Před časem jsem potkala svého kamaráda Honzu. Přetřásali jsme jako obvykle témata jako práce, škola, vztahy, doma. Honza se najednou zarazil a přerušil mě: „Poslouchej, já si uvědomil, že o vás Vietnamcích vlastně nic nevím. Potkávám vás na ulici, v obchodech, v šalině, žijeme vedle sebe už několik let, ale nic o vás nevím. A nejenom já, spousta dalších Čechů určitě taky. Přijde mi to hrozně zvláštní. Tobě ne?“

Upřímně, Honzo, mně taky, ale až poslední dobou. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem chodila na základku a na gympl, nepamatuju si, že bych se kdy s někým bavila o tom, jaké to je: vyrůstat jako Vietnamka mezi samými Čechy, ve škole vtipkovat česky a doma vietnamsky, na Vánoce si s kamarády dávat dárky a s rodinou jíst závitky na Nový rok. Nikdo se o to nikdy nezajímal a já se tím vlastně ani nezabývala. Mým hlavním cílem v té době bylo totiž co nejvíc zapadnout – ať už do školní party nebo doma.

Kolik jmen máš, tolikrát jsi člověkem

Někteří z nás, co jsme se tady už narodili nebo sem přijeli se svými rodiči jako malé děti, tohle „umění přizpůsobit se“ dovedli skoro k dokonalosti. Když jsem si za uplynulý rok povídala s osmi mladými Vietnamci z různých koutů republiky o tom, jaké to je pro ně žít v Česku, uvědomila jsem si, že kromě známého „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ platí i „kolik jmen máš, tolikrát jsi člověkem“.

To, že má řada z nás kromě svého vietnamského jména i českou přezdívku, není žádná novinka. Pro někoho však může být jméno označením pro jinou část identity, se kterou vystupuje. Pro drobnou Nguyet Anh to znamená být mezi kamarády a Čechy Aňa, otevřenější a upovídanější, zatímco když mezi Vietnamci vystupuje jako Nguyet Anh, cítí se spíše zakřiknutě a nedovolila by si přít se s někým starším. Ale jakkoliv odlišné její stránky mohou být mezi různými skupinami lidí, mají podobná jména – Anh zní podobně jako Aňa, a je to pořád ona, nikdo jiný.

Být součástí dvou kultur je obrovská výhoda

Všechno je to o lidech. Někdo říká, že bez přátel, rodiny nebo partnera není nikým. My bychom mohli říct, že bez přátel, rodiny nebo partnera nejsme Češi – nebo Vietnamci. Někteří lidé totiž měli a mají vliv na to, kým se cítíme být, s jakou kulturou a národem se více ztotožňujeme. Pro Ly, které její kamarádi říkají Alice, je to ta česká. Je to tím, že většinu času vždy trávila s Čechy. Navíc se o ni, stejně jako o spoustu dalších vietnamských dětí, starala česká „babička“, paní, která ji hlídala, když její rodiče museli do práce. Její kamarádka Alenka prožila období, kdy jí byla bližší jedna kultura, po ní druhá, a doteď se to střídá podle situace, v níž se zrovna nachází. Trinh, kterého jsem stejně jako holky potkala v Praze, tohle ovšem nikdy moc neřešil a považuje vztah k oběma kulturám za rovnocenný.

Být součástí dvou kultur je obrovská výhoda, říkáte si. Není to ale tak jednoduché, jak to může znít. Zatímco dvaadvacetiletý Chung oceňuje možnost vybrat si v životě, kde a mezi kým bude žít, Alenka a její spolubydlící Adriana se mi svěřily, že mají někdy pocit, že nepatří nikam. Je to ta moje kultura, ten můj svět? ptala se Alenka sama sebe občas mezi českými kamarády venku i doma, v obklopení vietnamských známých z komunity. Stejně jako někteří jiní mladí Vietnamci totiž vnímala, že se od obou skupin něčím liší.

Adriana spatřuje významný rozdíl mezi ní a Čechy už jenom ve vzhledu. I když zná české dějiny, kulturu a jazyk jako oni, nikdy nebude vypadat jako oni a ani se tak cítit. Rodiče, komunita a vietnamští přátelé jí předali a sdílejí s ní něco, co Češi nikdy nepochopí, stejně jako ji těžko pochopí Vietnamci ve Vietnamu. Od těch ji sice neodlišuje vzhled a kulturní dědictví rodičů, ale zkušenosti a blízkost české kultury ano.

Proč by každá kultura nemohla v našem srdci mít neomezené místo?

Zdá se, jako by se svět mladých Vietnamců v Česku pohyboval mezi dvěma póly – českým a vietnamským. To není nic divného vzhledem k tomu, jak ostře proti sobě Česko a Vietnam v našem životě někdy stojí. Zatímco se někteří z nás musí úzkostlivě starat o známky ve škole, naši čeští kamarádi ne. Zatímco oni si mohli bez problémů večer někam vyrazit, některým z nás dělají rodiče dusno i dlouho po tom, co jsme plnoletí. Nemluvě o tom, s kým a kdy můžeme randit.

Není to jen neustálým porovnáváním dvou našich životních kontextů, ale zaznívají znovu a znovu otázky, jestli žít tady nebo ve Vietnamu, jestli je někdo víc Čech nebo Vietnamec a tak dále. Jako by existovaly jenom ty dva světy, dvě možnosti, jako bychom měli v sobě jen určitou kapacitu pro kulturu a jestliže je nám jedna kultura bližší, na tu druhou už nezbývá tolik prostoru. Ale kde se tohle přesvědčení vzalo? A je to tak vůbec? Nepodporuje to jen ten pocit rozervanosti, pocit, že člověk nepatří nikam? Proč by každá kultura nemohla v našem srdci mít neomezené místo? A co když se nedokážeme definovat ani jako Vietnamci, ani jako Češi?

Možná je to celé o tom definovat se prostě tak, jak chci já. Vzít si z české i vietnamské kultury to, co mi sedí, a vytvořit si svou vlastní kulturu, napadlo Alenku. Být Čechovietnamec. Něco úplně nového, něco svébytného. Adriana pro to sice nenašla název, ale ví, že to bylo a je její hledání identity, nezávisle na kategoriích. Proto je pro ni těžké říct, jestli je Češka nebo Vietnamka. Svět totiž není černobílý.

Závazek žít a poznávat naši „vietnamskost“

Termín banánové děti je tak díky tomu všemu, co jsem popsala, dost nepřesný a zjednodušující. Ano, navenek můžeme vypadat „žlutí“ – ale jak je to uvnitř nás? Někteří z těch, se kterými jsem si povídala, si uvědomovali, že doteď žili hlavně v české kultuře a mezi českými lidmi, vietnamská kultura je jim ale vlastně cizí. Chtěli by si proto doplnit znalosti o Vietnamu a jeho národě, doučit se vietnamštinu, více se s Vietnamci setkávat. Je v tom jakýsi závazek, něco, co nejde smazat, a co je naší součástí, něco, co nás pudí k tomu poznávat a žít naši „vietnamskost“. Někteří se rozhodli dát tomuto světu prostor ve svém povolání: Alenku zajímá lidskoprávní oblast a ráda by využila svého původu k pomoci těm, kteří by mohli její právní znalosti potřebovat; Trinh je členem medického spolku, který se snaží dosáhnout lékařských stáží ve Vietnamu, a Nguyet Anh využívá svých tlumočnických schopností při práci s Vietnamci v Centru na podporu integrace cizinců.

Je v tom ale i touha poznat sama sebe, své kořeny a ty, bez kterých bych tu nebyl. Třiadvacetiletá Hong Hanh si nejvíce cení cesty do Vietnamu, kterou podnikla před třemi lety. Pomohla jí nejen doplnit mezery, jež ve svém vietnamském kulturním povědomí pociťovala, ale i lépe pochopit své rodiče a to, jak žijí. Někteří z nás ostatních se na takovou cestu – ať už sami nebo v partě kamarádů – chystají taky. Možná nám to pomůže ujasnit si, kým jsme. V pohádkách přece všichni hrdinové vyrážejí z domova do světa, aby se něco naučili nejen o ostatních, ale i o sobě, a vracejí se pak moudřejší a zkušenější. No a my vyrážíme opačným směrem: ze světa domů.