Job

Spalovač mrtvol

Foto: © privat

Práce jako každá jiná – anebo přece jen ne?

Foto: M.M. Sand, CC BY-SA 2.0
„Pohřebák ve službě“, Foto: M.M. Sand, CC BY-SA 2.0

Když se Juliana Holzhütera (16) z Achimu zeptáte na jeho koníčky, odpoví: „Taková ta klasika! Kytara, kino, přátelé. Prostě to, co dělá rád každý mladý člověk.“ Navíc má ale Julian ještě brigádu, která je tak trochu zvláštní: pracuje u jedné pohřební služby a později by si chtěl takto i vydělávat na živobytí.

Juliane, jak tě napadlo dělat jako brigádu pohřebáka?

Nejdřív to byl mix nutnosti, zvědavosti a zkoušky odvahy. Ještě mi chybělo praktikum v sociální oblasti. Řada lidí jde do školky, nemocnice nebo domova důchodců. Ale nic takového mě vůbec nelákalo. Tak jsem se rozhodl, že tohle praktikum absolvuju v jednom pohřebním ústavu. Zajímalo mě to už déle. Kromě toho jsem chtěl prozkoumat svoje vlastní hranice. Chtěl jsem vědět, jestli zvládnu tenhle typ práce.

Měl jsi při kontaktu se zesnulými strach se jich dotknout?

Na začátku ano. Mou první zesnulou byla starší dáma, to bylo vůbec poprvé, co jsem viděl mrtvolu. Je to velice nezvyklé mít před sebou tělo, v němž už prostě není život. Normálně se vždycky něco hýbe: člověk dýchá, srdce tluče, někde cukne nerv – je to zvláštní, když to všechno chybí. Ale překonal jsem to relativně rychle. Jednoduše jsem si řekl, že jde pořád ještě o člověka.

Zcela upřímně: není ta práce někdy trochu děsivá?

Ne! I když… možná. Jednou se stala taková věc. Během noční směny jsem musel znovu nahodit pojistky a neměl jsem u sebe baterku. Tápal jsem v naprosté tmě s jasným vědomím toho, že pode mnou ve sklepě leží samí mrtví. Naskočila mi z toho husí kůže. Dneska se tomu ale směju.

Které úkoly máš přesně na starosti?

Pomáhám při vyzvednutí zesnulého, při hygieně a přípravě na pohřební ceremonii. Některé věci už dělám samostatně, pohovorům s pozůstalými jsem ale doteď jen přihlížel.

Foto: © soukromý archiv
Chce se být pohřebákem. 16letý Julian Holzhüter, Foto: © soukromý archiv

Jaké to je jednat s příbuznými?

Překvapivě zajímavé. Rozhovory často nejsou vůbec tak smutné, jak si mnozí myslí. Někteří lidé si ještě jednou promítají život zesnulého. Padají věty jako: „Člověče, dožil se devadesátky, no představ si to!“ nebo „Pamatuješ si ještě, jak táta tenkrát…“ A pak se dokonce ozve společný smích. Vždycky ale záleží na okolnostech. Pro většinu je snazší rozloučit se, když pokojně zemře 80letá babička, než když otec od rodiny umře ve 45 v důsledku vážné nemoci. Tyhle rozhovory si samozřejmě žádají mimořádnou citlivost. Na škole jsme měli tréninky, později každý objeví svůj vlastní styl. Zaručené návody na perfektní rozhovor s pozůstalými neexistují.

Praktikum i tvoje práce tě utvrdily ve volbě budoucí profese. Co přesně máš na téhle činnosti tak rád?

Trochu to souvisí s mým životním stylem. Odjakživa jsem chtěl dělat něco, co nedělají druzí. Tak jsem si vědomě zvolil povolání, které není tak obvyklé a do něhož se ani nikdo moc nežene. Nehledě na to si na této práci cením skutečnosti, že to není nikdy nuda a že se vždycky děje něco nového. Zesnulí pro mě nejsou jenom těla, která musím patřičně připravit. Je s nimi vždycky spojen jejich život, nějaký příběh. V rozhovorech s pozůstalými člověk často získá dost přesný obraz o tom, co to bylo za lidi. Je to jako puzzle, které se postupně skládají. To mi připadá ohromně napínavé.

A jak je to po finanční stránce? Přijde si pohřebák na slušné peníze?

Mnozí si myslí, že pohřebáci musejí vydělávat těžké prachy, protože pohřby jsou vážně drahé. V průměru přijde pohřeb asi na 5 000 eur. Jenže je nutné si uvědomit, že v této částce jsou již obsaženy všechny náklady: květinová výzdoba, hrob, rakev a tak dále. Takže zdaleka ne všechno putuje do kapsy pracovníka pohřební služby. Ale jinak ano, celkově se dá z této práce docela dobře vyžít.

Ukázka ze seriálu „Odpočívej v pokoji (Six feet under)“ produkce HBO.

Seriál „Odpočívej v pokoji“ [odehrávající se v prostředí pohřebního ústavu, pozn. red.] proslavil větu: „Umírat se bude vždycky.“ To znamená, že pohřebáci budou mít vždycky co na práci. Objevuje se v tak tradičním řemesle i modernizace?

Rozhodně ano. Slavnostní atmosféra v pohřebním ústavu a pracovník pohřební služby v černém obleku, to je například typicky německé. V jiných zemích je praxe mnohdy výrazně uvolněnější. Dnes již není vůbec tak neobvyklé, že v katalozích rakví pózují vedle rakve elegantní modelky. Taky už existují eventové pohřby, kdy se místo smuteční slavnosti organizuje party. I když je tedy vidět nějaký přerod, člověk jako pohřebák tu bude vždycky. Jde o činnost, kterou nemůže kompletně převzít žádný, byť sebemodernější stroj. Jinými slovy: tahle práce má budoucnost!

À propos budoucnost: jak reaguje okolí na tvoje profesní plány?

Hodně rozdílně. Většina rodiny mě velice podporuje. Moje babičky mi naopak celkem napřímo říkají: „Chceš být funebrákem? Ty ses snad zbláznil!“ (smích). Dost lidí se diví, ale opravdu negativní reakce zažívám zřídka. Hodně lidí se se zájmem vyptává, co tam přesně dělám. Vlastně je mi ale jedno, co si druzí myslí. Přesto bych na tomto místě rád sprovodil ze světa jedno rozšířené klišé: pohřebáci nejsou v zásadě prapodivní týpci se zálibou v morbiditě a při práci se také nebavíme jen o nejnovějším modelu rakve. Klábosíme o počasí, hudbě nebo o fotbalu, stejně jako všichni ostatní. A přesně jako všichni ostatní děláme i my zkrátka svoji práci.

Rozhovor vedla Janika Rehak
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
únor 2013

    Další články k tématu

    Umírání není jen pláč, strach a smutek
    Ondřej Nezbeda se rozhodl dát si od novinařiny na rok pauzu. Díky grantu pracuje v Cestě domů, organizaci, usilující o zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné, umírající a jejich rodiny.

    Hrob v lese vzpomínek
    Ekologické pohřebnictví Ke Kořenům a jejich projekt „Les vzpomínek“ nabízí alternativu ke klasickým a církevním pohřbům. 

    Spalovač mrtvol
    Julian (16) má vedlejšák, který je pro jeho věk spíše neobvyklý. Pracuje pro jednu pohřební službu a chce si tím také později vydělávat peníze.

    Memento mori pražským sebevrahům
    Během 40 let existence Nuselského mostu na něj vstoupilo více než 300 lidí, kteří ho však potom už neopustili po svých. Jejich skok mezi domy z čtyřicetimetrové výšky končil jistou smrtí. Výtvarník Krištof Kintera jim postavil památník.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...