Kultura

Kalifornie Davidovi Bowiemu nesvědčila. Poté, co v Los Angeles natočil album Station To Station, které vyšlo na začátku roku 1976, působil vyhořelým dojmem. Vydatná konzumace kokainu se postarala o zbytek. Nejen slavná kronika americké popové scény západního pobřeží britského spisovatele Barry Hoskinse s názvem Waiting for The Sun referuje o kolapsu a touze po smrti mladého exaltovaného Londýňana, který se po úspěchu ve Starém světě vydal hledat štěstí do Ameriky. Poté, co v roce 1976 s vypětím všech sil dokončil světové turné nazvané Isolar, dostal se Bowie přes několik evropských přestupních stanic do Schönebergu v Západním Berlíně k zakladateli uskupení Tangerine-Dream Edgaru Froesemu. Byl to přesun na odvykací kúru a radikální změna celého uměleckého vývoje. Ze zářivého slunce Hollywoodu do samého centra studené války.

Není náhodou, že popový avantgardista Bowie jako první zakotvil u tvůrců progresivní elektronické hudby, kteří se pohybovali kolem Froeseho. Kromě rané tvorby kapel Kraftwerk, Can a několika krautrockových skupin neměla německá pop music v sedmdesátých letech hvězdě Bowieho formátu moc co nabídnout. Západní Berlín oddělený zdí znamenal pro Bowieho, který až do roku 1978 bydlel na Hauptstraße v Schönebergu, také odchod do anonymity místního undergroundu. Když Bowieho do Berlína následoval z Los Angeles jeho tehdejší kamarád Iggy Pop, s kterým už několikrát spolupracoval ve studiu, zrodila se v Berlíně malá, kreativní buňka. Schöneberg se stal epicentrem glam rocku, „Raw Power“ a avantgardy.

Kreativita Schönebergu

Na začátku bylo pro Bowieho berlínské období sestupem do oparu hnědouhelného vzduchu vanoucího z NDR. Čas strávený v galeriích u obrazů z období Výmarské republiky, v nočním klubu Romy Haag a konečně i hudební impuls v podobě tří důležitých desek Low, Heroes a Lodger, které vznikaly převážně v Hansa Studios (díky finančním příspěvkům města Berlína za poměrně výhodných cenových podmínek) při pohledu na oddíly východoněmecké armády na strašidelně rozděleném náměstí Potsdamer Platz. Bowie dychtivě nasával nové dojmy, které pod patronátem svých producentů vnášel do přetvořené zvukové estetiky. Změna atmosféry vyvrcholila na jednom z nejpregnantnějších singlů Heroes: mrazivé syntetizátory doprovázejí „Hrdiny na jeden den“.

Popový magazín Musikexpress, který tehdy ještě sídlil v Hamburku, zhodnotil Bowieho berlínskou éru roku 1978 v několikastránkové „Special Story“: Díky Bowiemu, Iggy Popovi a produkční genialitě Briana Ena a Tonyho Viscontiho se podařilo dát základy německé punkové avantgardě. Sám Bowie s nikým z pozdějších protagonistů „Nové německé vlny“ přímo nespolupracoval. Ale už vědomí toho, že se popoví velikáni mohou objevit v místních diskoklubech nové vlny, propůjčovalo hudební scéně křídla. A je úplně jedno, jestli největší německý producent Conny Plank (Can, Neu, Kraftwerk), jak se povídá, skutečně nonšalantně odmítl Bowieho nabídku na spolupráci ve studiu. Průkopníci nové vlny v Německu se ve svém směru cítili utvrzeni a Iggy a Bowie najednou popíjeli König Pilsener v německých hospůdkách a nakupovali montérky v obchodě s pracovními oděvy John Glet na Mehringdammu.

Inspirace experimentální kulturou

Experimentální kultura izolovaného města dala Spolkové republice nové centrum přitažlivosti. Takové, které získalo díky nesmírnému úspěchu knihy My děti ze stanice Zoo podle výpovědi Christiane F. v témže momentě také společensko-politickou dimenzi. Bowie, který v jednom televizním dokumentu označil Západní Berlín za „světové hlavní město heroinu“, se ve filmu natočeném podle zmíněného bestseleru dokonce krátce mihl. Nelítostná tvrdost prostředí drog, zuřivá mentalita bez budoucnosti, tanec na sopce - to všechno se mělo brzy odrazit ve staccatovém rytmu punku a Nové vlny a v neposlední řadě i projevit se vší razancí v pouličních bitkách sqatterů.

Rolling Stones a jejich „Street Fighting Men“ ze šedesátých let tak získali další generaci následovníků. V době, kdy v hudebním světě prorazila se svými atonálními útoky formace Einstürzende Neubauten, byl David Bowie už zase někde jinde. Teprve později se v rozhovorech pochvalně vyjadřoval o kapelách Die Tödliche Doris, Sprung aus dem Wolken nebo o ryze ženském uskupení Malaria. Na konci své berlínské éry si multitalent Bowie roku 1978 ještě zahrál hlavní roli ve filmu Davida Hemmingse Krásný gigolo, ubohý gigolo; v posledním snímku, ve kterém účinkovala i Marlene Dietrichová. Bylo to stylové rozloučení, po němž následovala Bowieho popová fáze a s ní i jeho definitivní zařazení do hitparád.

David Bowie za necelé dva roky svého berlínského působení skutečně intuitivně dokázal pospojovat mýty německé popkultury. Pop music vždycky vnímal v širších souvislostech a svým stylem a osobností ji zcela samozřejmě prezentoval jako umění. Nad Berlínem se vznášel duch Andyho Warhola, Velvet Underground a New Yorku. Dá se říct, že díky Bowiemu Německo získalo svůj pop appeal. V každém případě to byl Bowie, kdo dal tehdy ještě nevelké umělecké komunitě v Německu rozhodující impuls, byť to nebyl ten pravý důvod, proč do Berlína přišel. Potom už se vlastní cestou ubírala nejen berlínská umělecká scéna.