Nečekat, až něco udělají Češi

Foto: Mentat Kibernes

Tři mongolské studentky otevírají denní stacionář pro děti migrantů v Praze

Oži to zažila na vlastní kůži. Když jí ve čtrnácti zavolali rodiče, aby z Mongolska za nimi přijela do Prahy, myslela si, že jede do Ameriky. Až po příjezdu zjistila, že v Praze mrakodrapy nenajde a že se tu mluví česky. Než se jazyk naučila, bývala ve škole zařazená do nižších tříd.

Foto: Mentat Kibernes

Foto: Mentat Kibernes

„Hledala jsem ve slovníku české slovo pro paní“, vzpomíná Oži, které je dnes šestadvacet a jejíž plné jméno zní Ochgerel Altangerel. Ve slovníku z roku 1974 tenkrát našla slovo „soudružka“ a druhý den tak hrdě pozdravila učitelku. „V té třídě byli se mnou naprosto šťastní. O zábavu měli postaráno,“ říká Oži s úsměvem. Přitom pro dnešní vysokoškolačku nebyla první léta vůbec snadná: „To, že vás v pubertě posadí do třídy s menšími dětmi, je asi to nejhorší, co se může pro sebevědomí dítěte stát. To může opravdu zlomit i žáka, který byl ve svojí zemi úspěšný.“

Pryč od televize

Ochogerel není jediná, která o těchto problémech uvažuje. Na kurzu tlumočení pro cizince se seznámila s vrstevnicemi Otgon-Erdeneou a Tsengelmaou. Zrodil se plán: pro mongolské děti společně otevřou denní stacionář. Tam chtějí děti doučovat češtinu i jiné předměty, ve kterých mívají právě kvůli jazykové barieře problémy. Pro děti, jejichž rodiče v Česku většinou pracují tvrdě a do pozdních hodin, má být jejich projekt také zábavnou alternativou pro osamělé sledování televize.

Český statistický úřad napočítal na podzim 2011 zhruba 5.000 Mongolů žijících v České republice. Většina z nich se usídlí v blízkosti velkých industriálních center, šíjí povlaky na volanty nebo pracují v masokombinátech. Jakožto ekonomicky nejvyspělejší kraj je Praha atraktivní lokalitou i pro tyto migranty. Sílu pro překlenutí špatně placené a těžké práce jim dávají právě jejich děti: Život v cizině jím má přinést lepší budoucnost.

Na první pohled zní proti paradoxně, že právě integrace mladých do nového okolí může přinést problémy do přistěhovaleckých rodin. Tsengelmaa se chce ve svém projektu věnovat i tomuto aspektu: „Mongolské děti, které tady jsou od malička, často zapomínají svůj mateřský jazyk a ztrácejí svou kulturní identitu. To může být velkým deficitem a také problémem v komunikaci s rodiči.“ Hlavním vyučovacím jazykem v jejich škole má být právě proto mongolština.

Vítaný vedlejší účinek

Foto: Michael Caroe Andersen

Velkotržiště Sapa, Foto: Michael Caroe Andersen

Inspiraci hledá trojice studentek na pražské velkotržišti Sapa. Tam již léta funguje vietnamská školka, do které posílá svého dvouletého syna i Nguyen Bao Ngoc. „Později bude určitě chodit také do české školky,“ vypráví tento redaktor a tlumočník, který je rád, že pro malého Bao Anh i v tomto věku našel hlídání. Že se přitom seznamuje s kulturou země, z níž pochází jeho otec, je vítaným vedlejším účinkem. Do školky na Sapě současně dochází zhruba 20 malých dětí. Jejích rodiče většinou dojíždějí na tržnici pracovně a oceňují snadnou komunikaci s učitelkami, které mluví pouze vietnamsky.

Že by toto mohlo v integraci malým dětem i bránit, připouští Eva Pechová, jejíž občanské sdružení Klub Hanoi sídlí přímo na Sapě: „Myslím, že pokud by vietnamské děti chodili do české školky, ulehčí jim to pak nástup do školy. Naopak ale vietnamská školka pomáhá dětem udržovat a rozvíjet také vietnamštinu, což není k zahození.“ Pechová připomíná, že nejčastějším problémem vietnamských rodin v České republice bývají jazykové a kulturní bariéry mezi první a druhou generací.

Aktivní integrace

„Náš cíl je ulehčit dětem integraci do české společnosti, aniž by ztratili svoje mongolské kořeny,“ vysvětluje Ochgerel projekt mongolského denního stacionáře při kávě v umělohmotném kelímku jednoho fastfoodového řetězce. V současnosti se snaží tyto tři kamarádky založit občanské sdružení, aby tak dali svému projektu oficiální rámec. Občanské sdružení si cizinci v České republice mohou založit pouze různými oklikami a tudíž se mongolská trojka radí s právníkem.

Foto: Michael Caroe Andersen

Prostory na pražském Novém městě, „klienty“ a také část učitelů již mají domluvené. „Spousta Mongolů, kteří tu šijí volanty nebo myjí nádobí, byla ve své vlasti učiteli a strašně rádi by pracovali ve svém oboru,“ říká Otgon-Erdene, nebo-li Adža, což je její přezdívka, kterou dokáže vysvětlit většina Čechů.

Prozatím bude fungovat mongolský denní stacionář jen o víkendech. O tom, že se třem studentkám podaří jejich doučovací projekt etablovat i jako celotýdenní zařízení, nemůže být při sebevědomém vystupování trojice sebemenší pochyb. Oži již uvažuje o dokumentárním filmu, který o nich natočí, a také nezapomíná na závěr rozhovoru autorovi těchto řádků připomenout, jak má znít závěr jeho textu: „My chceme aktivně podporovat integraci mongolské komunity v České republice a nečekat, až něco pro nás udělají Češi sami.“

Martin Nejezchleba 

Copyright: Goethe-Institut Praha
leden 2012

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...