Kultura

Berlínská scéna Die Etage existuje již více než 30 let

Pět tanečnic z Prahy dovedně vykračuje, tančí a klopýtá přes jeviště berlínské scény Die Etage. Hra se inspirovala příběhem románu Na Plechárně od Johna Steinbecka. Mladé mimky vyprávějí pohybem a gesty život čtyř prostitutek a jejich pasáků. Pro režiséra a učitele Radima Vizváryho je toto hostování spíše domácí hrou: sám totiž několik semestrů na této berlínské scéně vyučoval.

Od svého založení v roce 1981 se Die Etage stalo jedním z nejdůležitějších evropských míst, kde je možno vidět pantomimické umění. Lze tu také získat vzdělání v několika oborech: jako artista/ka, herec/čka nebo tanečník/nice. Název Die Etage (patro) dostalo divadlo díky své poloze: sídlí ve třetím patře staré tovární budovy v Berlíně–Kreuzbergu, kde panuje čilý ruch.

Mezinárodní propojení

Není tomu jinak i v tento páteční večer. Zatímco má hostující soubor z Prahy generálku, po chodbách běhají mladé baletky, studenti herectví se loučí se svými učiteli a první hosté divadla si dopřávají sklenku vína ve zdejší kavárně.

Umělecká škola je rovněž kulturním centrem, které klade velký důraz na mezinárodní spolupráci. To má svou logickou příčinu: její vedoucí a zakladatel, Nils-Zdeněk Kühn udržuje se zahraničím ty nejlepší styky. Tento rodilý Moravák studoval tanec na pražské konzervatoři, potom se naučil umění pantomimy, než odešel na několik let do Spojených států. Nabídka volného místa v Deutsche Oper (Německé opeře) ho v sedmdesátých letech zavála do Berlína.

„Pantomima je jemné umění“

„V té době v Německu neexistovalo téměř žádné místo, kde by se pantomima předváděla nebo vyučovala,“ říká Kühn. Zcela jinak je tomu v jeho rodné zemi: Podobně jako ve Francii má pantomima v Česku velkou tradici, zejména ve formě „černého divadla“. Připadá mu „zvláštní“, že pantomima, přestože není výplodem německé duše, dala v Německu vyrůst tolika talentům: téměř všichni velcí mimové vyrostli právě tam. To, že si i přesto pořád mnoho lidí při vyslovení slova „pantomima“ představí výhradně klauny a jejich nemotornost, Kühna zlobí. „Je to jemné umění. Humoreska je jen jedením aspektem z mnoha,“ charakterizuje disciplínu, která dokáže být právě tak i dramatická.

„Neverbální divadlo musí být srozumitelné“

Málokterý jiný současný režisér zná metodu pantomimického vykreslení tragických prvků tak jako Radim Vizváry. Tímto tématem se také zabývá ve své disertační práci. V jeho choreografiích se snoubí vtip s tragédií. „Skutečné umění spočívá v tom, jak jednoduše znázornit komplexní celek, což znamená, že se ona podstata nejdřív vyfiltruje a pak zjednoduší prostřednictvím gest a mimiky. Ještě více než u verbálního divadla platí u neverbálního, že musí být pro diváky srozumitelné.“

Legrace samozřejmě nemusí zůstat stranou. Během představení Flotte Flagge se dostaví téměř všechny možné výbuchy emocí nejen na pódiu. Stejně jak tiše herečky hrají a gestikulují, tak se publikum hlasitě směje, haleká a aplauduje.

Také v publiku po představení pochopíte, co Kühn myslí, když cituje tanečnici Marii Wigman: „Pantomima je jedním krokem k tanci a jedním k činohře. Zasahuje do obou oblastí stejnou měrou a je od nich přijímána a obohacována. Přesto je to samostatný divadelní obor, který není vázán ani slovy, ani tóny a je namířen na lidské tělo a ducha.“