Kultura

Shořet kvůli svobodě

HBO.cz

Snímek Hořící keř o upálení Jana Palacha je dílem, které Česko potřebovalo

Z protestu proti okupaci sovětských vojsk se Jan Palach zapálil. Foto: © HBO, Dušan Martinček

To téma viselo ve vzduchu neuvěřitelně dlouho. Přitom má všechny předpoklady stát se velkým, výjimečným filmovým opusem. Příběh upálení Jana Palacha totiž obsahuje vlastně všechno. Pohnutý osud dvacetiletého studenta, kterého atmosféra zemi okupované Sověty dohnala k zoufalému činu i strhující boj právničky Dagmar Burešové, která se rozhodla, že bude Janův odkaz hájit v předem prohraném soudním sporu také za cenu velkých osobních rizik.

I průměrně zdatný filmař musel poznat, že z tohoto dějinného milníku lze vyextrahovat mimořádné historické drama o morální devastaci národa a hledání naděje, které v české kinematografii po převratu chybí. A které česká kinematografie zoufale potřebuje. Vyhrocených událostí kolem roku 1969 se ale jako by čeští tvůrci a tuzemské televize báli. Zfilmování se nakonec chopila evropská divize stanice HBO a se scénářem mladého absolventa FAMU Štěpána Hulíka spojila proslulou režisérku Agniezsku Holland (např. Evropa, Evropa), která je filmařka nadprůměrně zdatná.

Oznámení o pohřbu Jana Palacha. Foto: © HBO, Dušan Martinček

Snímek Hořící keř, který měl premiéru v lednu 2013, na 44. výročí Palachova úmrtí, nemá na české scéně obdoby. Dílo se vlastně skládá ze tří soběstačných celovečeráků. První část začíná Palachovým upálením a pokračuje pátráním Veřejné bezpečnosti po dalších „živých pochodních“. Tehdy přichází na scénu advokátka Burešová, která zprvu odmítne zastupovat matku Palacha ve sporu s poslancem Vilémem Novým - ten Palachův čin bagatelizoval prohlášením, že jde o „studený oheň“ a spiknutí západní rozvědky. Ve druhé části filmu však Burešová případ přijímá, shání svědky, sbírá důkazy, aby pak ve třetí části stanula ve zmanipulovaném procesu.

Bez klišé

Holland je mistrná realizátorka. Ve velkoprodukci soukromé televize (která úzkostlivě tají rozpočet projektu) servíruje perfektně vygradované scény, je konkrétní, i výmluvně metaforická. Navozuje strach a bezmoc, když StB zastrašuje Palachovu matku nočními telefonáty, inscenuje nervydrásající thriller, když Burešová do poslední chvíle bojuje proti lživým nařčením v soudním sporu. Zároveň Holland tlumočí beznaděj, která zavládla po vynesení rozsudku, jíž znásobila exhumace Janova hrobu. Z filmu ale přesto na závěr sálá i naděje: V epilogu ve vestibulu metra kdosi rozhodí letáky vybízející k účasti na demonstraci k příležitosti 20. výročí Palachova činu. Přitom právě lednové demonstrace roku 1989 předznamenaly pád komunismu v Československu.

Krev zatčených demonstrantů v roce 1969 v centrále VB. Foto: © HBO, Dušan Martinček

Pro Holland jsou důležité i zdánlivé detaily. Například nenápadná scéna, ve které chce uklízečka v ústředí Veřejné bezpečnosti vytřít schody potřísněné krví od zatčených demonstrantů. Je však při své práci zastavena agentem, který jí řekne, že „je to dobrý“. Něco takového sdělí o povaze doby více než omílání stokrát viděných klišé.

Bolestě přesný a potřebný

Scénář osmadvacetiletého Hulíka, držitele literární ceny Magnesia Litera, zkoumá, jaké dopady měl Palachův čin na společnost. Popis „velkých dějin“ podepírá osudy aktérů osudných lednových dnů. Ve středu dění je logicky Dagmar Burešová (zahraná mladou Slovenkou Tatianou Pauhofovou), která prakticky „převzala“ Janovu pochodeň, když se rozhodla, že se postaví zlu. Měla přitom dvě malé dcery a manžela na dobrém místě v nemocnici. Výhružkám systému naopak podlehne šéf Burešové z advokátní kanceláře, který kvůli bezpečnosti dcery nakonec začne spolupracovat se Státní bezpečností.

Scénárista Hulík obecně nikoho neodsuzuje ani nesoudí. Ve vykreslení prospěchářských slizounů, bezpáteřních aparátčíků, kteří šplhají po stranickém žebříku a kteří v sobě udusili všechno lidské, je však bolestně přesný.

Velkofilm se vším všudy

Holland zkrátka natočila velkofilm. A to nejen ve smyslu velké produkce, která zajistila opulentní výpravu i trikovou výbavu. Hořící keř je skutečně velký film, protože je příběhem obdivuhodného hrdinství a nezlomné vůle. Nevyhne se samozřejmě patosu – ale komu to vadí? Patos, který není hloupě samoúčelný, k velkým a jedinečným příběhům zkrátka patří. Česká historie se mnoha takovými příběhy chlubit nemůže a česká kinematografie už vůbec ne.

Advokátky Dagmar Burešové hájí odkaz Jana Palacha v předem prohraném soudním procesu. Foto: © HBO, Dušan Martinček

Holland natočila komplexní, strhující, mimořádně silné drama, obsahově hutné a formálně vybroušené, které o životě v totalitě vypovídá úsporně, nezkresleně, nečernobíle, a přitom odhaluje zrůdnost a zločinnost sytému, který lámal charaktery.

Na Hořící keř se čekalo. Přišel v době, kdy v Česku v lednu 2013 vrcholily prezidentské volby a média okupovaly diskuze dvou finálních kandidátů. Hořící keř je přitom dílo, které je důležitější než všechny prezidentské debaty dohromady. Připomíná nám, že by se na příběh Jana Palacha nemělo zapomenout, že by se měl stát součástí kulturní paměti národa. A co je důležitější: odkaz člověka, který si cenil morálky národa více než vlastního života, je stále závazkem. Závazkem nesehnout se, nezaprodat, neslevit ze zásad, být slušný, poctivý, nelhat a bojovat za pravdu. Ať to zní jakkoli pateticky.

Hlavně nelhat

Rozhovor se scénáristou Štěpánem Hulíkem

Jeho první kniha Kinematografie zapomnění získala ocenění Magnesia Litera a jeho první realizovaný scénář natočila slavná polská režisérka Agniezska Holland. V rozhovoru pro jádu scenárista Štěpán Hulík říká, že pro něj bylo nejdůležitější, aby si ve scénáři pro snímek Hořící keř nevymýšlel a nelhal.

Pane Hulíku, je Vám jen 28 let. Nebylo to při psaní scénáře na takové téma trochu překážkou?

To nedokážu posoudit. Hlavní mise byla popsat osudy lidí. Není až tak podstatné, v jakém období se příběh odehrává, a zda jsem „u toho byl“. Důležité je k látce přistoupit s empatií.

Přesto jste při psaní musel čerpat z archivů, bavit se s pamětníky.

Samozřejmě. Chodil jsem do archívů, četl dobové noviny, několikrát jsem si dlouze telefonoval s paní doktorkou Burešovou. Nejlepší vhled do normalizační doby mi ale poskytly rozhovory s pamětníky. Desítky lidí mi několik měsíců vyprávěly svoje příběhy. Detaily, postřehy, drobné vzpomínky, dilemata, pochybnosti, radosti. To všechno mi pomohlo. Výsledný scénář jsem nechal přečíst třeba bratru Jana Palacha Jiřímu nebo dceři Viléma Nového Kamile Moučkové. Neměli připomínky. Pokud by ale měli zásadní výtky, projekt by třeba vůbec nevznikl.

Štěpán Hulík, autor scénáře. Foto: © HBO, Dušan Martinček

Nezaobíráte se víc než životem Jana Palacha spíše tím právničky Dagmar Burešové?

Palachův čin mě vždycky fascinoval. Nemůžu říct, že s ním ve všech ohledech souhlasím, ale Janovo odhodlání angažovat se v tom, co se dělo kolem něj a dát všanc to nejcennější, se mě hluboce dotýká. Přemýšlel jsem, jak jeho příběh pojmout. Klasickou biografii z toho udělat nešlo, protože ta sleduje hrdinu od narození, přes důležité okamžiky života až k nějakému konci. U Palacha se vše podstatné soustředí do těch několika minut na Václavském náměstí, kdy uskutečnil svůj záměr. Snažil jsem se najít jiný úhel pohledu. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si před čtyřmi lety přečetl v Lidových novinách článek o soudním procesu hájícím Janovu čest. To bylo ono, to byl ten správný směr pro Hořící keř. Celý příběh tady vlastně i notoričtí znalci uvidí v novém světle. Hlavní postava filmu, Dagmar Burešová, je navíc pokračovatelkou Jana Palacha.

Proč pokračovatelkou?

Stejně jako Jan nebyla lhostejná k tomu, co se kolem ní děje.

Jak probíhala spolupráce s Agniezskou Hollandovou? Co vaše diskuze nad scénářem?

Agniezska nikdy nejedná z pozice síly, nenařizuje nikomu, co má přesně udělat. Spíše navrhuje, podněcuje, ptá se. Takhle vznikal i scénář.

Co podle Vás Palachův čin reprezentuje v současnosti?

Žijeme v době, kdy většina z nás propadá pocitu, že se věci okolo nás nedají změnit, že se všechno stejně rozhodne jinak a jinde. Myslíme si, že se nemá cenu nijak angažovat. Palach svým činem ukázal, že se strašně mýlíme, když takhle uvažujeme. Ukázal nám, že se vždycky dá něco dělat. Ten čtyřicet let starý příběh je velmi současný.


Copyright: Goethe-Institut Praha
leden 2013
odkazy k tématu

Co udělal Jan Palach

Mladý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach se 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil na pražském Václavském náměstí. Protestoval tak proti sovětské okupaci a všeobecné letargii, která po ní zavládla. Kolemjdoucí ho uhasili a byl převezen na kliniku plastické chirurgie v pražské Legerově ulici. Na místě upálení pod rampou Národního muzea se shromáždil dav lidí, dorazila také Veřejná bezpečnost, která zde našla dopis, v němž Palach vysvětloval svůj čin a podepsal se v něm jako Pochodeň č. 1.

Palach podle vzpomínek zdravotnického personálu trval na tom, že existuje skupina následovníků, další pochodně. Mladík popáleninám podlehl 19. Ledna 1969. Sebeupálení vyvolalo ve společnosti různé reakce. Zástupci studentů žádali splnění Palachových požadavků, v řadě měst se konaly tryzny a jeho pohřeb se změnil v masovou manifestaci. Palachův čin veřejně odsoudili straničtí konzervativci, zejména dogmatici libeňské organizace KSČ, kteří hovořili o Palachově zneužití. Tuto tezi rozvíjel právě poslanec ÚV KSČ Vilém Nový.

Zdroj: HBO.cz

Další články k tématu

Hořící keř už je minulost
Rozhovor s producenty nejúspěšnějšího českého filmu loňského roku

Shořet kvůli svobodě
Recenze filmu Hořící keř a rozhovor se scénáristou Štěpánem Hulíkem.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...