mladý česko-německý internetový magazín

Řekl jsi ďáblovi ne?

Foto: David Sedlecký | CC BY-SA 4.0Foto (Ausschnitt): Friedrich Magnussen, Stadtarchiv Kiel | CC BY-SA 3.0
Karel Gott v roce 1969 při autogramiádě v obchodu s gramofonovými deskami v západoněmeckém Kielu

V říjnu zemřel Karel Gott a pro hodně lidí zůstává ikonou a ušlechtilou osobností. Mnozí však jeho působení před rokem 1989 vnímají kriticky. Jak se dařilo protirežimním bojovníkům v době, kdy Karel Gott dělal kariéru na Západě? Je kolektivní smutek nad smrtí "mistra" reprezentativní pro českou společnosti 30 let po sametové revoluci? Osobní komentář filmařky a někdejší disidentky Moniky Le Fay.

Ne, nebudu tu už psát o Gottovi. Nebo jen malinko, jako o někom, kdo rozvířil celospolečenskou diskusi, byť by si to asi sám nepřál. Přestože by to mohl být skvělý text. Jak je Greta Thunberg lakmusový papírek českého buranismu, Karel Gott by mohl být lakmusovým papírkem české přizpůsobivosti, vyčuranosti a míry stockholmského syndromu. Dnes budu ale více psát o lidech, kteří jsou úplně jiní a mají jiné ideály, kterým jsou věrní. Ačkoliv procentuálně jich určitě nebude tolik, jako posluchačů české normalizační pop music.

Wie groß ist Ausmaß des Stockholm-Syndroms?

Celý život jsem strávila mezi lidmi, kteří v době kdy Gott zpíval ty svoje hitůvky, nemohli dělat svou práci, museli odejít ze země, byli dlouhá léta zavření, vyhrožovali jim i jejich dětem, odnesli to životem, zdravím, nebo alespoň důchodem. Těžko teď budu na stará kolena měnit názor a lakovat minulost na růžovo. Jestli něco tahle země potřebuje, tak je to konečně začít mluvit o věcech otevřeně a provést totální dekomunizaci, stejně jako Německo po válce denacifikaci. Bez toho uvízneme v populismu a nacionalismu na dlouhé roky dopředu a stěží se z toho vyhrabeme.

Dozvěděla jsem se za těch pár dní zase spoustu urážek a výhrůžek. Některé byly i veselé, ale neudělám jejich autorům tu radost, že je budu citovat, protože tím bych rozmělnila zase o trochu víc fakt, že psané slovo má být vidět a slyšet, zatímco žumpa patří do kanálu a tam má zůstat.

Dozvěděla jsem se taky od lidí, kteří nehnuli prstem, že se mám chovat k Mistrovi slušně, zamést si před vlastním prahem, že Mistr byl laskavý ke svému okolí, zatímco disidenti podle vyprávění jejich dětí často nelaskaví a neurvalí a jiné těžko uvěřitelné výroky.

„Vyhrožovali mi u výslechu že mě zabijí, a pak moje zbytky narvou do skříně, dívali se mi do zadku aby mě ponížili, vezli mě v poutech a i na WC se mnou šel policajt.“

Stihla jsem toho jako dospělá jen velmi málo. I tak mě ale vyhodili ze školy i z práce, měla jsem problém se někde nechat zaměstnat a hrozila mi tzv. příživa. Hrozilo mi také vězení, finanční trest a „zákaz Prahy“. Vyhrožovali mi u výslechu že mě zabijí, a pak moje zbytky narvou do skříně, dívali se mi do zadku aby mě ponížili, vezli mě v poutech a i na WC se mnou šel policajt. Přehrabovali se ve skříních u nás doma i u přátel. Když mě někam vezli, tak jich se mnou v autě jelo čtyři nebo pět. Nechali všechny mé blízké v nejistotě, protože nikdo pár dní nevěděl kde jsem. Odebírali mi otisky prstů jako nějakému zločinci, fotili si mě zepředu, zprava i zleva.

A teď asi by všichni chtěli abych jako ta správná Monička byla nad věcí a řekla „No vždyť se nic nestalo, božský Kája mi svým zpěvem zlepšoval náladu!“. Tak to ze mě nikdo nedostane. Nevím, jak z lidí, kteří byli zavření mnoho let, normalizace jim zničila život, museli odejít a už se nevrátili. Jak je ale tak znám, ani oni to neřeknou, ledaže by míra jejich stockholmského syndromu byla větší než obvyklá.

Viele Opfer, an die sich heute niemand mehr erinnert

I když jsem nezažila Chartu v jejich začátcích, vím dobře ze svědectví, z přátelských rozhovorů i z natáčení, jak to probíhalo. Slušný profesor Patočka po výslechu zemřel. Zinu Freundovou přepadli a ostříhali jí vlasy. Pavla Zajíčka přivázali k topení, aby ho mohli lépe mlátit. Vlastovi Třešňákovi pálili ruce, kterými hrál na kytaru, sirkami.

Mnoho lidí skončilo ve vězení. Zdenu Tominovou přepadli na chodbě, když se vracela večer domů. Vráťovi Brabencovi vyhrožovali, že mu zabijí malou dceru. Marta Kubišová, nejlepší hlas který jsme tu měli, lepila pytlíky. Vlasta Chramostová, jedna z nejlepších hereček, lepila lampy, společně s jedním z nejlepších kameramanů Stanislavem Milotou.

Marxista Petr Uhl seděl celkem devět let. Zavřená byla i jeho žena Anna Šabatová, i její otec Jaroslav Šabata a bratr Jan. Jarmila Bělíková místo práce psycholožky seděla v base a pak myla po domech schody. Zavřená byla i psycholožka Dana Němcová a kněz Václav Malý. Juliána Jirousová vychovávala na statku kde nebyla ani voda své dvě malé dcery a čelila útokům StB, kteří v noci lezli pod dětskou postýlku a svítili tam baterkou, aby sebrali dětskou hračku. Navštěvoval je tam Václav Havel, než ho zase zavřeli na několik let do vězení. V kriminále se setkal s neposlušným jezuitou Františkem Líznou, kterého uvěznili za jeho názory hned několikrát.

Unter jeden Umständen konnte man seinen Idealen treu sein

Během osmdesátých let Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Petr Uhl, Jiří Wolf i Václav Benda strávili ve vězeních mnoho let. Katolík Pavel Záleský dostával takovou nakládačku, že málem viděl sám sebe seshora jako při klinické smrti. Spoustu mladých lidí, které si dnes nikdo nepamatuje, mlátili při výsleších, demonstracích a ve vězení.

Devatenáctiletou Janu Miklušákovou-Netopilovou unesli a na poli za Prahou jí vyhrožovali zastřelením. Stanislava Devátého svlékli do naha a pustili na něj psy. Málem se jim podařilo ho zlikvidovat, kdyby neutekl do Polska. Pavel Wonka takové štěstí neměl. A k tomu všemu elita českého národa zmizela za hranicemi a v zapomnění, byla povražděná a umučená v padesátých letech, nebo za války.

„Ne, mě Karel Gott nevychoval, a jsem tomu ráda. Stejně jako na mě nemají vliv názory Andreje Babiše, Miloše Zemana nebo církevních představitelů, kteří v katedrále vytvořili absurdní divadlo.“

Současné ovace kolem normalizačního „mistra“, který byl mistrem především v proplouvání všemi režimy bez ztráty kytičky, nyní vzal za své jiný mistr převleků, překabátění a bezskrupulóznosti. Andrej Babiš doufal, že počet návštěvníků Žofína trumfne počet lidí kteří demonstrovali na Letné a udělal „kvalifikovaný odhad“, že jich bude nejméně 300 000. No, nestalo se. Bylo jich pětkrát či desetkrát méně, kdo by se s tím počítal, sta tisíce sem, sta tisíce tam.

I tak nás média zásobovala neuvěřitelnými výroky jimž by bylo lépe se vyhnout. Jako například „„Žena z Třebíče měla v očích slzy. Říkala, že Karel Gott ji vychoval“. Nebo prohlášení očité účastnice „V rakvi sice nebylo nic vidět, ale i tak to stálo za to“.

Ne, mě Karel Gott nevychoval, a jsem tomu ráda. Stejně jako na mě nemají vliv názory Andreje Babiše, Miloše Zemana nebo církevních představitelů, kteří v katedrále vytvořili absurdní divadlo.

Dřív jsme také žili a mysleli svobodně, bez ohledu na to, co zuřilo kolem. Četli jsme samizdaty, obdivovali na koleně vyrobený Originální videojournal, dokonce i církev měla svou podzemní sekci. V každé době a za každých okolností se člověk může cítit svobodný a věrný svým ideálům.

Naše povinnost udržet vzpomínku živou

Dříve lidé za svobodu naší země pokládali životy. Dnes se o tom už tolik nemluví a řadu těch neviditelných hrdinů ani neznáme. Přitom je naší povinností jako svědků, kteří všechno zažili, přinášet svědectví. Aby se nezapomnělo na hrdiny, aby se zlá doba nemusela znovu opakovat. Místo toho média neustále přinášejí další zprávy ze života a smrti ikony pop kultury, která pro tuto zemi nikdy neudělala nic, co by stálo za řeč. Neznám nikoho, kdo by si ve vězení zpíval „Kávu si osladím o trochu víc“. Znám ale několik lidí, kteří si prozpěvovali písně Svatopluka Karáska jako například „Řekl jsi ďáblovi ne?“ a přísahali na to, že jim pomáhaly přežít.

Jak napsal výstižně můj přítel Martin Švarc v jedné diskusi: „Zrovna čtu knihu o třebíčském rodákovi panu Antonínu Kalinovi (zachránci života zhruba tisícovky dětí v koncentračních táborech, nositeli ocenění Spravedlivý mezi národy, celoživotním komunistovi, který byl po celou válku vězněn v lágrech). Když adorovat někoho, kdo si zadal s minulým režimem, tak je to určitě tento pán. Obávám se ale, že položit mu kytičky na hrob by pro tyto plačky nebyl takovej rajc.“



© Monika Le Fay
13. říjen 2019


Monika Le Fay sama sebe na svém blogu, kde tento text původně vyšel, představuje jako "matku několika dětí, 'dvě jsem porodila, jedno si přivezla', režisérkau více než desítky filmů, scenáristku a spisovatelku". Narodila se roku 1968, působí jako filmařka a novinářka, spolupracuje mimo jiné s Českou televizí, píše knihy pro děti a dospělé a je také publicistkou. Roku 2018 vyšla její autobiograficky laděná kniha Vysoká škola pozitivního myšlení, a to ve vlastním nákladu.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...