Kultura

Výstava Umění zabíjet tematizuje jednu temnou stránku české minulosti

První, co návštěvníka okamžitě zarazí, je, že autor jako prostředníky použil právě panenky, které jsou symbolem dětské hračky. „Panenky jsou nám v podstatě velmi podobné, takže se dá docílit toho, že fotografie vypadají jako dokumentární. Až při druhém pohledu nám dojde, že na nich něco nesedí. Současně mají takové panenky pozitivní výrazy, ať jsou vražděné nebo vraždící,“ vysvětluje Lukáš Houdek a dodává, že tím chce poukázat na postoj značné části české veřejnosti, která se podle něj k těmto poválečným činům staví velmi pokrytecky.

„Původně jsem neplánoval takový humbuk“

Sám autor se o téma vysídlených Němců začal zajímat před několika lety, kdy fotil německé náhrobky v západočeském regionu, odkud pochází. „Když jsem se snažil zjistit, co stálo na náhrobích, které byly zdevastované, tak na mě začaly z internetu vypadávat tragédie, které se odehrály napříč celou zemí a které jsem později vizualizoval. O těch jsem nikdy neslyšel, což mě šokovalo.“ (viz popisky pod fotkami) Během takzvaného divokého odsunu došlo k poválečným deportacím německého obyvatelstva z Československa, které často provázela brutalita, vraždění a mučení civilistů. Záhy však Lukáš Houdek zjistil, že o těchto případech nemá tušení ani mnoho dalších lidí z jeho okolí. Proto se rozhodl téma zpracovat a přiblížit ho tak těm, kteří o něm nevědí téměř nic.

Sedm fotografií v nadživotní velikosti jsou umístěné v Galerii Artwall na nábřeží Vltavy v Praze, tedy ve veřejném prostoru, čímž jsou k vidění pro kohokoli. „Původně jsem takový humbuk neplánoval. Má představa prezentace byla v některém z menších prostorů, v tichosti. Když se však objevila tahle nabídka, přišla mi ta výzva důležitá, protože se poselství díla dostane k mnohem širší základně lidí. Přesto jsem si uvědomoval rizika takové prezentace a s tím jsem do toho šel,“ říká Lukáš. Problém podle něj může být už v tom, že s výstavou jsou bez varování konfrontování rodiče s dětmi, kteří tak musí svým potomkům význam fotografií objasňovat. „Myslím si ale, že fotografie nezobrazují nic, s čím by se děti každodenně v televizi nebo počítačových hrách nesetkávaly. Současně je to možnost, jak o takových věcech mluvit i s nejmladší generací,“ vysvětluje autor.

Výstava je také v pražské Národní technické knihovně. V příslušném úvodním textu se Lukáš Houdek zmiňuje o tom, že nechce hodnotit a soudit jednotlivé činy, ale spíše zdůraznit často zamlčované případy a podpořit proces vyrovnání se s minulostí českého národa. „Snažím se ukázat, že se takové události opravdu staly,“ vysvětluje, „vadí mi však to, jakým způsobem o odsunu dnes mluvíme, že nejsme schopni ho podrobit kritickému myšlení. Odsun jako takový posuzovat nemohu, ale způsob jeho dnešního vykládání a hodnocení ano.“

Pustit se do tak závažného tématu není jednoduché a i rodina Lukáše Houdka z toho byla zprvu nešťastná. „Zpočátku se trochu lekli. Nedokázali pochopit, proč se tomu chci věnovat. Mysleli si, že taková prostě byla doba – Němci vyprovokovali válku, tak potom přišla odplata. Nerozlišovali a patrně se nad tím nikdy ani nezamysleli.“ Později však pochopili jeho záměr, seznámili se s jednotlivými událostmi a začali jej podporovat. „Moji přátelé mě podporovali už od začátku, a to i takoví, od kterých by se to ani neočekávalo – z řad Židů, Romů, homosexuálů a dalších během války cíleně perzekuovaných skupin.“

Odsun kontra prezidentská volba

Načasování výstavy se náhodou krylo i s první přímou volbou prezidenta České republiky v lednu 2013. Přitom poválečný odsun Němců se poměrně nečekaně stal jedním z hlavních témat závěrečné části prezidentské volby. Kandidát Karel Schwarzenberg prohlásil, že se by se podle v současnosti platícího mezinárodního práva museli někteří tehdejší českoslovenští politici zodpovídat za odsud před Evropským soudem pro lidská práva. Jeho soupeř Miloš Zeman na to reagoval slovy, že „ten, kdo označí jednoho z prezidentů Československa za válečného zločince, mluví jako Sudeťák“.

„Velká část české veřejnosti na podobné nacionalistické noty slyší velmi dobře. Byl to takový dobrý populistický, ačkoliv dost nebezpečný tah,“ hodnotí Lukáš a i někteří odborníci soudí, že Zemanův výrok mohl ovlivnit výsledek voleb v jeho prospěch.

Lukáš Houdek je přesvědčený, že nevyřešený pohled na poválečný odsun může mít dopady i do budoucna. „Neustále cítím napětí, na které už však v dnešní Evropě není místo. Je velmi důležité, abychom byli schopni takové křivdy vyřešit a uvolnit tím páru.“

„Pokud budeme stále odmítat se o poválečných událostech bavit, bude ten blok přetrvávat nadále,“ domnívá se Lukáš, „máme na krku několik škraloupů a je vidět, že právě tenhle škraloup je tím nejcitlivějším. Jakmile se zmíní, okamžitě se křičí, vyhrožuje a rozdávají se rány. To o něčem vypovídá.“

Připomenout nebo zapomenout?

Nabízí se však otázka, zda toto připomínání není spíše kontraproduktivní tím, že znovu otevírá minulost, kterou již nemůžeme změnit? Zda by nebylo lepší neživit v sobě zlobu, jít dál? Stále totiž platí, že lidé mohou odpustit, ale nezapomenou. Lukáš Houdek se domnívá, že je třeba hovořit o tom, jak k takovým věcem mohlo dojít a jak zabránit tomu, aby se opakovaly. „Tím, že to téma zavřeme na petlici do sklepa a budeme si myslet, že tam už zůstane, nic nevyřešíme. Ta obluda jednou vyroste, rozrazí dveře i s petlicí a přijde nás sežrat. Právě proto, abychom mohli jít dál, je třeba i o těchto temných stránkách naší minulosti mluvit.“

Výstava také zdůrazňuje velmi smutnou skutečnost, že lidé jsou za určitých podmínek schopni se změnit z obětí v trýznitele a mstít se stejně brutálním způsobem. „Na to bychom neměli zapomínat a naopak bychom to měli mít vždy na paměti,“ míní Lukáš Houdek.