Kultura

Když se historie chytne za nos

Foto: © Lenka Hatašová
Obálka českého (2009) a německého (2018) vydání, © Nakladatelství Host | © Klak Verlag

Když roku 2009 vyšel román „Vyhnání Gerty Schnirch“, odvaha, již si tematizování dlouho tabuizovaného vyhnání sudetských Němců z Československa žádalo, si zasloužila literární ocenění. Rok nato spisovatelka Kateřina Tučková za svůj román obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera. Překlad do němčiny vyšel až devět let poté – pod titulem „Gerta. Německá dívka“.

Německá média pozitivně hodnotí důkladnou rešerši a zpracování tématu, přestože román nezůstal prost různých klišé. Nakonec však převládá nadšení z živého ztvárnění zlomených realit, které sahá až po generaci vnoučat.

Třicátnice Kateřina Tučková o těchto temných místech v historii rodného Brna dlouho nevěděla.

„Když jsem se pak jednoho dne nastěhovala do svého prvního vlastního bytu, každý den jsem chodila kolem nápisu na staré fasádě ‚Mährische Glas- und Spiegelindustrie‘. A protože jsem nic nevěděla o tom, že by v tomto městě kdy žili Němci, začala jsem být zvědavá. Proč je tam něco takového napsáno v roce 2002, 2003?“ vyprávěla spisovatelka kanálu Deutsche Welle.

Roky sbírala materiál, hovořila s pamětníky, pročítala historické dokumenty a narážela na tabu: „Snažila jsem se o tom hovořit se sousedy, ale ti o Židech a Němcích, co dříve žili v naší ulici, nechtěli hovořit.“

Výpovědi pamětníků zhuštěné do románu

Dozvěděla se o brněnském pochodu smrti v noci z 30. na 31. května, který se týkal téměř všech Němců. Ten byl v době komunismu – a ještě i roky poté – zamlčován.

Historici zmiňují zaručený počet 2000 smrtelných obětí, Tučková však tvrdí, že jich muselo být mnohem více – až 2650:

„Je bohužel nemožné podat zaručeně přesná čísla. Po několikaletém bádání bych počet obětí v hromadném hrobu u Pohořelic opravila z 453 na 900. A počet těch, co zahynuli během pochodu, odhadem 1750.“

Tučková brněnský pochod smrti popisuje jako divoký, spontánní akt pomsty doposud utlačovaného obyvatelstva, který byl plánovaný. Proto svoji hlavní postavu Gertu a její dceru Barbaru ve věku kojence posílá na vyčerpávající pochod, který přežije jako nuceně nasazená ve vesnici Perná na hranicích s Rakouskem. Když Tučková vymýšlela postavy, využila vyprávění pamětníků, jež románově zhustila. O své protagonistce říká: „Během rešerší jsem se dozvěděla o příběhu Gerty, 21leté dívky s miminkem, která roku 1945 musela podstoupit pochod smrti, společně s 19 800 dalšími brněnskými ženami, dětmi a staršími lidmi.“

Rozum místo pomsty

Jako téma románu si Kateřina Tučková vybrala kapitolu česko-německých dějin, která na obou stranách ukazuje nesčetná utrpení, která zasahují celé generace. Přestože do svého románu zahrnula také utrpení Čechů v době „Protektorátu Čechy a Morava“, s pravděpodobně více než 40 000 oběťmi, od myšlenky německé kolektivní viny se Tučková jasně distancuje. Myšlenku individuální viny za totalitní systémy konsekventně artikuluje paní Zipfelová z Perné, na jejíž polích byla Gerta několik let totálně nasazená:

„I kdyby byla jedna z nich von Neurathová, copak takové ženské s malýma děckama za něco můžou?“

„No třeba za novou árijskou generaci, teta.“

„Ale dej pokoj, prosím tě, to jsem žertovala. Stůj nohama na zemi. Tohle jsou obyčejné ženské.“

Přestože v některých pasážích se blýská na lepší časy, Gerta až do své smrti v 76 letech neprožije nikterak šťastný život. V téměř nekonečných pasážích se autorka věnuje česko-německé nesmiřitelnosti po druhé světové válce, která protagonistku roztrpčuje.

Máme tu německy hovořícího otce, kterého s árijskou nadutostí nechává říct: „Co Čech, to lokaj, národ srabů, co se klidně prodají.“ Nebo česká matka, jejíž bezmoc graduje téměř až v oportunismus: „Kdepak, nenapadlo by ji se proti němu vzpírat, ji ne. Ona mu vděčí za dvě krásné děti, spořádanou domácnost, blahobyt.“

To jsou fasády Brna 50. let, které zdá se nedovolují architektonickou synergii českého a německého stavitelství: „Jen jedno se nezměnilo. Nepsaný zákon, v němž každá generace na mapě města pokračovala, a sice že se německé a české cesty měly křížit co možná nejméně.“

Pozdní zadostiučinění

A ještě je tu Gertina dcera Barbora, která po návratu vyrůstá v Brně a ve třídě ji šikanují za její německý původ: „Ale i tak jsem ho dál měla za tátu a vykládala jsem o něm spolužákům, když se blbě ptali, jestli mám i německého tátu.“

Až do pozdního věku je zřetelné Gertino roztrpčení z izolování od české společnosti. Stará, zchudlá a znavená ranami osudu Gerta umírá v úzkém kruhu rodiny, kterou tvoří její dcera, švagr a vnouče. Poslední, zklamaná slova pronese její dcera: „Bez muže, bez citu, zamrzlá v nenávisti vůči téhle společnosti a babrající se nakonec jenom v té své touze po omluvě. (…) Nemůžu si pomoct, ale mám prostě dojem, že kromě těch dvou tří let se strýcem Karlem máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život.“

Tučkové se nicméně daří – i přes bez nadějný konec její hrdinky – v románu předjímat dnes již započaté česko-německé smíření. A to v postavě vnučky Blanky, která se angažuje za to, aby město Brno oficiálně uznalo pochod smrti, a tím babičce zjedná naděje na pozdní zadostiučinění: „Hezky to zní, říkala si, hezky. Zní to, jako by se historie chytla za nos a mohla se opravdu ústy těch, jejichž otcové běhali po českých brněnských chodnících, omluvit. “

Trvalo mnoho let, než pionýři kulturních kruhů politiky přiměli k tomu, aby přiznali lítost nad pochodem smrti a obětem a jejich rodinám se omluvili. Po dřívějším vyjádření lítosti a několikaletém diplomatickém potřásání rukou se až v roce 2015 město Brno oficiálně omluvilo v rámci Deklarace smíření a společné budoucnosti. „Velké symbolické gesto,“ říká Kateřina Tučková.

Maria Köpf | jádu
Překlad: Tereza Semotamová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ – Neužívejte dílo komerčně – Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-ND 4.0).
červen 2019
odkazy k tématu

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...