Job

S Jaroslavem Nogou, 25letým bubeníkem Už jsme doma o jeho vášni k hudbě

Jardo, s kapelou Už jsme doma hraješ od roku 2011, jak ses k ní dostal?

Našel si mě jejich bubeník. Moje kapela hrála na koncertě s Už jsme doma, on zrovna od nich chtěl odcházet, líbilo se mu, jak jsem se rozehrával, a za měsíc si pak na mě vzpomněl. Je zajímavé, jak některé rozhodující momenty jsou ovlivněny maličkostmi. Člověk dá do něčeho spoustu energie, snažení, matematicky by to mělo stoprocentně vyjít, a pak naprostou náhodou vyjde něco jiného, co je téměř nesmysl. Hrozně mu za to děkuju, protože je to zatím moje největší hudební vyžití.

Stylově ti tedy hudba kapely sedí?

Já nemám asi žádný styl. Mně veškerá hudba, která je kvalitní, bere dech, ať to je klasika, jazz, alternativa, dobrý bigbít nebo když si někdo vezme heligonku. Teď jsme například měli koncert v jednom kempu. V půl druhé tam vylezl heligonkář, který zahrál nějaké obyčejné písničky, ale zato měl takový projev, že jsem si poslechnul i ten jeho příběh. Jsem rád, že naše kapela je unikátní, že je jedna z těch, která hraje „neodfláknutou“ avantgardu a navíc je zaběhnutá, takže to je pro mě také základ obživy. Jsem takhle naprosto spokojený.

Akorát jsem se k tomu dostal až, řekněme, v poslední třetině existence kapely, protože ve chvíli, kdy nebude moct frontman kapely Míra Wanek vystupovat, hrát nebo zpívat, tak ta kapela s ním prostě padá. On je textař, komponuje, je to obrovský motor, workoholik, který pracuje dvacet hodin denně a dělá pro kapelu první poslední. V životě jsem nezažil takhle pracovitého člověka.

Už jsme doma budou letos hrát už 28 let, jaké je vaše publikum?

Všechno jsou to hrozně zajímaví lidé a s kýmkoliv jsem kdy mluvil, měl velký přehled o hudbě - jak šedesátiletí, tak dvacetiletí. Je to zkrátka taková zvláštní rodinná atmosféra, a to i v zahraničí. Lidi často čekali na kapelu třeba deset let, než odehrála koncert v jejich zemi. Já jsem zatím hrál ve Francii, Německu a Chorvatsku. Pokud jde o nové publikum, rozhodující boj, jak ho získat, probíhá na koncertě. Kapela nepoužívá různé promo tlačenkové techniky typu zaplatit si relace v rádiu, televizi a podobně. Takže buď je musíme přesvědčit na koncertě, nebo nikdy. Proto do toho vždycky dáváme všechno.

Je zajímavé, že vás lidé přijímají, ačkoli hrajete v zahraničí česky ...

To je podle mě pravý test hudby, jestli je výjimečná. Míra nám vždycky říká, že na koncertech v zahraničí je strašně důležité, abychom dávali pozor, co se zrovna říká a hraje a přeháněli pocity, které se zrovna vytvoří, aby to porozumění bylo lepší.

Když zhodnotíš svoje působení v Už jsme doma, kam tě to posunulo?

Rozhodně má člověk daleko víc chuť se tomu nástroji věnovat a úspěch ho utvrdí, že jde po správné cestě. Kapely, které jsem měl předtím, mě v tom neutvrzovaly. Byly to hodiny ve zkušebně, hodiny cvičení pro nic za nic. Na koncertech nevalný úspěch, lidi se zpětně neozývali. Tady je ten feedback obrovský - virtuální i okamžitý. Jedno úskalí to pro hráče přece jen ale má. Protože jsou všechny party napsané a musím hrát přesně podle not, které mám, zaostávají tím pádem některé schopnosti, jako například improvizace. Proto jsem se rozhodl chodit k jazzovému učiteli Dano Šoltisovi a začal jsem chodit na jamy.

Jak jsi vůbec s hudbou začínal?

Dost brzo, asi v sedmi letech. Táta hrál na bubny a mně se to hrozně líbilo - sedával jsem za ním vždycky na koncertech. A pak se mě zeptal, jestli chci hrát. Ale říkal mi – a to si pamatuju doteďka, že to rozhodnutí mám dobře zvážit. Jakmile se rozhodnu, tak není cesta zpátky a prohlásil, že mě do toho bude cpát hlava nehlava. Dodnes jsem mu za to hrozně vděčný.

Po dokončení konzervatoře v Teplicích jsi už dál ve studiu hudby nepokračoval. Jaký byl důvod?

Jeden z důvodů byl finanční. Také jsem nechtěl studovat v Čechách, zaměření místních škol se mi nelíbí. Na druhou stranu se mi zase nechtělo rozloučit se životem, jazykem, kulturou a známými. Jsou samozřejmě lidi, kteří jsou schopní se toho vzdát. Mám kamaráda bubeníka, který je teď v Anglii na jedné z nejlepších hudebních škol, ale myje tam nádobí a živoří, aby mohl jednou týdně jít za učitelem pro rady. Já bych se češtiny nevzdal.

Skládal jsi někdy vlastní hudbu?

Hned první rok, co naši koupili počítač, jsem si k němu sedl a začal jsem ani ne tak skládat, jako spíš stříhat a míchat samply. Pak jsem ale začal dělat samply vlastní, doplňoval je a tenhle vývoj vyústil až v regulérní skládání u piana. Po bicích se stalo skládání mým druhým koníčkem. Moje vystoupení na soutěži v Americe je střet těchto věcí – kompozice a buben zároveň. Teď pracuju na hodinovém vystoupení, které by mělo být kompletně divadelně-hudební. Moc se těším. Nevím, jak se mi to podaří, protože je to hodně složité a ještě nikdo se do toho nepouštěl, takže objevuju technologické cestičky, jak to udělat. Jsem zvědavý, jestli to vůbec dotáhnu do konce.

Jaké je specifikum těchto bicích, tzv. V-Drums?

V-Drums je název pro elektronické bicí firmy Roland, běžně se jim říká prostě elektronické bicí. Princip je takový, že udeříte do tzv. padu, který je z gumy nebo má síťku. Uvnitř padu je snímač, který dokáže rozeznat sílu a dokonce polohu úderu a posílá informace do modulu, což je jakýsi mozek. V tom je pak banka zvuků a procesor vybere ten zvuk, který odpovídá síle. Většina elektronických souprav se specializuje na co nejvěrnější imitaci zvuku soupravy akustické, ale vůbec nevyužívá pro mě hrozně zajímavý potenciál nahrát si tam libovolné zvuky od říhnutí po varhany. Roland to udělal, ale poprvé se soupravou, která stojí 190 000, což je prostě moc. A o tu se právě hrálo v soutěži v Americe, kterou jsem nevyhrál. Myslím, že cílem bylo pro Roland zjistit, jaké jsou možnosti toho nástroje a jakým způsobem by se měli dál ubírat.

V Budapešti ses umístil na prvním místě. Tam jsi postoupil z národního kola?

Jo, to je legrační, já jsem přeskočil člověka, který vyhrál na národní úrovni. Ale protože to byl jazzman a celá atmosféra té soutěže mu neseděla, tak si jen odnesl hlavní cenu a řekl, že dál s tím nechce mít nic společného, a tak postup dál do Evropy spadl na mě.

V ukázkách jsou vidět jen samí mladí bubeníci. Je soutěž omezena věkem?

Řekl bych, že ne, ale logické je, že to bude přitahovat mladé lidi, kteří jsou do elektroniky ochotni a schopni proniknout. Není to těžké, naopak bych řekl, že programování bicích je intuitivní. Za týden je člověk schopný dostat se do toho mozku, a pak vyčerpá možnosti. Já jsem měl jak v Čechách, v Budapešti, tak i v Americe pokaždé úplně jiné vystoupení, protože vždycky jsem se dostal k lepší soupravě. Současně vím, že jiné vystoupení bych z toho nevykřesal, že jsem vymačkal z té soupravy maximum. Firmy se pořád orientují hlavně na živé zvuky bicích souprav, ale experiment zanedbávají, takže nástroje jako klavír nebo marimba tam téměř nejsou.

Kdo tedy zvítězí? Ten, kdo nejlépe využije potenciál bicích?

Bylo tam asi šest kritérií a tohle je jedno z nich, to využití možností elektroniky. Ostatní bubeníci na tom byli technicky lépe, ale věděl jsem, že já mám navíc divadlo, humor, příběh a atmosféru, a tak jsem na to vsadil. Kdybych to ale býval měl vyrovnanější, tak bych byl třeba druhý, což mi pak ostatně jeden z porotců sám řekl.

Co plánuješ do budoucna?

Chtěl bych si založit vlastní kapelu. Vím, že by to pravděpodobně byla velká kapela, skoro orchestr - něco jako Jaga Jazzist nebo Cinematic Orchestra. Jmenovalo by se to Vilémovy děti, mám i pár písniček. Ale nevím, kde bych sehnal lidi, kteří by do toho šli zadarmo a byli dostatečně dobrými muzikanty. Protože než se ta kapela rozjede, tak je potřeba do toho investovat. Jinak kdybych mohl, žiju v Brně, ale tam nejsou Už jsme doma a muzikant tam nepřežije.

Proč zrovna Brno?

Ta velikost a blízkost do přírody a atmosféra. Morava je úplně zlatá a jsou tam strašně hodný lidi. Teď jsem tam byl nahrávat, šel jsem se večer projít do parku, jamovalo se, lidi mě mezi sebe přijali - doteď je znám a vím, že tam mám kamarády. Tohle se mi v Praze nestalo.