#Klartexte

Emoce vůči autorům a autoritám

Illustration: © Polityka Insight

V tisku a sociálních médiích již několika let rezonuje pojem fake news. Jev, který se za ním skrývá, v nás vyvolává silné emoce: setkáváme-li se totiž s falešnou informací, narušuje to naši důvěru v poctivost a slušnost. V případě médií se k tomu ještě přidává problém zpronevěření se jejich základnímu poslání, jimž je šíření pravdivých informací.

Jas a stín emocí

Emoce nám usnadňují navigaci složitým, nejistým a stále se měnícím světem. Pomáhají při každodenním rozhodování, umožňují zvládnout velký objem informací, které se na nás valí – kdybychom měli každý podnět analyzovat, byli bychom zahlcení. Podle odhadů se k nám každý den dostává 34 GB dat. Nemáme dostatečný výpočetní výkon, abychom o všem přemýšleli. To nás však staví před obtížnou volbou, na co zaměřit pozornost. Přirozené mechanismy v mozku nám s tím pomáhají a využívají k tomu emoce.

V průběhu několika zlomků vteřiny probíhá rozhodnutí, zda nás slova nebo obrazy zajímají natolik, abychom jim chtěli věnovat čas. Zvoní telefon – někoho blízkého odvezli do nemocnice; na sociálních sítích kamarádka sdílí svou radost, že složila zkoušku; v novinách na první stránce je článek o nových plánech vlády; v televizi běží film s oblíbeným hercem. Takovéto podněty nezůstanou bez povšimnutí. Ale vůči kolika z nich zůstáváme zcela lhostejní, protože nevzbuzují strach, radost, hněv, neklid, touhu, nerozesmějí nás ani nevzbudí zvědavost?

Zpravidla se k novým médiím nebo autorům dostaneme díky doporučení lidí, kteří naši důvěru už mají – máme s nimi spojeny pozitivní emoce. Někdy máme do činění i s negativním doporučením – někdo nás na něco upozorní a zároveň to kritizuje – tím nám poskytuje vlastní interpretační klíč. Lidé, díky nimž poznáváme nějaký nový obsah, pro nás častou jsou autoritou.

Autorita jednotlivce

Autority se těší uznání, které jim dovoluje vyřknout přísné hodnocení, které nemusí být vždy v souladu s naším přesvědčením, nicméně jsme schopní toto hodnocení vyslechnout a přijmout. Nemusíme být s touto situací spokojení, ale jejich názor nám není lhostejný. Víme totiž, že cílem kritiky je dobro ostatních nebo společnosti. Roli takto chápané autority mohou sehrávat tzv. názoroví vůdci – politici, novináři, vědci nebo tvůrci kultury. Pozice autority vyplývá obvykle ze spojení plněné funkce a individuálních vlastností, které způsobují, že si s někým začínáme spojovat pozitivní emoce.

Pojďme se podívat na autority – tak zvané názorové vůdce (opinion makers). Když si jdeme přečíst jejich článek, očekáváme, že tam najdeme dobře vytříděné a spolehlivé informace, případně jasné stanovisko. Pozitivní vztah k autorovi vyplývající z emocí, které se objevily při předchozím kontaktu, rozhoduje o tom, že si mezi stovkami publikací vybereme právě tu jeho. Jaká bude naše reakce na článek pak závisí na emocích, které máme vůči zpracovanému tématu nebo vyjádřenému názoru. Někdy v nás četba může vzbudit polemický postoj. Aby k tomu došlo, musí přečtený článek vyvolat silné emoce.

Důvěra k tisku

Podobné mechanismy fungují v případě institucionálních autorit. V souvislosti s tématem, o kterém zde hovoříme, to jsou deníky, týdeníky, fact-checkingové stránky, časopisy udávající trendy nebo think-tanky. Lidé v redakci jsou strážci brány, skrz ní procházejí informace – očekáváme od nich, že k příjemcům propustí pouze odpovídajícím způsobem ověřené zprávy. Řídíme-li se autoritou instituce, nemusíme znát práci konkrétního autora, důvěřujeme totiž redakčnímu týmu spoluzodpovědnému za připravený obsah.

Bohužel to v současné době s touto důvěrou není dobré. Podle Digital News Reportu 2017, vydaného Reuters Institute pouze 53 procent Poláků odpovědělo, že důvěřují médiím celkově – a to je čtvrtý nejvyšší výsledek mezi 36 zeměmi světa, v nichž se průzkum dělal (průměr pro všechny státy činí 43 procent). Přesto se celých 44 procent Poláků snaží nesledovat zprávy; světový průměr činí 29 procent. V této skupině respondentů 37 procent odůvodňuje svoji nechuť ke zprávám zhoršením nálady pod vlivem získaných informací (celosvětově to je skoro polovina - 48 procent). Je však třeba podotknout, že se dotazovaní vyjadřovali hlavně k televizi a internetu, méně často k deníkům a týdeníkům.

Z průzkumů TNS Political&Social tisku důvěřuje 55 procent Poláků a 30 procent nikoliv. O něco menší důvěře se těší digitální verze novin a internetové portály (45 respektive 33 procent). Pro srovnání, tištěných médií si nejvíce cení Finové (důvěru k nim projevilo 90 procent), nejméně pak Maďaři (33 procent).

Se vznikem internetu tisku vyrostla silná konkurence ze strany portálů, které neřeší pravidla dodržovaná tradičními redakcemi. Namísto toho usilují o vyvolání silných, instinktivních reakcí. Emocionální sdělení se skvěle „prodávají” a snadno si nacházejí čtenáře. Když navíc zapojíme algoritmy, které uživatelům nabízejí obsah, který vzbudil zájem u ostatních, vzniká nebezpečná směs, kterou neváhají využít výrobci fake news. Z desítek každodenních podnětů si vybíráme ty, které v nás vzbuzují emoce, a na ostatní už nemáme čas. Tento mechanismus způsobuje odliv čtenářů od tradičního tisku a pokles příjmů z reklamy má dopad na možnost zaměstnávat pracovníky, kteří musejí ve stále štíhlejším týmu připravovat stále více materiálu, což snižuje jejich kvalitu. V důsledku toho klesá důvěra k médiím.

Proč věříme informacím, které se nám líbí?

Při velké nabídce rozličných médií nemusíme vystupovat ze své komfortní zóny a sahat po informacích, které „nám kazí náladu”. Raději se omezíme na zdroje potvrzující naše přesvědčení. Neradi se řídíme doporučením, že je dobré sledovat různorodé zdroje informací. Cíl, jemuž by tato konfrontace měla sloužit, tedy ověřování informací a názorů, rozšíření obzorů – není dostatečně atraktivní, aby vzbudil emoce usnadňující aktivitu v tomto směru.

Není tedy divu, že od názorových lídrů očekáváme především potvrzení našich vlastních názorů, protože tím uspokojujeme své emocionální potřeby. Budujeme si pocit vlastní hodnoty tím, že náš názor sdílejí i ostatní, zejména pak lidé, které vnímáme jako autority. Pokud nám tedy záleží na tom, abychom přesvědčili čtenáře o tom, že informace, které uvěřil, pravdivá není, neměli bychom jej stavět do emocionálně obtížné situace. Ale existují dnes ještě vůbec lidé, kteří píší proto, aby přesvědčili oponenta o svém názoru? Anebo už jen chtějí utvrdit ty, kteří už přesvědčení jsou, že jejich názor je ten jediný správný?

Piotr Górski | Res Publica Nowa
Překlad: Nina Baše

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ - Neužívejte dílo komerčně – Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-SA 4.0).
listopad 2018

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...