů. Za celá 90. léta jsme odjeli jen dvakrát pryč, k Baltskému moři.

Táta pořád myslel jen na splácení úvěru. Pomalu se blížila padesátka a splacení úvěru v mlhavé budoucnosti. Dostal tehdy nabídku od jednoho rybářství, aby prováděl kontrolu ryb a jatečných zvířat. Samozřejmě to vzal. Od pondělí do soboty vstával v půl třetí ráno a do půl šesté vždycky kontroloval prasečí půlky. Přes den se pak staral o jatka a stáda krav. Večer pracoval ve své ordinaci. A tak to šlo dlouhých 15 let. Táta byl neustále podrážděný a když přišel domů, chtěl mít jen svůj klid. Onemocněl cukrovkou a dostal mrtvici. Ale ani potom nechtěl polevit. Do dovolené ho matka i dnes musí v podstatě nutit. Jeden týden – nanejvýš deset dnů – v roce tráví moji rodiče mimo domov.

Když otce někdy doprovázím k pacientům, ohromuje mě, s jak rozdílnými chovateli zvířat nachází společnou řeč. Na Západě, kde je zemědělství ještě více strukturované na drobná hospodářství, se stará o staré rodinné podniky, špičkově vybavené chlévy, ekologicky hospodařící zemědělce i různé alternativce, „kočičí mámy“ a „zaříkávače koní“, kteří by svá zvířata léčili nejraději bylinkami. S místními farmáři z Eichsfeldu, kteří mají farmaření jen jako hobby, mluví táta typickým místním dialektem, s těmi na Západě mluví spisovnou němčinou. Podobně přepíná i při vtipech.

Opravdovým obchodníkem otec stále ještě není. Podniká daleké výjezdy autem, které ho často stojí spoustu času a benzínu, jen aby svým klientům nic neodepřel a zůstali mu nadále věrní. Jako osamělý bojovník je patrně více odkázán na jejich uznání. S ostatními zvěrolékaři se táta skoro vůbec nestýká. Zavolají si nanejvýš kvůli tomu, aby se domluvili na výměně pohotovostní služby, víc nic.

Před dvěma lety rybářství zkrachovalo. Naštěstí. Táta se tak konečně v noci vyspí. Úvěr už je splacený. Když jsme nedávno seděli s příbuznými u stolu, řekl mezi řečí něco, co mě zarazilo – že by už nikomu tohle povolání nedoporučoval. Konkurence je prý příliš tvrdá. Táta je zklamaný, že lidi jako on nemají nic z milionů, které shrábli vlastníci obřích agrárních podniků ze subvencí poskytovaných Evropskou unií a z prodeje ploch. Namísto toho prý veterináři slouží jen jako hromosvod, na který se svalí vina za kterýkoli skandál s antibiotiky. „Možná, že jsem raději měl být farářem,“ dodal. Za dva roky chce jít do důchodu – za předpokladu, že k tomu najde všechny potřebné doklady. Nástupce do své veterinární ordinace zatím nemá. S prací už to ale tolik nepřehání. Dokonce se stává, že volám domů a nikdo telefon nezvedne.