Job

V čem fanouškovství spočívá?

Člověk má potřebu se družit neboli socializovat se a dále seberealizovat skrze nějakou činnost. Někdo rád rajtuje na koni, jiný hraje šachy a někdo rád jezdí na fanouškovské cony. Je to koníček jako každý jiný. Vytváří se tu nový fenomén, který už zasáhl několik generací: generace ve věku dvaceti až třiceti let je dnes díky internetu výrazně ovlivněna fanouškovstvím. Tito lidé budou zanedlouho vychovávat děti. A místo večerníčku jim budou pouštět Doctora Who.

Proč je třeba se věnovat fanouškovským studiím?

Myslím si, a určitě v tom nejsem sama, že studium fanouškovství nám může ukázat věci, které se potřebujeme dozvědět sami o sobě. Třeba o tom, jakým způsobem čteme a interpretujeme nebo jakým způsobem si na umělecká díla vytváříme emoční vazbu. Osobně zastávám názor, že fanoušci oproti běžnému publiku nejsou jiní ničím jiným než mírou zájmu. Procházejí stejnými fázemi a procesy vnímání uměleckého díla jako běžné publikum, jenom to u nich bývá výraznější.

Které obory se mohou fanouškovstvím zabývat?

Fanouškovská studia v podstatě vychází ze zájmu kulturálních studií o populární kulturu, která byla dříve stavěna do opozice nebo negace k vyšší kultuře. Kulturální studia pojímají populární kulturu jako něco každodenního, něco, co prostě slouží lidem k určitému účelu. Publikum a tedy i fanoušci jsou součástí populární kultury, jelikož ta s publikem stojí a padá. Samozřejmě ale navazujeme na starší obory; zájem o publikum projevuje obor masové komunikace nebo obecně sociologie. Etnografické výzkumy, často používané při studiu publika, patří k dědictví antropologie. Fenomén fanouškovství lze ale také zkoumat na poli psychologie nebo lingvistiky.

Jakým způsobem se může fanouškovství projevovat?

Všemi možnými způsoby. Z mého hlediska to celé začíná interpretací, následuje vytváření diskusních fór za účelem interpretace s jinými. Fanoušci mají potřebu hovořit například o novém dílu oblíbeného seriálu. Někteří pak své nápady zpracovávají jako vizuální texty – kreslí obrázky, přetváří fotografie nebo videa. Jiní zase píšou, mohou to být texty o délce pár slov až po rozsah románu. Někdo se spokojí jen s tím, že sbírá předměty spojené se seriálem, třeba figurky, jiný nosí trička. Jako v každé sociální skupině mají fanoušci potřebu se vymezit.

Slovo fanoušek má ale i negativní nádech. Proč tomu tak je?

Obecně veřejnost zná tři typy fanoušků. Nejznámější jsou hysteričtí fanoušci, zejména fanynky, jako měli třeba Beatles, z čehož vznikl fenomén zvaný beatlemanie. Další skupinu tvoří agresivní fotbaloví hooligans. Třetím typem je šílenec, který se snaží dostat co nejblíže ke svému objektu zájmu. Nejznámějším fanouškem je muž, který zabil Johna Lennona. Všechny tyto obrazy vytváří představy široké veřejnosti o tom, jak fanoušek „vypadá“: je to někdo osamělý, kdo nemá žádné sociální vazby a tráví čas něčím, co pro společnost není nijak prospěšné.

Jaký přínos má fanouškovství pro samotné fanoušky?

Fanouškovství lze vnímat jako jistý druh úniku z tlaku společnosti. Dalším rozměrem je, že k fanouškům často patří lidé z marginalizovaných skupin společnosti. Bývají to ženy, etnické menšiny, náboženské menšiny a další, pro něž je obtížnější se ve společnosti projevit jiným než tímto způsobem. Fandomy jim ale skýtají bezpečnou platformu. Bývají to kreativní jedinci, kteří se ve fandomu učí nové věci nebo se v něčem trénují. Někteří autoři fanouškovských komiksů se vypracovali na profesionální komiksové kreslíře, obdobně je to s autory fanouškovských fikcí, ze kterých se stali úspěšní spisovatelé. Dá se tedy říct, že fanouškovství je tréninkové pole, kde má člověk šanci získat poměrně velké publikum, které mu ochotně poskytne zpětnou vazbu. Myslím, že právě to je na této komunitě jedinečné.

Jaké jsou psychologické aspekty fanouškovství?

Musím předeslat, že nejsem odborník na psychologii a taky mám k některým oblastem psychologie odtažitý vztah. Co mi třeba vadí na psychologii ve vztahu k fanouškům, je to, že některé jejich specifické tendence jsou vnímány jako patologické. Přitom ze všech výzkumů, které jsem kdy našla a které mi přišly relevantní, nevyplývají žádné zásadní rozdíly oproti zbytku populace. Nesetkala jsem se s psychologickým výzkumem, který by můj názor vyvracel. Naopak bývají autoři výzkumů s překvapením nuceni konstatovat, že fanoušci jsou vlastně úplně normální lidi.

Dokáží být fanoušci i kritičtí?

Určitě. Nikdo, v podstatě ani sám autor díla populární kultury, o něm neví tolik, co fanoušci. Když nějaké dílo milují, jsou schopni je opakovaně konzumovat a analyzovat do hloubky mnoha způsoby, tedy jak ve vizuální tak lingvistické či narativní rovině, běžné jsou i analýzy z genderového nebo feministického hlediska. Nečiní tak samozřejmě vědomě, většinou v dané oblasti nemají formální vzdělání. Ale to neznamená, že kvalita jejich analýz je nízká a že by pro ni nebyli kompetentní. Na druhou stranu někteří fanoušci pocházejí z akademického prostředí. Mají analytické nástroje, jsou vybaveni odborným jazykem a mnohdy fungují jako názoroví vůdci. Fanoušci jsou skvělí analytici už díky tomu, že na rozdíl od jiných analytiků textům věnují velké množství času, který běžný akademik často nemá.

Jaký máš ty vztah k fanouškovství?

Dříve jsem byla intenzivní fanoušek knih o Harry Potterovi, asi od čtrnácti. Poměrně brzo jsem začala psát povídky, nejdřív v češtině, pak v angličtině. V té době jsem psala i mnoho hodin denně. Což mi ale pomohlo, když jsem nastoupila na vysokou školu. Když jsem začala číst a psát povídky v angličtině, hodně mi to pomohlo s jazykem. Dnes se ale zajímám o všechno možné. Věnuji se vizuální kultuře, a tak mě hodně baví filmy a hlavně televize.

Je možné být akademik a fanoušek zároveň?

Myslím si, že je to potřebné. Pokud byste dělali etnografický výzkum nějakého domorodého kmene a měli možnost si pro něj vybrat člověka, který nerozumí jazyku a nechápe význam rituálů, anebo proškolit nějakého z domorodců, který by prokázal talent k oboru, kdo z nich by asi přinesl komplexnější informace? Já jsem v tomhle domorodec. Kdysi jsem byla součástí „kmene“, takže pro mě je ten svět srozumitelný. S čím se ale musím potýkat, je to, že některé věci mi přijdou samozřejmé, ale můj výzkum musí být srozumitelný i pro ostatní. Takže je tam nutnost neustálé sebereflexe. V sociálních a humanitních oborech je to ale běžný požadavek.

Berou ostatní akademici fanouškovská studia vážně?

Moc ne. Ale je to výzva. Teprve v okamžiku, kdy je akademik schopen vysvětlit, co studuje a proč, si je vědom toho, že to má cenu a pochopí skutečnou hodnotu toho, co jej zajímá.