Zvuk

Houby dělají hudbu

Foto: Karsten Seiferlin, CC BY-SA 2.0
Jaké zvuky vyluzuje muchomůrka červená? Foto: Karsten Seiferlin, CC BY-SA 2.0

Do lesa unikáme za tichem a klidem. Ale nenechte se mýlit, zvuky dělají i věci, od kterých byste to opravdu nečekali. Zatímco Bedřich Smetana slyšel hudbu v řece, Václav Hálek ji slyšel v houbách.

A právě houby nedělají jen tak obyčejné zvuky – hrají celé symfonie. Zní to šíleně a hudbu hub slyšel zřejmě jediný člověk na celém světě. Jejich hudbu dokázal dokonce zapsat do not.

Skladatel filmové hudby a vystudovaný klavírní virtuos s obrovským muzikálním talentem Václav Hálek měl kromě vášnivého zájmu o hudbu odmalička ještě jeden koníček: chodil se svou babičkou na houby. Jenže babička sbírala pouze houby notoricky známé a jeho postupem času opravdu začala zajímat různorodost hub a mykologie obecně. A tak se stal členem mykologické společnosti a houbám se začal věnovat v širším měřítku.

Hudba a mykologie

Protože byl celý život oddaným katolíkem, měl v dobách komunismu jako muzikant, jakkoli talentovaný a kvalitní, problémy se uživit. Skládal filmovou a divadelní hudbu, ale živil se ve skutečnosti především tím, že hrál v kostele na varhany. Jeho skladby komunisté víceméně ignorovali. Sám Václav Hálek neměl problém doprovázet nárazově muzikanty či sem tam něco napsat na zakázku, pokud mu práce dávala smysl, ale dlouhodobé spolupráci s komunisty se vyhýbal. Nakonec se jeho dvě celoživotní vášně, hudba a mykologie, propojily opravdu nečekaným způsobem.

Jednoho podzimního dne v roce 1980 vyrazil Václav Hálek s mykologickým spolkem opět do lesa věnovat se společnému koníčku. Skupinka měla fotoaparáty v pohotovosti a hledala něco zajímavého. Když konečně někdo z nich našel houbu objektivu hodnou, jeden kolega nastavil aparát a požádal Václava Hálka, aby se podíval do hledáčku, zda je houba dobře pro fotografii umístěná. A Václav Hálek při pohledu na ni s překvapením uslyšel, že houba hraje hudbu. Šokovaně se narovnal, ale okamžitě se zase vrátil k aparátu a na houbu se znova zadíval, aby se ujistil, že se mu to jen nezdálo. Houba pořád hrála. Požádal kolegy o strpení, vytáhl notový papír, který měl jako vášnivý muzikant vždy po ruce, a začal zapisovat hudbu, kterou pro něj houba hrála a on ji vnitřně slyšel. Od té doby v podstatě každý den napsal nějakou skladbu, kterou mu houby zahrály.

To, že první houba, kterou pan Hálek zaslechl hrát, se jmenovala zrovna zvoneček sadní, bylo i znamení věcí budoucích - muzikant tělem i duší Hálek od té doby hudbě hub při každé příležitosti naslouchal a přepisoval ji do not.

Češi a les

Propojení hudby a hub není žádná převratná novinka. Je známo, že hudební festivaly jsou dlouhodobě spjaty s výskytem lysohlávek a jiných magických houbiček, po jejichž požití si účastníci užívají (nejen) muziku mnohem intenzivněji. Na takzvaných houbičkách vznikla i spousta kvalitní hudby, Václav Hálek ale vztah lidí a hub vzal z druhé strany. Poněkud pozměnil způsob vlivů a začal houby poslouchat vlastníma ušima. A co se konkrétně přírodních zvuků týká – v našich zeměpisných šířkách jsme na inspiraci vycházející z přírody už po staletí zvyklí. Češi milují les a unikání do přírody. A houby masově a nadšeně celonárodně sbíráme, takže průnik s hudební kulturou je o to pochopitelnější.

Kromě hudby hub Hálek ale pozoroval i lidi, poslouchal tón jejich řeči, vnímal, co říkají, registroval jejich vlastnosti a tohle všechno převáděl do not. Houby mu na jeho symfonie nebo árie pochopitelně nikdy nemohly nic říct, ale od lidí prý často dostával pochvaly a někteří se v jeho skladbách poznávali, cítili se s nimi duševně spříznění, hudba jim připomínala je samé a jasně interpretovala jejich vlastnosti.

Podobně jako jiní autoři i Václav Hálek bral fakt, že slyší houby hrát jako dar od Boha, a snažil se všechno, co slyšel, předat dál, nechtěl si nechávat tento dar pro sebe. Houby mu předávaly svoje hudební poselství dokonce i jen z fotky, když byla zima a nerostly. Tak dlouho koukal na fotku muchomůrky, až začala hrát. A v té chvíli sedl a hudbu zaznamenal. Nakonec sepsal celkem 9 000 melodií hub a k tomu jako bonus Mykokosmickou symfonii.

Smaženice u Hálků

Samozřejmě nás teď nemůže nenapadnout otázka, jak to vlastně měl Václav Hálek se vztahem k houbám jako potravě, když už je dokázal hodiny poslouchat a interpretovat jejich hudbu.

Inu, bral to rozumově, stejně jako přistupoval pragmaticky a realisticky k poněkud bláznivému faktu, že slyší houby hrát. Říkal, že houby byly Bohem stvořeny jako jedlé a nejedlé, takže ty, které jsou jedlé, prostě jí. Mimochodem, podle názorů pana Hálka jedlé a nejedlé houby nehrají nijak odlišně. Že by jedovaté houby třeba hrály agresivní allegro a chutné jedlé lákaly houbaře na menuet, to vůbec nepřichází v úvahu. Podle druhu hudby nepoznáte, jestli je „houda jeblá“ nebo ne. A to, že mu předtím, než ji nakrájí a hodí na pánev, houba ještě něco zahraje, byl takový příjemný bonus, kterým se rozhodně nenechal rozptylovat a s radostí si dal smaženici. Tu si u Hálků doma dal v šedesátých letech údajně i slavný John Cage, který byl mimochodem taky vášnivý mykolog a dokonce založil newyorskou mykologickou společnost. A taky dlouho, poněkud potměšile, tvrdil, že houby dělají zvuky. Cage ovšem hudbu hub neslyšel, říkal, že jen slyší houby dělat zvuky, když je chodí hledat do lesa.

Václav Hálek ze svých odposlechů postupem času zpracoval dokonce celou knihu. V roce 2003 vyšel Hudební atlas hub: Jak zpívají houby. Kromě klasických fotografií hub, informací, podle čeho můžeme vizuálně houby rozeznávat a odborného popisu, v knize najdeme ještě ještě jeden nástroj poznávání: audiální. Ke knize je přiloženo CD se skladbami seřazenými podle jednotlivých druhů hub. Nutno říci, že vydat se podařilo jen první část atlasu, který se věnuje hřibům – je jich tu popsáno 42 druhů a většinu z nich zachycuje hra na housle.

Dalšího dílu atlasu už se bohužel nedočkáme. Těžko se najde někdo, kdo by na práci Václava Hálka navázal. Jedinečný hudebník, který jako jediný na světě slyšel hrát houby, zemřel v nedožitých 78 letech na podzim roku 2014 – v typickém houbařském období. Ale hudba hub, kterou stihl zapsat, tu po něm zůstala. A nám tak díky němu zůstává šance poslechnout si muchomůrku nebo hřib pravý, i když do lesa si radši zajdeme poslechnout to tolik vzácné ticho.

Janina Michlová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
září 2017

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...