Obrovská blátivá plocha ležící ladem, graffiti na drolících se zdech, holubi, kteří hnízdí ve zbytcích zdí rozpadlé budovy Böhmische Brauerei ve Friedrichshainu – pomalu, ale jistě to tu chátrá. Vstup na vlastní nebezpečí, za děti ručí rodiče. Před cedulí u plotu Spudnik a já právě stojíme. Hop a už jsme na jeho druhé straně. Můj první ilegální vstup na zakázané místo nebylo nic těžkého. To opravdu vzrušující ale ještě přijde: Hlavní vchod do budovy je zamčený. Poté ale zjišťujeme, že dveře do sklepa jsou otevřené. Procházíme vlhkým, podzemním labyrintem, svítíme si baterkou a začínáme si povídat.

Na svém blogu jsi zdokumentoval už 46 opuštěných, zavřených míst. Podtitul zní: If it’s verboten it’s got to be fun. Jde o to vzrušení jít někam, kam se jít nesmí, nebo prostě máš rád pavučiny?

„Už jenom to někam vniknout má něco do sebe – hlavně proto, že jako exkluzivní návštěvník dané místo nebo budovu můžu zažít jinak, než kdybych tam byl se skupinou lidí. O samotě je to mnohem více vzrušující, ale také soustředěnější a dokážu pak líp fotit. Když jsem někde úplně sám, nasávám pak mnohem intenzivněji atmosféru daného místa. A taky je to děsivější. Každá veverka, která se mihne listím, je najednou považovaná za strašidlo. Když jsem byl jednou v bunkru opuštěné ponorky, tak jsem měl pocit, že slyším hlasy. V tu chvíli mi bylo jasné, že je nejvyšší čas jít zpátky ven na světlo. Kromě toho s sebou většinou nikoho neberu, protože chodit do zchátralých budov je nebezpečné. A já nechci být zodpovědný za něčí zranění.“

Už se ti někdy něco takového stalo?

„Ne, ale skoro – právě když jsem v jedné budově opouštěl místnost, zbortila se v ní střecha. Bylo to o fous. Dvakrát nebo třikrát jsem narazil na ochranku. To byly zčásti vzrušující honičky, při kterých jsem ne vždy byl já ten rychlejší. Ale jakmile jim došlo, že chci jen fotit a nic nehodlám ničit, tak mě nechali jít.“

Na stránkách blogu píšeš o své motivaci: „The buildings may be falling down, vandalized and abused, but they maintain stoic dignity through the dust and decay. They want visitors! They want to share their memories!“ Cítíš se jako ochránce památek?

“V Berlíně mi ochrana památek často připadá jako zástěrka – budovy jsou památkově chráněné a následně prostě ponechány osudu. Samozřejmě že nic nezůstává takové, jaké to je. Tak to na světě chodí. Podle mě je ale škoda, že se vytrácí spojení s minulostí a nahrazují je shopping centra. Proč už neexistují místa jako Tacheles nebo Palast der Republik? Miluju Berlín, ale Berlín nemiluje svoji historii. Z toho důvodu mi moje tajné návštěvy někdy připadají jako závod s časem. Velká část jednoho z mých nejoblíbenějších míst, někdejších sovětských kasáren ve Vogelsangu, už například neexistuje. Byly srovnány se zemí. Jde mi o to tato místa zdokumentovat. Proto je navštěvuju, dělám o nich rešerše a sepisuju jejich historii.“

Mezitím stojíme na střeše budovy Böhmische Brauerei a užíváme si panoramatický výhled od friedrichshainského parku až k Alexanderplatzu a Karl-Marx-Allee. V rohu vidím ležet pár sprejů. Před námi vysoký komín. Na prázdné ploše pod námi se prochází další nezvaná návštěvnice se psem. Na balkóně domu opodál stojí starší žena, rozčileně si dává ruce v bok. Přestože nikoho neobtěžujeme a nic neničíme, náš neoprávněný vstup do budovy ji evidentně popuzuje. World’s Saddest Bohemian Brewery – tak ve svém blogu Ciarán Fahey nazval komplex této budovy. A doporučil: Bring your other half to enjoy a romantic sunset (be careful!) or your art class to add characters to the walls.

Jaké je tvoje oblíbené místo?

„Možná Spreepark – tam to vlastně všechno začalo. Když jsem tenhle někdejší zábavní park u řeky objevil, dlouho jsem stál venku u plotu a říkal si: To je neuvěřitelný, že tenhle park prostě jen tak stojí ladem. Jednoho dne jsem tam prostě šel. Ruské kolo vrzalo, v křoví podivný šelest. Ta začarovaná nálada tam se mi moc líbila. A tak jsem o tom něco napsal. Potom k tomu přibylo pár dalších míst a já spustil blog Abandoned Berlin. Říkal jsem si: hele tohle je právě teď důležitý téma. Ale úspěch toho blogu úplně předčil moje očekávání.“

Nedocházejí ti pomalu místa, o kterých na svém blogu můžeš psát?

„Mám poměrně dlouhý seznam míst, která ještě chci navštívit. Neustále dostávám nová doporučení. Naposledy jsem byl třeba v Blubu v Neuköllnu. Je to plovárna, kterou zavřeli teprve před několika lety, v roce 2005. Neustále se člověk dovídá o tom, že někde něco zkrachovalo a museli to zavřít a místo se stává půvabnou ruinou. Proto mi opuštěná místa nikdy nedojdou. Momentálně vlastně čekám na to, až konečně přestanou stavět nové berlínské letiště. To by byl pro mě ráj.“