Zvuk

Topím se v hluku

Foto (Ausschnitt): kinkate via pexels.com, CC0
Foto (detail): kinkate via pexels.com, CC0

Hluk, nebo naopak ticho, vnímáme podle momentálního rozpoložení. Podle stavu mysli. Pak je to tak, že toho, co vadí jednomu, si druhý nemusí ani povšimnout.

Spal jsem po 24 hodinové práci. Bez nařízeného budíku. Další den jsem měl kupodivu volno. Spal jsem při otevřeném okně. Protože bydlím v prvním patře u hlavní silnice. Hluk motorů popojíždějících aut v ranní špičce mě nechává v klidu. Najednou to slyším. Vyskočím z postele a vykloním se z okna. Já to věděl. Líbá se tam mladý milenecký pár. Jazyk se tře o jazyk, zuby se brousí o zuby. Je to k zešílení. Jako kdyby mi bušili do hlavy kladivem.

Nevím, čím jsem byl v minulém životě, protože si libuji v hluku, čím více decibelů, tím lépe. Ale nesnáším infrazvuk, pro homo sapiens normálně neslyšitelný. Takže mi vadí při poradách cvakání propisovaček nervózních kolegů. Nebo cinkání lžičky o hrníček kávy tamtéž, srkání a polykání. Jsem v tomto ohledu velmi přecitlivělý. Měl bych nejspíš vyhledat odbornou pomoc.

„Kamile, dej tam větší volume!“

Je zvláštní, že v baru, kam chodím, mívám stavy, kdy mám nervy z hluku, který způsobuje místní juke box. Hosté tam hází více peněz, než já zvládnu propít za celý večer a přitom žádají obsluhu na baru: ,,Kamile, dej tam větší volume!“ Kamil dává to maximum, co jsou zdejší bedny schopné nabídnout a já se topím v hluku. Při tom čučím na dvě televize, z nichž má každá naladěnou jinou stanici a nezbytně vypnutý zvuk. Náruživí posluchači cpou do bedny peníze o sto šest, takže je playlist na obrazovce brzy plný. Slyším, jak listy s dalšími objednanými hity šustí v přístroji.

Bývá to ale i jinak: je stejná atmosféra, do toho hučí bar plný štamgastů, překřikují se, aby se slyšeli, přesto, že sedí vedle sebe. Hádají se o to, kdo je lepší politik a koho budou v příštích volbách volit. Tehdy bývám šťastný, soustředěný a píši třeba právě tento text. Nebo je to díky vypitému alkoholu? Nevím.

Hluk na Jiřáku

Rozhodl jsem se, že zjistím jak jsou na tom druzí. Vyrážím na náměstí Jiřího z Poděbrad, znám zdejší bezdomovce a zeptám se jich. „Ahoj Míro, co Ti vadí za hluk, když nocuješ tady na náměstí?“ ptám se prvního, na kterého jsem narazil. „Za pivo Ti řeknu,“ odpoví. „Jsme domluveni,“ já na to.

„Tak za prvé mi ze všeho nejvíc vadí houkačky. Když jezdí tady po ulici. Nikdy nevím, jestli to nejsou policajti a nehledají mě. Nebo sanitka, hned mám pocit, že jsem na tom zdravotně špatně. Jestli je náhodou neslyším, když už jsem v bezvědomí. Nebo hasiči, že mi jako chytily kalhoty, když jsem si před spaním zapálil. A za druhý mi vadí, když z okolních hospod slyším takový to pšouknutí. Když dojde pivo a sundávají ze sudu tu pípu, nebo co to je. Jinak mi nic nevadí.“

Náš rozhovor poslouchá Vladimír, který sedí na vedlejší lavičce: „Mně nejvíc vadí, když lidi na sebe křičí, když se hádají. Při otevřeným vokně. To si pak připadám jako doma. Proto jsem taky odtamtud odešel. Ale kam mám odejít z ulice? Všechno se to děsně rozlíhá.“ Nezapomene se přihlásit o odměnu. „Doufám, že pivo platí i pro mě.“

Přichází Hildegarda

Přichází babi, o dvou francouzských holích. Je to Hildegarda Kacafírková, která bezdomovce na lavičkách denně navštěvuje. Znám ji už léta. Občas mě pořádně míchá. Nikdy mi neřekne jménem, říká mi ,,chlapče“. Podotýkám, že na jedno oslovení chlapče, připadají tak tři oslovení ,,děvče“. Babi asi špatně vidí, ale je jí přes osmdesát a má na to právo. „Ahoj babi, jak Ti vadí hluk? Nebo spíš, co Ti vadí za rachot v životě?“ Kouká na mne, jako kdyby mě viděla poprvé v životě. „Hluk, babi!“ křičím. „Mně nic nevadí, já nic neslyším, děvče,“ říká.

Zdeněk Straka

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2018

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...