Život

Dnes je už pozdě

Foto: © ČTK | Brenkus PeterFoto: © ČTK | Hejzlar Jaroslav
Vladimír Mečiar (vlevo) a Václav Klaus podepisují dohodu o rozdělení federace, 29. října 1992 ve Vile Tugendhat v Brně.

Od té doby, co byl vynalezen nacionalismus, se lidé zabývají tím, jak moc se od sebe liší. Pokud se jim podaří zjistit, že má více lidí rádo nějaké konkrétní jídlo a o vaření se dokáží bavit stejným jazykem, prohlásí se za národ a usilují o vlastní stát.

Před mnoha lety vznikla představa, že Češi, Moravané a Slováci tvoří jeden národ, a proto by jeden stát mít měli. Vznikla idea Československa. Sice se obvykle soustředíme na rozdíly mezi Čechy a Slováky, nicméně kdysi působila avantgardně i představa, že mají něco společného Čechy a Morava, tedy Češi a Moravané. O Slezsku ani nemluvě.

Nicméně Československo vzniklo, protože Masaryk, a mnozí další s ním, byli velmi zdatnými politiky. Což jsou obecně lidé, kteří dnes chybí oběma zemím, ale nepředbíhejme. Masarykovo postavení před vznikem státu by šlo dnešními slovy asi označit za brand managera nebo vedoucího marketingu. Přesvědčil ostatní země, které již existovaly, že existuje také Československo, jen se o tom zatím neví.

Československo již mátlo svým názvem

Československo vzniklo na troskách Rakouska-Uherska. Již svým názvem přitom mátlo, protože jím zakrývalo prostý fakt, že na jeho území žijí tři miliony Němců a to na území, na kterém žili po staletí. Oddělením od Rakouska však proces rozdělování neskončil. Po válce byli odsunuti Němci, ale jimi obývaný prostor nám zůstal. Dodnes se Sudety nepodařilo dát do pořádku. Ekonomicky a politicky nám neustále připomínají, že zde bylo něco nějak jinak.

Po sametové revoluci se začalo brzy intenzivně řešit, že toho Češi a Slováci zas tak moc společného nemají. Podobný jazyk se zdál najednou podobný mnohem méně. Až se náhle zdálo, že jsou naprosto nesrozumitelné. Také se ukázalo, že pokud mají Češi rádi řízek a Slováci zase halušky, pak už se nemají o čem bavit a mít společný stát tak nedává žádný smysl.

Obě země mají společnou touhu svých obyvatel po uniformitě. Aby se nikdo moc nelišil a každý si myslel totéž. Neschopnost akceptovat jinakost se projevuje v neschopnosti vést dialog a chápat, že někdo jiný si může myslet něco odlišného. Tato neschopnost se projevuje také jako nezájem se o jakýkoli dialog pokoušet. Silnější prosadí svou a na ostatní se moc nehledí.

Foto: © ČTK | Brenkus Peter
Vladimír Mečiar (vlevo) a Václav Klaus jednají o rozdělení federace, 26. října 1992 v zahradě Vily Tugendhat v Brně.

Dohodli se, že se na ničem dohodnout nedokážou

Když se vyskytly v porevolučních časech první problémy a konflikty, místo jejich řešení se začala hledat cesta oddělení obou států. Tehdejší politice dominovali dva alfa samci. Na české straně Václav Klaus, na slovenské Vladimír Mečiar. Oba se rychle dohodli, že se na ničem dohodnout nedokážou a tak se o to ani nebudou snažit. Rozdělili si dvorek, aby mohl být každý z nich náčelníkem na své půlce a nikdo mu do toho nekecal.

Lidem to bylo celkem jedno, jako ostatně všechno, a tak rozdělení nestálo nic v cestě. Jako jeden z úspěchů se dodnes prezentuje, že se nikomu nic nestalo. Nevznikl žádný ozbrojený konflikt, žádná občanská válka. Jistě je to pravda. Určitě je to lepší, než kdyby to bylo nějak jinak. Ale možná to není způsobeno jen genialitou obou národů, jako spíš jejich letargií a nezájmem o věci veřejné. Rozhoduje přece vůdce a ostatní mu do toho nemluví.

Z jedné země vznikly dvě malé a podobně bezvýznamné. Oddělením sledovaly zajištění vnitřní jednoty. Opět. Doufaly, že se každá zvlášt o sebe postará lépe, protože bude moci lépe sledovat a hájit zájmy svých obyvatel, protože všichni Česi chtějí to stejné a Slováci také. Ukázalo se, že je to nesmysl. Dnes jsou proto obě země v podobné situaci, kdy si její obyvatelé nerozumí a neumí se na ničem domluvit, protože se to nikdy ani nepokusili naučit.

Už není co dělit

Stojí proti sobě obyvatelé měst a venkova. Hlavní město proti zbytku země. Prosperující regiony utíkají těm periferním a opuštěným. Mladí nerozumí starším a obráceně je to ještě horší. Všichni chtějí někam jinam, ale uvízli v hranicích svých států. Jediným známým řešením je další dělení. Jenomže už není co dělit.

A tak zde máme dvě země, které jsou rozděleny vnitřně. Obyvatelé každé z nich přesto projevují sympatie k té druhé. Ukázalo se, že si lidé z obou zemí stále rozumí a mohou se vzájemně navštěvovat a také žít v té druhé. Nutně se proto musíme ptát, jestli to všechno mělo vůbec nějaký smysl. Jestli by nás život v jednom státě jednou přece jen nedonutil diskutovat a chápat druhé. Pomohlo by to oběma zemím. Ale na to už je dnes pozdě.

Stanislav Biler
(* 1982) je český sociolog, spisovatel a publicista. Vystudoval obor sociologie a mezinárodní vztahy a evropská studia. Přispívá do časopisů „Finmag“, „Respekt“, či do „Hospodářských novin“. Na podzim 2017 mu vyšel román „Nejlepší kandidát“, politická satira o prezidentském kandidátovi Janu Novákovi.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
listopad 2017

    Rozdělení Československa

    Československo vzniklo jako nový stát na podzim roku 1918. Existovalo až do konce roku 1992 – s krátkým přerušením v době druhé světové války. Po jednáních premiérů vzešlých z voleb v roce 1992 – Václava Klause a Vladimíra Mečiara – parlament rozhodl o rozdělení Československa (bez jakéhokoli referenda), čímž vznikly dva samostatné státy – Česko a Slovensko. Podle průzkumů veřejného mínění byla krátce před rozdělením většina obyvatelstva v obou zemích (65 % v Česku, 55 % na Slovensku) proti rozdělení. 1. ledna 1993 pak Československo právně zaniklo.

    Zdroj: wikipedie

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect