NEWrope

Digitálně jednotná v rozmanitosti

Foto: © Erik Marquardt
Johannes Hillje: „Kdo má mít rád Evropu, musí v ní vidět užitek“ Foto: © Erik Marquardt

Evropská internetová platforma místo mnoha národních: Mohla by více sblížit občanky a občany EU – a přitom konkurovat Facebooku a Netflixu. To je myšlenka politického poradce Johannese Hilljeho.

Co EU chybí k živé demokracii? Především evropská veřejnost se vším, co k ní patří: diskusemi, hádkami, výměnou myšlenek a zkušeností, vzájemnou inspirací. To vše se dosud odehrává převážně na národní úrovni. Evropané hodně mluví jeden o druhém – ale málo jeden s druhým.

Politický poradce Johannes Hillje má nápad, jak by bylo možné tuto mezeru zaplnit: vytvořením Evropské platformy. Ta by neměla být jen evropským Facebookem, představovala by kompletní digitální infrastrukturu pro všechny Evropanky a Evropany – se zprávami, zábavou, sociálními sítěmi, možnostmi participace a aplikacemi, díky nimž by uživatelé pocítili užitek evropské integrace, například při hledání práce.

„Kdo má mít rád Evropu, musí v ní vidět užitek. Kdo má cítit evropsky, musí mít s Evropou osobní zkušenost. Kdo má myslet evropsky, musí umět evropsky jednat.“ – Johannes Hillje na „Evropské platformě“

Katharina Wiegmannová se s Johannesem Hilljem setkala v Berlíně a mluvili spolu o potenciálech Evropské platformy.

Jak by podle Vás měla vypadat ideální evropská předvolební kampaň?

V celoevropské předvolební kampani by se nehádaly o nápadech pro Evropu jen německé strany – o evropských konceptech by debatovaly evropské stranické rodiny. Měli bychom předvolební kampaň, která by se neomezovala jen na jednotlivé národy, ale rozšířila by se na celou Evropu.

Francouzský prezident Emmanuel Macron [uveřejněním příspěvku v médiích 28 členských států EU, pozn. red.] to určitým způsobem zvládl, ale musel na to oklikou přes 28 národních novin a neměl centrální evropské médium, kde by svůj příspěvek mohl publikovat.

Co ještě potřebujeme, aby si občanky a občané mohli v předvolební kampani utvořit informovaný názor?

Součástí předvolební kampaně jsou duely kandidátů na evropské úrovni. V posledních evropských volbách roku 2014 jsme měli první televizní duel mezi špičkovými kandidáty evropských stranických rodin. To byl pro evropské volby pokrok – ale moc lidí se nedívalo. Podstatným důvodem bylo, že národní rozhlasové stanice, které duel vysílaly, se nerozhodly zařadit jej do hlavního programu; duel běžel například na stanicích Phoenix nebo BBC Parliament Channel, tedy vedlejších kanálech.

Skutečně evropská předvolební kampaň by ovšem neměla umožnit jen televizní duel, ale také neustálé soupeření mezi kandidáty z celé Evropy – nejen z vlastní země. To by například také znamenalo, že němečtí občané by se pravidelně mohli vyptávat člena evropských sociálních demokratů kandidujícího na předsedu Evropské komise, Franse Timmermannse. Ten by měl být vidět nejen v Nizozemsku, možnost ho oslovit by měly mít všechny Evropanky a Evropané.

A v německých médiích by samozřejmě měli dostat prostor také komentátoři z Itálie, Řecka, Dánska a Maďarska, abychom získali opravdu evropský pohled na politiku.

Jak přesně by zde mohla pomoci „Evropská platforma“?

Evropská platforma nejprve vytvoří evropský komunikační prostor. Platforma v digitálním smyslu je přece zprvu jen infrastruktura, jak sblížit lidi – a věřím, že sblížit Evropany je potřeba.

Zajímavé na digitalizaci je, že jsme ještě nikdy nemohli tak snadno překonávat zeměpisné, jazykové a kulturní hranice.

„Ne všichni lidé se zajímají o politiku. Široké vrstvy společnosti ale konzumují Netflix.“

Na Facebooku máme přátele ze všech zemí světa. Evropská politika promeškala jedinečnou příležitost tím, že tyto možnosti přeshraniční a nadnárodní komunikace zatím nijak intenzivněji nevyužila pro evropskou integraci. Nepřítomnost evropské veřejnosti byla ostatně už odjakživa považována za hlavní překážku pro vznik skutečné evropské demokracie. Demokracie potřebuje veřejnost, to je zcela jasné.

Podíváme-li se na nízkou volební účast v evropských volbách, můžeme si klást otázku: Chtějí se Evropanky a Evropané vůbec sbližovat?

Máte naprostou pravdu: Zájem o evropskou politiku je menší než o politiku národní. Já ale navrhuji, abychom v Evropě netvořili jen politický komunikační prostor, nýbrž veřejnost, která bude schopná dostát veškerým požadavkům veřejné a mezilidské komunikace.

Nemůžeme udělat tu chybu, že budeme evropskou veřejnost chápat jen ve smyslu konzumentů zpravodajství. Tím opět dosáhneme jen na ty, kteří už zájem o politiku mají a pravděpodobně jsou i velmi poevropštění. Navrhuji, abychom v evropském komunikačním prostoru stejně a se stejnou prioritou vytvořili také nabídku zábavy.

Ne všichni lidé se zajímají o politiku. Široké vrstvy společnosti ale konzumují například Netflix – pak bychom přece na podobné platformě mohli vytvořit i evropskou nabídku seriálů, které nezobrazují americký způsob života, nýbrž evropský.

Už dnes Němci rádi sledují skandinávské krimiseriály…

V kulturní nabídce se odráží národní pestrost. Měla by ovšem zobrazovat také evropskou jednotu – tedy něco jako House of Cards z Bruselu, reality show o výletě Interrailem, evropský seriál o vaření… V Evropě přece skutečně žijeme pospolu, ale v kulturní a popkulturní nabídce se to zatím jinak výrazně nezrcadlí. K tomu by právě mohla sloužit podobná platforma.

Píšete, že Evropa se točí v začarovaném kruhu konfliktů, zpráv a nacionalismu. Jak to myslíte?

Zpravodajství o Evropě přinášelo v posledních deseti letech zejména informace o krizích. Není se čemu divit, Evropa se totiž musela potýkat s řadou problémů, jako např. s krizí eurozóny, migrační tematikou a brexitem – které stále nejsou minulostí.

Krize mají zpravodajskou hodnotu, proto se o nich informuje. Krizové zpravodajství o Evropě je ovšem zvláštní v tom, že národy, které jsou součástí Evropské unie, v případě krize hovoří především jeden o druhém, a ne jeden s druhým. A jejich rétorika bývá plná diskriminace a despektu.

„Zpravodajství o Evropě bylo v posledních deseti letech zejména krizovým zpravodajstvím“

Můžete uvést příklad?

V diskurzu o řecké krizi se v Německu mluvilo o „nenasytných Řecích“, o „Řecích na mizině“ – tyto pojmy najednou pronikaly dokonce i do článků, které s ekonomickými nebo politickými tématy nijak nesouvisely. Oproti tomu v řeckém zpravodajství se objevily velmi negativní výrazy o Německu. Člověku se u toho vybavila Třetí říše a cítil se podřízený šetřicímu diktátu. I v tom spočíval ten vzájemný despekt.

Opětovně k tomu došlo o kousek dál v migrační debatě, tam byly protihráčem Německa země visegrádské čtyřky. Znovu se objevil diskurz dvou obětí: Němci si připadali jako oběti nedostatečné solidarity visegrádských států a zásobovači uprchlíků. Visegrádské státy měly pocit, že jim Německo uprchlíky vnucuje a že jsou oběťmi německého moralizování.

Opět mluvili jeden o druhém pohrdavě, konstruktivní dialog nevedli. V zemích, kterých se obě krize nejvíce dotkly, je výsledkem to, že mezi obyvatelstvem pozorujeme narůstající sepětí s národem a klesající sepětí s EU.

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Jako hlavní překážku vidím rozdílnost jazyků…

Myslím, že jazykem evropské veřejnosti musí být překlad. Nemůžeme očekávat, že všechny občanky a občané v Evropě budou mluvit jediným jazykem. Musíme být schopni komunikovat ve všech oficiálních evropských jazycích. V tom nám do budoucna pomůže umělá inteligence (UI).

„Jazykem evropské veřejnosti musí být překlad“

UI může už dnes v reálném čase překládat dvěma lidem, kteří mluví rozdílnými jazyky. Ve facebookovém Messengeru je v USA při chatování možnost živého překladu mezi španělštinou a angličtinou.

Právě do této oblasti by Evropa měla silně investovat, aby problém jazykové bariéry omezila – do UI obecně, ale také do překladu pomocí UI jako takového.

Přesně to je zřejmě stěžejním bodem myšlenky „Evropské platformy“: Bude stát poměrně dost peněz. Jak se to má financovat?

Například přes digitální daň. Bylo by vhodné přimět největší digitální podniky k tomu, aby v Evropě odváděly férový daňový příspěvek. Tím by bylo možné získat přibližně 4 až 5 miliard eur ročně – to už by této platformě poskytlo skutečně komfortní finanční výbavu.

Předpokládejme, že to s tímto financováním klapne: Kdo by měl „Evropskou platformu“ uvést do praxe?

Můj návrh zní, aby Evropskou platformu realizovaly veřejnoprávní rozhlasové instituce. V Evropské vysílací unii (EBU) sedí evropští zástupci veřejnoprávní sféry u jednoho stolu už dnes. Oni jsou tím správným aktérem, kdo by obdobnou platformu mohl realizovat, je totiž potřeba orientovat ji na obecné blaho.

Proč ne soukromý poskytovatel?

Soukromé platformy internetu dominují, ale umožnit na internetu demokratický diskurz se jim dostatečně nepodařilo. Demokratická pravidla tam mají vedlejší prioritu. Facebooku, Googlu a spol. jde v první řadě o to, aby lidé interagovali, a tím vytvářeli data, která pak tyto platformy zpeněžují. To je obchodní model ekonomiky pozornosti, a ne diskurzivní model demokracie.

To ale také znamená, že „Evropská platforma“ by opět byla projektem shora. Nebyla by to spíš voda na mlýn pravicových populistů? Umím si představit ty nadpisy: „Prolhaný tisk – teď i celoevropsky?“

Nejprve by bylo třeba zeptat se potenciálních uživatelů, co za přidanou hodnotu by na takové platformě očekávali, aby ji pak i využívali. Jedná se o opak toho, jak byla EU dosud konstruována, totiž velice silně shora.

„Uživatele lze získat jen tehdy, když jim nabídneme něco, co na jiných platformách nedostanou“

Vezměme si Euronews. To byl vždycky elitní projekt; chtěli se stát evropskou CNN, ale nikdy se neptali, jestli evropské občanky a občané na evropský zpravodajský kanál vůbec čekají. Očividně nečekali.

Proto bych se ze všeho nejdřív rád zeptal občanek a občanů, co by taková platforma měla nabízet, aby ji využívali.

Představme si například sedmnáctiletého středoškoláka z venkovského regionu v Braniborsku… Jaký by mohl mít zájem na využívání „Evropské platformy“ právě on?

Velkým problémem dnešní EU je, že se neustále opakuje, jak „z Evropy profitují všichni“, ale ve skutečnosti si zdaleka ne všichni uvědomují, o jaký profit se jedná, anebo z ní někteří dokonce opravdu žádný prospěch nemají. Sedmnáctiletého kluka by třeba mohlo napadnout, že v létě pojede na brigádu do Portugalska nebo Španělska. Dnes by neměl žádné vhodné kontaktní místo, kde by mohl najít práci v těchto zemích. Existuje velice špatný pracovní portál Evropské komise, kde jsou ovšem pracovní nabídky například ve Švédsku uvedeny jen ve švédštině. Něco takového by šlo udělat lépe – například přes pracovní aplikaci, která by mohla být součástí Evropské platformy.

Jak se má „Evropská platforma“ prosadit vedle „Velké pětky“ společností Microsoft, Google, Apple, Facebook a Amazon?

Nelze jen jednoduše kopírovat YouTube nebo Facebook a veřejně to financovat. Myslím, že uživatele lze získat jen tehdy, když jim nabídneme něco, co na jiných platformách nedostanou.

Tím by byla evropská nabídka zpravodajství, tím by byly možnosti politické participace v rámci EU, tím by byla zábavní a kulturní nabídka v evropském smyslu a tím by byly i aplikace, s nimiž by bylo možné používat Evropu a profitovat z evropské integrace.

A navíc: veřejnoprávní platforma může zcela jinak zacházet s ochranou osobních údajů než platformy soukromé. Osobní údaje by nebyly součástí obchodního modelu, a tak by bylo možné nabídnout vyšší úroveň jejich ochrany. Myslím, že tohle je faktor, na který lidé slyší čím dál tím víc.

Už jste vlastně někdy zkoušel ve veřejnoprávním sektoru zaklepat a svůj nápad představit?

Dávám rozhovory a lidé mě i aktivně vyhledávají. Konkrétní úvahy existují i ve veřejnoprávním sektoru samotném, takže Evropská platforma není žádnou utopií, ale nápadem, na jehož realizaci už se pracuje. Deutsche Welle brzy zřídí německo-francouzskou platformu, nebude to sice celoevropské, ale bude to první krok. Intendant ARD Ulrich Wilhelm už dlouho mluví o evropském YouTube.

Představitelé veřejnoprávního sektoru v Evropě si uvědomili, že chtějí-li obstát v digitálním prostoru, musejí se napříč Evropou semknout.

Cítím z vás velký optimismus ohledně toho, že skutečně může existovat cosi jako evropská identita mimo identitu národní…

Ta už dneska opravdu existuje! Většina Evropanů se necítí jen jako Francouz, Němec, Španěl nebo Švéd. Většina Evropanů se cítí jako občan své země – a jako Evropan. A mimoto také jako občan svého regionu. Identity jsou něco jako cibule s různými vrstvami. Jedná se o vrstvu lokální, národní a evropskou.

S pocitem sounáležitosti Evropa velký problém nemá. Jen nám chybí veřejný prostor, kde lidé svému pocitu evropanství skutečně mohou dát průchod. Tento prostor bych jim rád poskytl.




Tento text vyšel nejprve na Perspective Daily – „Pro novinařinu, která se ptá: Jak to může pokračovat?“

Děkujeme za svolení k opětovnému uveřejnění!

Rozhovor vedla Katharina Wiegmann.
Překlad: Tereza Jůzová

Copyright: © Perspective Daily
20. března 2019

    Johannes Hillje

    Johannes Hillje je nezávislý politický poradce a policy fellow v berlínském thinktanku „Das Progressive Zentrum“ (Progresivní centrum). Před evropskými volbami roku 2014 pracoval jako manažer předvolební kampaně Evropské strany zelených. V únoru 2019 mu vyšla kniha Plattform Europa (Evropská platforma).

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...