Job

Sto šestnáct tváří demokracie

Foto: © Baglan AskarovaFoto: © Baglan Askarova
Skupinová fotka IPS-Praktikantů 2015, Foto: © Baglan Askarova

Naše přispěvatelka Klára Bulantová absolvovala pětiměsíční stáž v německém Spolkovém sněmu. Ve svém zamyšlení vypráví o setkání mezi čtyřma očima, kterého se účastnilo očí deset, focení s jemným buddhovským úsměvem a pokusech vyřešit konflikt na Blízkém východě.

Byla jsem stážistkou v Bundestagu. Každé ráno jsem vstala, sedla na kolo (dokud mi ho neukradli) a dojela takřka vyhlídkovou trasou na Wilhelmstraße 68, kde se nachází německý Spolkový sněm. Seděla jsem v kanceláři, která nesla jméno lidem zvolené poslankyně. Doprovázela jsem ji často na různá setkání, kde mě představovala jako svou IPS-praktikantku (Internationales Parlament-Stipendium) z Česka.

Pět měsíců jsem žila podivnou roli. Nebyla jsem ani diplomatka, ani typická praktikantka, ani politička, ani špionka. Přesto jsem si tak občas připadala nebo jsem byla přesvědčená, že mě tak vnímají ostatní. Abych přežila, aniž bych vyvolala mezinárodní skandál a mohla se beze studu vrátit do Čech, vyvinula jsem si podvědomě několik zásad přežití v parlamentní džungli. Protože ona to džungle fakt je.

Zásada č. 1: Dle potřeby volte kamenný výraz v tváři či jemný buddhův úsměv.

„V nejasných společenských situacích nasazuji jemný buddhův úsměv pro případ, že nebudu mít ani tušení, co mi dotyčný chce sdělit a jakou reakci očekává.“
Podpatky nosím jen v období masochistického vlnění nebo z donucení třetí strany. Pod slovem etiketa si představím spíš jahodu na marmeládě. Abych předešla nedorozumění – ne, nejsem nevychovaná. Jsem schopná odtušit, jaká délka sukně/kalhot ostatní nepobouří a poměrně rychle mi došlo, že k ní v německém parlamentu musím zhruba deset centimetrů připočítat (mimochodem móda v Bundestagu je kapitola sama pro sebe). V nejasných společenských situacích nasazuji jemný buddhův úsměv pro případ, že nebudu mít ani tušení, co mi dotyčný chce sdělit a jakou reakci očekává. To se mi v novém prostředí stávalo téměř denně.

K výhodám postavení stipendisty se počítá i jeho postradatelnost. Rozuměj: většinou nestojí ve středu pozornosti, pokud se jím sám nestane (ne)chtěným vykročením ze stínu praktikanta. Bylo nás ale 116 a šance dostat se do zajímavé poslanecké kanceláře tedy nebyly zrovna velké. Mě si už po pohovoru v Praze vybrala poslankyně Petra Ernstberger ze strany SPD, sociální demokratka, která zároveň předsedá česko-německé parlamentární skupině.

Foto: © Klára Bulantová
Vlevo v pozadí Reichtag, vpravo JKH (Jakob-Kaiser-Haus), Foto: © Klára Bulantová

Jak je zejména u levicově zaměřených stran zvykem, měla jsem všem včetně poslankyně od začátku tykat. To jsem zvládla. Straníci SPD se mezi sebou navíc hojně oslovovali „Genosse/Genossin“ neboli „soudruhu/soudružko“. A protože u nás doma se tohle slovo smělo používat zřídka a pouze jako posměšné označení pro komunisty, ze začátku jsem si myslela, že se jedná o jejich insiderský historický humor. Po zhruba desátém e-mailu, kde mě pisatel oslovil „milá soudružko“, jsem usoudila, že pejorativní význam toho slova se mezi německými sociálními demokraty neujal.

Důvěra ve vlastní lidi jim ale evidentně nechybí.

Díky ní jsem se prakticky bez varování začala podílet na přípravě a dodržování denního programu mojí poslankyně. Vypadá v zásadě nevinně. Přitom jde o ping pong, u něhož se musíte po každé výměně otočit a zeptat se trenéra, jestli vůbec můžete pinkat dál a kam máte mířit. Na druhou stranu, přestože se to tak občas nezdá, váš „soupeř“ se nachází ve velmi podobné pozici. Když měl do Berlína přijet premiér Sobotka, domlouvalo se jeho setkání s mojí poslankyní tak složitě, že jsem chvíli žasla, jak je možné, že se někteří politici vůbec setkávají tváří v tvář.

Paul-Löbe-Haus, Foto: © Klára Bulantová

Nakonec jsem seděla u jednoho stolu s českým premiérem na setkání zvaném „mezi čtyřma očima“. To v politické hantýrce znamená, že tam těch očí bylo deset. Setkání se konalo v salonku českého velvyslanectví, kde se člověk už pouhým překročením prahu vrátí 40 let zpátky do minulosti. Byl tu český premiér, tlumočnice, český velvyslanec, předsedkyně česko-německé parlamentární skupiny... a já sedící na německé straně stolu. Pro takové setkání ani v češtině neexistuje výraz. Byla jsem z té konstelace tak nepatřičně paf, že jsem se nezmohla ani na jemný buddhův úsměv. Asi jako knoflík, který někdo omylem našije do podpaždí. A pozoruje, jak se udržují sousedské vztahy.

Zásada č. 2: Mít hbitá lýtka se vyplatí.

Před schůzkou na velvyslanectví celá delegace včetně „mojí“ poslankyně navštívila berlínskou výstavu Topografie teroru. Tam jsem si uvědomila, jak důležité je umět se pohybovat nepozorovaně, ale hlavně rychle. Nezbytnou součástí poslanecké práce tohoto století je totiž sebeprezentace na sociálních sítích. Nestačí, že něco děláte, musíte přitom být vidět. Dostala jsem za úkol mít v ruce telefon a dělat fotky, na nichž bude moje poslankyně k vidění s premiérem v kvalitě vhodné pro sdílení s národem. A tak jsem kmitala kolem a snažila se je dostat do záběru, aniž bych je vyrušila při reflektujícím, ba kritickém pohledu na fotky muže s divným knírem a jeho poddaných. Jako bych u některých členů delegace zahlédla jemný buddhův úsměv.

Tohle byla ale jen jedna z mála situací „v terénu“, kdy člověk musí poletovat stylem můry lapené do sklenice. Mnohem častěji jsem se pohybovala v rámci bundestagové džungle. Když přijde rozkaz „dones na třetí věci do pléna“, musíte na třetí donést věci do pléna. To je vzdálenost asi jako z Hradu do Strakovky. Běžíte z takzvaného „jotkáhá“ neboli Jakob-Kaiser-Haus přes dva můstky a tři budovy k výtahu, z něj kolem originálu bonnské sedačky Konrada Adenauera až do Reichstagu, zavoláte si velký levý výtah, protože vede k části pléna, kde sedí levice, a doufáte, že jste ho stiskli dřív než jedna z hejna návštěvnických skupin z volebních okrsků, některý z poslanců nebo někdo s podobným úkolem jako vy.

Můstek v „jotkáhá“ v noci, Foto: © Klára BulantováKdyž dorazíte ke dveřím do pléna a chcete zkontrolovat čas, může se stát, že přes veškeré hledání svůj telefon nenajdete, neboť vám cestou vypadl z můstku ve čtvrtém patře a s krupicovitým displejem leží na kamenné dekoraci v přízemí budovy JKH. To ale ještě nevíte.

Zásada č. 3: Všechno je relativní.

Obrovskou výhodou mé stáže bylo to, že jsem měla neomezený vstup do budov Spolkového sněmu. Ale pak tu bylo něco, co tohle privilegium přece jen předčilo. Spolu se mnou stáž v Bundestagu absolvovalo dalších 115 politických nadšenců z pětatřiceti zemí světa. Oficiálně proto, abychom získali zkušenosti přímo „u zdroje“ a následně se ve své vlasti podíleli na prohlubování demokracie.

Zní to jednoduše. Zajímavé to začne být v okamžiku, kdy po několika problémech a konverzacích zjistíte, že každý demokracii chápe jinak. Jedinci pocházející ze zemí, kde má budování demokracie tradici, o ní smýšlí diametrálně jinak než občané států, kde je demokracie teprve v plenkách a občanská společnost spíše abstraktním pojmem. Ti druzí jmenovaní pak bývají mnohdy mnohem kritičtější k současnému stavu evropské demokracie než ti, co jsou na ni léta zvyklí. Stručně řečeno, tvořili jsme poměrně výbušnou skupinu lidí, v níž to – jak se dalo čekat – občas notně vřelo.

V naprosté většině případů ale naše diskuse probíhaly v mezích vzájemného respektu a byly neskutečně obohacující. Založili jsme politický klub a debatovali o tématech, která se někoho z nás bezprostředně dotýkala. Zazněly příběhy arabského jara, vyprávění o úskalích života ve východním Jeruzalémě i na druhé straně bariéry, vzpomínky rodin nenávratně postižených holokaustem. Jedni vyprávěli, ostatní naslouchali, diskutovali a občas se i pohádali. Ukázalo se ale, že ti z nás, kdo nepoznali ozbrojený konflikt na vlastní kůži, se jen těžko umí vcítit například do situace, z níž na pět měsíců odjeli stipendisté z Izraele a Palestiny. Jim naopak musely připadat nepochopitelné názory lidí, kteří ten „jejich“ konflikt znají jen z druhé ruky. Nikdo neměl absolutní pravdu a očividná absence možnosti kompromisu s každým dalším „ale“ byla frustrující.

Po generace táhnoucí se konflikt jsme – překvapivě! – nevyřešili. Mohli jsme si z něj a diskusí kolem odnést jedno: vědomí, že všechno je relativní. Problémy země, odkud pocházíme, naše vlastní hodnota a schopnost tolerance, historie, zkušenosti z ní nabyté a v neposlední řadě i německá demokracie.

Foto: © Polina Spartyanova
IPS-praktikanti založili politický klub a debatovali o tématech ve svých zemích. Foto: © Polina Spartyanova

Klára Bulantová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2015

    Další články k tématu

    Sto šestnáct tváří demokracie
    Klára Bulantová absolvovala stáž v německém Spolkovém sněmu. Vypráví o setkání mezi čtyřma očima, kterého se účastnilo očí deset, buddhovském úsměvu a řešení konfliktu na Blízkém východě.

    Lesby a gayové v Křesťansko-demokratické unii (CDU)
    Konzervativní a homosexuál: jde to dohromady? Pro členy Pracovní skupiny leseb a gayů v CDU (používající zkratku LSU) není tato kombinace v rozporu.

    V předsálí parlamentu
    Neziskovka LobbyControl provádí kritické prohlídky o lobbyngu po vládní čtvrti v Berlíně. Ukazují ulice kolem Spolkového sněmu jako prodloužené kuloáry parlamentu.

    Hledání demokracie
    Aydin Akin žije v Berlíně již 45 let. Zažil dvanáct voleb do Spolkového sněmu – ovšem pouze jako pozorovatel. Akin nesmí v Německu volit. Proti tomu protestuje... na kole.

    Vysněná práce: poslanec
    Vždycky ho zajímala politika. Teď se chce Dennis Hasselmann (19) sám stát politikem. A nemíří zrovna nízko: jednoho dne chce zasednout jako poslanec ve Spolkovém sněmu.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...