Hrob v lese vzpomínek

Foto: © Ke kořenům | kekorenum.czFoto: © Ke kořenům | ke-korenum.cz
Blanka Dobešová, Alžběta Šimčíková-Živá a Monika Suchánská z ekologického pohřebnictví Ke Kořenům v „Lese vzpomínek“. Foto: © Ke kořenům | ke-korenum.cz

V poslední době se stále častěji setkáváme s tím, že lidé odmítnou vypravit svým příbuzným pohřeb a raději si jednoduše vyzvednou urnu, kterou později uloží u sebe doma. Argumentují povětšinou tím, že obřady nabízené v pohřebnictvích jim připadají nevkusné a pokud nejsou věřící, nenaplní jejich očekávání ani církevní obřad. Protože jinou alternativu nemají, obejdou se raději bez posledního rozloučení. Blanka Dobešová, Alžběta Šimčíková-Živá a Monika Suchánská z ekologického pohřebnictví Ke Kořenům si řekly, že by pohřby i samotné pohřbívání mohly probíhat i jinak a přišly s originálním projektem „Les vzpomínek“. O tom, proč je dobré nechat se pohřbít pod strom, jsem si povídala s Blankou.

Sešly jsme se dopoledne v optimisticky laděné pražské kavárně a kdybych právě neměla za úkol vést rozhovor, ani v nejmenším by mě nenapadlo, že sedím u stolku s odbornicí na pohřební služby. Nic pochmurného, vše prosycené sluncem.

Pro začátek obligátní otázka: jak Tě vlastně napadlo zabývat se zrovna pohřebními službami?

Na to je těžké odpovědět. Nejspíš jsme k tomu všechny postupně směřovaly. Pro mě byla prvním impulsem asi proutěná rakev, kterou jsem zahlédla na inzertní stránce ekologicky zaměřeného časopisu, který jsme odebírali na katedře environmentalistik, kde jsem studovala. Napřed mi to připadalo takové divné a nijak moc jsem to neřešila. Později jsem se k té myšlence ale vrátila v podobě článku, seminární práce a nakonec i diplomové práce. Na katedře byli nápadem ekologického pohřebnictví nadšení, protože se mu u nás do té doby nikdo příliš nevěnoval. V té době jsem se také setkala se smrtí v blízké rodině a uvědomila jsem si, že to téma smrti vlastně ani neumíme zpracovat a kolikrát ani nevíme, jak se k umírajícím chovat. To byl impuls přemýšlet o tom, jestli by nebylo dobré začít dělat některé věci jinak.

Dá se v tomhle inspirovat v zahraničí, nebo jsi musela začít vymýšlet inovace sama?

V zahraničí jsou přírodní hřbitovy mnohem častější a jsou více vnímány jako rovnocenná alternativa klasických pohřbů. Někde, například v Austrálii, dokonce spojili pohřebnictví a ochranu životního prostředí. Pohřbívají popel pod stromy v chráněném krajinném území. Takový strom se pak stane pietním místem a podle zákona už potom není možné ho pokácet. Díky vysazování dalších stromů se tak les neustále rozšiřuje a stává se tak vlastně živým pomníkem. A ochránci přírody mají radost, že se přivazování ke stromům nemusí vzdát ani po smrti.

Tradiční hřbitovy ve světě taky vypadají jinak než u nás. Například v Berlíně mají na jednom hřbitově kavárnu, ve které lidé mohou uspořádat poslední rozloučení. Místní si ale zvykli vyrazit si tam jen tak. To je dobře, protože se tím ze hřbitova snímá nálepka pochmurného a nepopulárního místa. Zašlo to dokonce tak daleko, že si štamgasti pro sebe rezervují hroby poblíž kavárny, aby jí mohli být nablízku i po smrti.

Dá se vůbec pohřeb uspořádat jinak než jako pochmurná sešlost?

Určitě! Kupříkladu v zahraničí jsou běžné hřbitovní kavárny, o kterých už jsme mluvili, ve kterých je možné pořádat poslední rozloučení. Ničím neobvyklým nejsou ani pohřby pod širým nebem. V našem pohřebnictví se snažíme vést rodiny k tomu, aby se sami chopili iniciativy, postarali se o občerstvení, proslov a další věci, ideálně podle přání zesnulého. Z toho důvodu je u nás možné naplánovat si dopředu vlastní pohřeb a zamezit tak pozdějším svárům v rodině. Zní to možná směšně, ale pozůstalým, kterým zasáhla do života smrt, hodně pomůže, když znají přání blízkého a mohou pro něj posmrtně ještě něco vykonat sami, vlastníma rukama. Setkaly jsme se tak například s lepenkovými rakvemi, které mohou pozůstalí pomalovat a vyzdobit podle jejich gusta vlastníma rukama. Takový akt je očišťující a pomáhá nám vnitřně se vyrovnat se se smrtí.

Ke Kořenům se brzy chystá odstartovat projekt Les vzpomínek. O co se přesně jedná?

Les vzpomínek se nachází uprostřed Ďáblického hřbitova. Je to vlastně zelená zarostlá plocha, která od letošního jara bude sloužit jako ekologické pohřebiště. Popel bude v ekologické urně uložen do země pod strom, který se tak vlastně stane náhrobním kamenem. Bohužel jsou na pozemku vzrostlé stromy s rozložitými kořeny, a proto tam není možné pohřbívat v rakvích. To plánujeme až později na jiném pozemku.

V zahraničí si často rodiny pronajímají celé stromy, bohužel však za to platí velké sumy, které nejsou srovnatelné s běžnými cenami konvenčních pohřebních služeb v Čechách. Pod každým stromem proto bude deset míst, které je možné pronajmout, věříme, že díky tomu bude takový hrob dostupnější. Přesná místa posledního odpočinku nejsou nijak přesně označená, ale na každém stromě bude viset dřevěná cedulka se jmény těch, kteří pod ním leží.

Existují také ekologické urny, ve kterých je popel smíchaný se zeminou a semínky. Po uložení do země přímo z ní vyroste stromek, který zemřelý v podstatě hnojí. Má to ovšem tu nevýhodu, že semenáčky často nevydrží povětrnostní podmínky a zajdou, což pozůstalí nesou velmi těžce. Proto jejich použití spíše nedoporučujeme, ale pokud by o to někdo přesto stál, je možnost takovou urnu u nás uložit.

Foto: © Michal Jenčo / Ke kořenům | ke-korenum.cz
Ekologická urna, Foto: © Michal Jenčo / Ke kořenům | ke-korenum.cz

V čem jsou vaše služby Ke Kořenům jiné?

Snažíme se nepřistupovat ke službám, které nabízíme, jen jako k prostému obchodu. Naopak bychom rády byly průvodkyněmi pro rodinu zemřelého, čistě pro ten pocit, že na to nejsou sami. Snažíme se hlavně co nejvíce zapojit pozůstalé do přípravy posledního rozloučení. Dřív, hlavně na vesnici, se lidé uměli o své zemřelé postarat sami, věděli, jak třeba omýt tělo, sami si připravili smuteční řeč a šlo opravdu o důstojné rozloučení v rodinném kruhu. Dnes se v agenturách vše objednává skrze formulář, obřady jsou neosobní, chladné a depresivní. Vlastně vůbec neposkytují prostor pro plnění přání rodiny, ani nebožtíka.

Naše filozofie také hlásá návrat ke kořenům, tedy snažit se o ekologické řešení pohřbů. To by mělo v ideálním případě zahrnovat pohřeb zesnulého v ekologickém oblečení, použití rozložitelné rakve či urny a na takovém místě, kde se hrob může stát součástí koloběhu života. To se nejlépe daří právě v zeleni.

Jací jsou lidé, kteří projeví o služby Ke Kořenům zájem?

Většinou jde o lidi, kteří mají potřebu se se svými blízkými nějak důstojně rozloučit a oslavit jejich život, uvědomit si, čím vším je ten zemřelý obohatil a tak. Mají potřebu nějakého rituálu, ale nejsou spokojení s nabídkou. Ono s těmi rituály je to obecně těžké, protože řada z nich z našeho života docela vymizela. Člověk je ale potřebuje a tak se k nim v nějakých obměnách stále vrací. Kupříkladu svatby zažívají poslední dobou opětovný boom a já bych byla ráda, aby to s pohřby bylo také tak. Smrt patří k životu stejně jako narození a bylo by chybou ji nějak démonizovat.

Rozhovor vedla Alžběta Šemrová.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2015
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Umírání není jen pláč, strach a smutek
Ondřej Nezbeda se rozhodl dát si od novinařiny na rok pauzu. Díky grantu pracuje v Cestě domů, organizaci, usilující o zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné, umírající a jejich rodiny.

Hrob v lese vzpomínek
Ekologické pohřebnictví Ke Kořenům a jejich projekt „Les vzpomínek“ nabízí alternativu ke klasickým a církevním pohřbům. 

Spalovač mrtvol
Julian (16) má vedlejšák, který je pro jeho věk spíše neobvyklý. Pracuje pro jednu pohřební službu a chce si tím také později vydělávat peníze.

Memento mori pražským sebevrahům
Během 40 let existence Nuselského mostu na něj vstoupilo více než 300 lidí, kteří ho však potom už neopustili po svých. Jejich skok mezi domy z čtyřicetimetrové výšky končil jistou smrtí. Výtvarník Krištof Kintera jim postavil památník.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...