Život

„Sociální“ bydlení má svou cenu

Armáda pryč, kupní síla pryč – žádná banka už ani nechtěla instalovat v Josefově bankomaty, vypráví starosta východočeského města Jaroměř-Josefov a krčí rameny. Josefov byl přitom vystavěn zvláště pro vojáky a je dnes – vedle Terezína – jedinou zachovanou pevností svého druhu v Čechách. Císař Josef II. nechal v 18. století postavit proti Prusům zdi z milionů červených cihel. Kdo chce do Terezína, musí ještě dnes projít mnoha kruhovými systémy masivních kasemat. Patnáct metrů vysoké valy, mezi nimi obranné příkopy, veliké tak, že v nich nalezne místo i 15 tisíc fanoušků death-metalového festivalu Brutal-Assault. Během čtyř dní, kdy se festival koná, je v Josefově k dispozici dokonce bankomat. Je ale připevněn na malém nákladním autě, abych ho mohla spořitelna po skončení festivalu zase rychle odvézt.

Ale Josefov má od doby, kdy se před lety česká armáda stáhla z kasáren a město opustila, ještě jeden problém. Město je zcela prázdné. Přesto se stovka bytů, tedy asi třetina městského inventáře, cíleně nepronajímá, vysvětluje starosta Jiří Klepsa: „Chceme zabránit tomu, aby město zaplavily další problematické rodiny.“ Romské rodiny prý přišly odněkud z okolí nebo odněkud z východu - ze Slovenska a Maďarska. „Tato země se nebrání proti přistěhovalectví, proto to musíme dělat my z pozice města.“ Že město zároveň otevírá zadní vrátka a umožňuje podnikatelům profitovat z této situace, už Klepsa nezmiňuje.

Příliv obyvatel

Každý třetí z celkového počtu tří tisíc obyvatel je Rom. Josefov je „cikánské město“, říká většina „bílých“, noviny píší o městě jako o ghettu. Podle odhadů vládní Agentury pro sociální začleňování se v současné době nachází v zemi již přes 400 čtvrtí, které lze nazvat ghetty. Loňské léto v Česku stálo ve znamení vytrvalých násilných protiromských protestů. „Asociální příživníci“, vykřikují docela normální občané pod vlivem pravicové radikální Dělnické strany sociální spravedlnosti. V ulicích ghett, které najdeme většinou v sešlých koutech městských center nebo panelákových sídlišť, jsou sociální dávky každodenním chlebem. Pevnost Josefov sice ještě není sud se střelným prachem, ale Jiří Klepsa si již teď zahrává se sirkami: „Jestli udělají něco mým dětem, odstoupil bych nejprve ze své pozice starosty a pak bych s dotyčným do nejmenšího zúčtoval – osobně. Jediná věta a státní monopol na moc je zrušen.“

Nedělní ráno v Josefově. Rozlehlé náměstí je naprosto prázdné. Jen po schodech vchází do Posádkového kostela Nanebevstoupení páně dobrý tucet lidí. Bílé košile, černé kalhoty, nařasené halenky – jedna romská rodina čeká na obřad. Na řadě jsou tři děti najednou. Farář Boháč vypráví, že mívá kolem padesáti podobných křtů v roce, tolik jinak bývá jen ve velkých okresních městech. Ne, většina Romů prý nepředstavuje problém a „objeví je jich tu najednou kupa, jen když je rvačka." Ale právě u křtů je vidět, že dochází k přílivu obyvatel. Třeba rodina Goralova přijela z dovolené a chtěla nechat pokřtít šest dětí. „Podivné. Těm se přece nemohla najednou narodit šesterčata, ne?“ Farář jim ale neklade žádné otázky. Ani tehdy, když ke křtu přivedla své dítě evidentně nezletilá romská matka.

Nové podnikání

To odpoledne se v pravoúhlých ulicích Josefova procházejí rodiny s mnoha dětmi. Většinou před sebou tlačí dva nebo tři kočárky. „Bílí“ nejsou na ulicích vidět skoro vůbec. Několik sešlých budov obývají výhradně Romové. Stejně tak i ošuntělý dvůr, na kterém ženy věší prádlo, zatímco si děti hrají na dlažbě. Pronajímatelem je prý podnikatel z Hradce Králové, říká stroze muž okolo čtyřicítky a mávne rukou. Více toho říci nechce. „Podívejte se, tak to chodí,“ míní Jiřina Jelínková a vrtí hlavou. Pracuje na úřadě památkové péče a byla sama před lety starostkou. „Tyto takzvané ´podnikatele´ by měli na náměstí postavit na pranýř, ti jsou tady to největší zlo.“ Jiřina Jelínková se zhluboka nadechne.

A pak vypráví: město nepronajímá kvůli Romům žádné další byty, místo toho prodává, často za směšné ceny, své nemovitosti podnikatelům, a sice bez žádných podmínek k užívání. Ti někdy rozkouskují místnosti pomocí příček na menší jednotky. Jejich klientelou jsou sociálně slabí Romové, kteří nemají žádnou práci a všude jinde jsou nevítaní. Aby dostali sociální dávky a příspěvek na bydlení, musí jim pronajímatel nájemní smlouvou potvrdit trvalé bydliště. To udělá rád. Za to totiž získá nájem minimálně za jedenáct tisíc korun za byty, které někdy nemají ani koupelnu. Jestliže majitel nemá v polovině měsíce peníze za nájem v ruce, vyhodí nájemníka příští den na ulici. I s dětmi. „Tito lidé žijí v jakémsi otrockém postavení,“ říká Jiřina Jelínková.

Byt za odměnu

Tři dlouhé letní měsíce byl Miroslav Baloun se svojí rodinou bez vody. Oprýskaný panelák – kancelářské prostory ze socialistické éry – leží na kraji města za posledními zdmi pevnosti. Pronajímatel měl „problémy“ s vodárnou. Objevuje se prý jen jednou do měsíce s nataženou rukou a inkasuje přes 16 tisíc korun za nájem. „My jsme u těch lidí žadonili o vodu a za ni i zaplatili. Přitom nedlužíme nikomu ani halíř,“ stěžuje si Baloun. „Když se chtěli vystěhovat, zdráhal se majitel vyplatit jim zpět kauci ve výši 36 tisíc. Ale tak jako tak nedostaneme nikdy jinde byt. Jsme cikáni.“

Podle zákona může stát sociální dávky dokonce převést přímo na konto pronajímatele, má-li nájemník dluhy. Je to lukrativní obchod - tady i jinde po celé zemi, potvrzuje místní sociální úřad. Jde o obchod s chudobou. A ten pravděpodobně ještě nějakou chvíli pokvete. Neboť v Josefově chybí jakýkoli koncept pro sociální bydlení. Ale pracuje se na něm. Pracovní název projektu zní „byt za odměnu“. Koncept se neodchyluje od linie starosty Klepsy: „Kdo se nepřizpůsobí, ten prostě musí bydlet na okraji společnosti ve své maringotce.“