Kultura

Hrdinové na jeden den

Foto (detail): ©  Sony / Jimmy KatzFoto (výřez): ©  Sony / Jimmy Katz
David Bowie 2015 | Foto (výřez): © Sony / Jimmy Katz

Berlín bylo rozdělené a obklíčené město – sociotop ve zvláštní politické situaci. Pro Davida Bowieho se stalo v roce 1976 na necelé dva roky útočištěm a zdrojem inspirace. To stačilo, aby dal tehdy ještě mladé a nerozhodné německé pop music důležité impulsy.

Kalifornie Davidovi Bowiemu nesvědčila. Poté, co v Los Angeles natočil album Station To Station, které vyšlo na začátku roku 1976, působil vyhořelým dojmem. Vydatná konzumace kokainu se postarala o zbytek. Nejen slavná kronika americké popové scény západního pobřeží britského spisovatele Barry Hoskinse s názvem Waiting for The Sun referuje o kolapsu a touze po smrti mladého exaltovaného Londýňana, který se po úspěchu ve Starém světě vydal hledat štěstí do Ameriky. Poté, co v roce 1976 s vypětím všech sil dokončil světové turné nazvané Isolar, dostal se Bowie přes několik evropských přestupních stanic do Schönebergu v Západním Berlíně k zakladateli uskupení Tangerine-Dream Edgaru Froesemu. Byl to přesun na odvykací kúru a radikální změna celého uměleckého vývoje. Ze zářivého slunce Hollywoodu do samého centra studené války.

Není náhodou, že popový avantgardista Bowie jako první zakotvil u tvůrců progresivní elektronické hudby, kteří se pohybovali kolem Froeseho. Kromě rané tvorby kapel Kraftwerk, Can a několika krautrockových skupin neměla německá pop music v sedmdesátých letech hvězdě Bowieho formátu moc co nabídnout. Západní Berlín oddělený zdí znamenal pro Bowieho, který až do roku 1978 bydlel na Hauptstraße v Schönebergu, také odchod do anonymity místního undergroundu. Když Bowieho do Berlína následoval z Los Angeles jeho tehdejší kamarád Iggy Pop, s kterým už několikrát spolupracoval ve studiu, zrodila se v Berlíně malá, kreativní buňka. Schöneberg se stal epicentrem glam rocku, „Raw Power“ a avantgardy.

Kreativita Schönebergu

Na začátku bylo pro Bowieho berlínské období sestupem do oparu hnědouhelného vzduchu vanoucího z NDR. Čas strávený v galeriích u obrazů z období Výmarské republiky, v nočním klubu Romy Haag a konečně i hudební impuls v podobě tří důležitých desek Low, Heroes a Lodger, které vznikaly převážně v Hansa Studios (díky finančním příspěvkům města Berlína za poměrně výhodných cenových podmínek) při pohledu na oddíly východoněmecké armády na strašidelně rozděleném náměstí Potsdamer Platz. Bowie dychtivě nasával nové dojmy, které pod patronátem svých producentů vnášel do přetvořené zvukové estetiky. Změna atmosféry vyvrcholila na jednom z nejpregnantnějších singlů Heroes: mrazivé syntetizátory doprovázejí „Hrdiny na jeden den“.

Popový magazín Musikexpress, který tehdy ještě sídlil v Hamburku, zhodnotil Bowieho berlínskou éru roku 1978 v několikastránkové „Special Story“: Díky Bowiemu, Iggy Popovi a produkční genialitě Briana Ena a Tonyho Viscontiho se podařilo dát základy německé punkové avantgardě. Sám Bowie s nikým z pozdějších protagonistů „Nové německé vlny“ přímo nespolupracoval. Ale už vědomí toho, že se popoví velikáni mohou objevit v místních diskoklubech nové vlny, propůjčovalo hudební scéně křídla. A je úplně jedno, jestli největší německý producent Conny Plank (Can, Neu, Kraftwerk), jak se povídá, skutečně nonšalantně odmítl Bowieho nabídku na spolupráci ve studiu. Průkopníci nové vlny v Německu se ve svém směru cítili utvrzeni a Iggy a Bowie najednou popíjeli König Pilsener v německých hospůdkách a nakupovali montérky v obchodě s pracovními oděvy John Glet na Mehringdammu.

Inspirace experimentální kulturou

Experimentální kultura izolovaného města dala Spolkové republice nové centrum přitažlivosti. Takové, které získalo díky nesmírnému úspěchu knihy My děti ze stanice Zoo podle výpovědi Christiane F. v témže momentě také společensko-politickou dimenzi. Bowie, který v jednom televizním dokumentu označil Západní Berlín za „světové hlavní město heroinu“, se ve filmu natočeném podle zmíněného bestseleru dokonce krátce mihl. Nelítostná tvrdost prostředí drog, zuřivá mentalita bez budoucnosti, tanec na sopce - to všechno se mělo brzy odrazit ve staccatovém rytmu punku a Nové vlny a v neposlední řadě i projevit se vší razancí v pouličních bitkách sqatterů.

Rolling Stones a jejich „Street Fighting Men“ ze šedesátých let tak získali další generaci následovníků. V době, kdy v hudebním světě prorazila se svými atonálními útoky formace Einstürzende Neubauten, byl David Bowie už zase někde jinde. Teprve později se v rozhovorech pochvalně vyjadřoval o kapelách Die Tödliche Doris, Sprung aus dem Wolken nebo o ryze ženském uskupení Malaria. Na konci své berlínské éry si multitalent Bowie roku 1978 ještě zahrál hlavní roli ve filmu Davida Hemmingse Krásný gigolo, ubohý gigolo; v posledním snímku, ve kterém účinkovala i Marlene Dietrichová. Bylo to stylové rozloučení, po němž následovala Bowieho popová fáze a s ní i jeho definitivní zařazení do hitparád.

David Bowie za necelé dva roky svého berlínského působení skutečně intuitivně dokázal pospojovat mýty německé popkultury. Pop music vždycky vnímal v širších souvislostech a svým stylem a osobností ji zcela samozřejmě prezentoval jako umění. Nad Berlínem se vznášel duch Andyho Warhola, Velvet Underground a New Yorku. Dá se říct, že díky Bowiemu Německo získalo svůj pop appeal. V každém případě to byl Bowie, kdo dal tehdy ještě nevelké umělecké komunitě v Německu rozhodující impuls, byť to nebyl ten pravý důvod, proč do Berlína přišel. Potom už se vlastní cestou ubírala nejen berlínská umělecká scéna.

Ralf Niemczyk
píše od roku 1982 pro hudební časopisy, jako je "Rolling Stone" o popové kultuře, sportu a o urbanismu.

Copyright: Goethe-Institut e. V., internetová redakce
leden 2016

    Další články k tématu

    Rio Reiser – Německý král
    Rio Reiser byl nejen vynikající muzikant a ikona německého popu, ale vždy také politicky založený člověk. Nedávno vyšla velmi osobní biografie Rio Reisera, jejímž autorem je jeho bratr Gert Möbius.

    Hrdinové na jeden den
    Pro Davida Bowieho se Berlín stal v roce 1976 na necelé dva roky útočištěm a zdrojem inspirace. To stačilo, aby dal tehdy ještě mladé a nerozhodné německé pop music důležité impulsy.

    Kdo to takhle debilně rozbil?
    Odešla Věra Chytilová. Režisérka, která tepala rozbitou dobu před revolucí i po ní.

    Hej, hej, jsem mladej!
    Filip Topol, pianista a zpěvák legendární kapely Psí vojáci, zemřel 19. června 2013. Dva jeho přátelé vzpomínají na jejich společné chvíle a Topolův odkaz.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...