Život

Uprostřed Berlína mezi všemi turisty, pouličními muzikanty a uhoněnými byznysmeny Gerhard Prange nepůsobí nijak nápadně. „Jsem úplně normální chlap,“ vypráví s pevným stiskem ruky poté, co jsem jej požádala, aby se krátce představil. Dialekt, jakým mluví, prozrazuje, že pochází z Berlína. Vyučený není ničím. Problémy měl už na základní škole. Ale rodiče mu nijak pomoct nemohli, protože měli dohromady sedm dětí a sami v čtení a psaní také nijak nevynikali. Gerhard Prange přešel do zvláštní školy, kde se mu pomoci ale také nedostalo. „Když mi bylo 14 nebo 15, byla tam chvíli jedna taková studentka, která se mi hodně věnovala. To jsem se snažil, protože jsem do ní byl trochu zamilovaný. Ale po půl roce byla pryč a s novým učitelem mě to už nebavilo.“

Rok co rok Gerhard Prange ve škole propadával, až nakonec ze školy vyšel v 17 letech bez závěrečných zkoušek. Chtěl se stát pokladačem potrubí, ale otázky na učilišti byly moc složité, a tak ho musel opustit. Pak mu nabídl práci ve své čistírně jeden Řek, kterého znal z fotbalu. Zůstal u něj pracovat dvacet let, dokud si nezničil záda. Několik let se protloukal jako zahradník nebo malíř a v současné době má třicetihodinový úvazek v jednom zařízení pro hendikepované. „S kolegou chodíme po městě a zjišťujeme, kde jsou bezbariérové obchody, kde není nutné překonávat schody a kde mají dostatečně široké dveře i pro vozíčkáře. Já vše změřím, protože počítat umím, a kolega má na starosti zapisování,“ vysvětluje.

„Při nakupování přece vidím, jestli je na obrázku kus masa nebo červené zelí“

To, že neumí číst ani psát, Gerhard Prange celá desetiletí nikomu neřekl. „Nevěděli to ani moji známí a dokonce ani moje bývalá žena. Nejsem žádný hlupák a výsledky fotbalu jsem přečíst dokázal, stejně jako napsat své jméno. Přečtu i jednoduchá slova a při nakupováním vidím na obrázku, jestli je tam kus masa nebo červené zelí.“ Ožehavým situacím se snažil vyhýbat a například na úřadech používal „klasické triky“ jako „‚zapomněl jsem si brýle‘, ‚nebyl čas a podobě. V tom jsem profík.“ Jen při vyplňování různých žádostí mu někdy pomáhal švagr. A v čistírně se Gerhard Prange jednoho dne nakonec taky prozradil. „Jednou jsem musel jít na kasu – ‚kalhoty‘ nebo ‚sukně‘ - to jsem ještě naťukat dokázal. Ale pak jsem jednou přeci jen prozradil, že to moc neumím. Můj šéf to ale neuměl taky, protože byl Řek. Proto to nebyl žádný problém.”

Přesto před asi třemi lety Gerhard Prange nakonec přeci jen došel k rozhodnutí, že učiní ještě jeden pokus, aby se číst a psát naučil pořádně. „Byl jsem několik let alkoholik, a pak jsem se rozhodl, že s pitím přestanu,“ vysvětluje, „možná to bylo tím, že jsem byl starší a zkušenější nebo tak něco. Každopádně jsem pak chtěl dělat něco jiného a taky jsem chtěl zase do školy. Pokud nepijete, tak to s tím učením jde, ale jinak ty věci do hlavy nelezou.“ Gerhard Prange vše řekl na úřadu práce a jeho referentka ho přihlásila na alfabetizační kurz. Na první den kurzu si pamatuje ještě velice dobře. „Byl to hezký pocit chodit zase do školy a učit se něco, co člověk dřív neuměl. Měl jsem se do toho pustit už dřív!“

Zatnout zuby a překonat sám sebe

Na alfabetizační kurz chodí Gerhard Prange dvakrát týdně, vždy na hodinu a půl odpoledne po práci. Spolu s hrstkou dalších účastníků se učí lépe číst a psát. Učitelka mu dala seznam s písmenky, která se snaží při čtení dávat dohromady. „Je to sice těžké, ale musí to zvládnout,“ říká. Většinou jde Gerhard Prange do školy rád, ale někdy je to takhle po práci docela těžké a musí překonávat sám sebe, aby se vůbec na cestu vypravil.

Kurz ho motivuje i k tomu, aby se učil také během dne. „Večer člověk slyší nejdůležitější zprávy v rozhlase nebo v televizi, a tak je druhý den jednodušší si přečíst titulky v novinách. Taky se snažím číst názvy stanic metra, ale za jízdy je to těžké.“ Ale celkově si Gerhard Prange myslí, že se díky alfabetizačnímu kurzu už zlepšil. „Přeřadili mě do jiné třídy, kde jsou ostatní účastníci lepší než já. Přešel jsem tak zvaně z první do druhé třídy. A sám si uvědomuji, že některá lehčí slova mám v hlavě už víc zapsaná, čtení mi tak jde rychleji a lépe.“

Od doby, co začal Gerhard Prange chodit na alfabetizační kurz, dozvídá se stále více lidí v jeho okolí, že je funkčně negramotný. Jako problém to ale nevnímá. „Vyslechl jsem si samá pozitiva. Někteří to považují opravdu za super věc a říkají: ‚Klobouk dolů, že v tvém věku ještě chodíš do školy.‘ Gerhard Prange doufá, že svým příkladem dodá odvahu i dalším lidem s problémem funkční negramotnosti - hlavně v tom, aby si svoji slabinu otevřeně přiznali a začali ji řešit. „Znám spoustu lidí, kteří má se čtením a psaním problém. Většinou se za to stydí.“ Sám za sebe Gerhard Prange doufá, že vytrvá co nejdéle, a je jedno, jak dlouho bude potřeba. Jednou by rád napsal svůj první dopis, adresoval by ho své desetileté dceři, která číst a psát už umí opravdu dobře. „Sice ví, jak moc ji mám rád. Ale ještě nikdy jsem jí to nenapsal.“