Konečně se mi podařilo sejít se s Janem Soldatem. Tento mladý režisér za pár dnů oslaví třicetiny a za měsíc ukončí Hochschule für Film und Fernsehen „Konrad Wolf“ v Postupimi. Režíroval mimo jiné krátké filmy „Nehotový“ („Der Unfertige“), kterého jsem viděl cestou do Berlína a je nominovaný na Cenu německé filmové kritiky, nebo „Kázeň a pořádek“ („Zucht und Ordnung“), který běžel v rámci pražského Das Filmfestu.

Jane, na Berlinale máš místo v porotě festivalové sekce Generation14+. Jak ses k němu dostal?

Před dvěma lety jsem natočil třicetiminutový film pro mladé publikum, běžel na Berlinale v soutěži sekce Generace. A teď mě oslovili, abych dělal porotce. Takže vlastně docela jednoduše.

Kdo jsou další členové poroty?

Jsme tři. Já, režisérka z Kostariky (Laura Astorga Carrera, pozn.), ta měla v rámci Generace loni dlouhý film. A ještě Bird Runningwater, vedoucí programu „Native American and Indigenous“ na Sundance Institute. Jsme poměrně různorodá skupina.

Kolik cen porota udílí?

Dvě – cenu za nejlepší film a cenu za nejlepší krátký film.

Co charakterizuje filmy, které v rámci téhle sekce můžou diváci vidět?

Jsou to filmy pro mladé publikum, kolem 14 až 16 let, zabývající se realitou mladých lidí. Často se jedná o neznalost, neochotu něco dělat, problémy při seznamování se nebo v rodině... Ale nejsou to filmy, které by se zaměřovaly jen na mladé publikum, a i diváci jsou různého věku. I když převažují asi ti kolem osmnácti dvaceti let.

Do jury ses dostal díky filmu pro mladistvé, tvoje další snímky jsou ale spíš pro dospělé publikum. Dalo by se říct, že je tvoje téma homosexualita? Jak ses k němu dostal?

Vlastně ne, já svoje filmy nevnímám jako teplé nebo homosexuální, ať už to znamená cokoliv. Nemyslím si, že je to moje téma. Určitě mě zajímá sexualita, to je samo o sobě velké téma. A témata jako blízkost nebo tělo jako takové. Ale v případě Klause (vystupujícího v Nehotovém, pozn.), to je pro mě film o svobodě a hranici mezi mocí a kontrolou. Důležitá je také touha být milovaný... Jde mi vždycky o nějakou energii, asi to nevíš, zkoušel jsem podobné filmy točit i s heterosexuálními páry, ale tam se to vždycky nějak zaseklo, to hlavní zůstalo skryté. A mně se líbí, když postavy hovoří o svojí sexualitě otevřeně – to pro mě ve filmu hraje klíčovou roli. Ale máš pravdu, že hodně pracuji s teplými postavami, právě proto, že se dokáží více otevřít. Ten film je právě o této otevřenosti, líbí se mi, když jsou protagonisti naprosto upřímní a beze studu.

Tvoje filmy jsou pro mě osobně především velmi lidské. Jaké jsou ale reakce publika?

U filmu Kázeň a pořádek byly vlastně vždycky pozitivní. V případě Milovaného /Geliebtú to bylo husté, tam jde divák hodně na hranici – ten film se zabývá sexem se zvířaty a tady jsme zažili hodně odmítavých reakcí, protože je to citlivé téma. A teď s Klausem je to hlavně údiv. To je ale dáno hlavně délkou filmu, má skoro padesát minut. Takže divák tu postavu opravdu cítí, může se jí dotknout...

Jak hledáš postavy, se kterými pak točíš?

Hlavně na internetu, procházel jsem servery, kde se setkávají homosexuálové, aby našli partnera na sex. Samozřejmě ne vždy jen na sex, ale... A pak jsem napsal, setkali jsme se, vlastně hned od začátku s kamerou – chtěl jsem získat odstup, ne se osobně seznámit. Samozřejmě jsem musel vždy poměrně dlouho hledat, než jsem našel někoho, koho bych chtěl ukázat. A často jsem s lidmi musel přestat točit, protože se přestali chtít ukazovat. Určitá míra exhibicionismu je pro mě právě v dokumentu zásadní, musím pracovat s lidmi, kteří se chtějí ukazovat, rozhodně je nechci nijak vysávat.

Pokud se nepletu, točil jsi zatím samé krátké filmy. Označil by ses za autora krátkých filmů, nebo je pro tebe tenhle žánr jakýmsi předstupňem, než natočíš celovečerní film?

Předstupeň to určitě není, ale za autora výhradně krátkých filmů bych se neoznačil. Vyberu si téma, na kterém chci pracovat, a ono si řekne o svou délku. Třeba s Klausem jsem se chtěl tématu věnovat co nejhlouběji, ale bylo mi jasné, že finální verze nemůže mít přes padesát minut. Bylo by to příliš.